Všem holkám sem tehdy lhal, že sem si zlámal nohy na snowboardu, píše Jakub Strouhal ve své sbírce

Na Jakuba jsem narazila v dubnovém čísle Heroine, jehož hlavní téma bylo věnované handicapům všeho druhu. Tato sekce ve většině případů probíhala formou rozhovoru. Jakub si svůj text napsal sám. Fascinovalo mě, s jakým klidem a lehkostí hovoří o věcech, které se mu děly a pořád dějí.

„všem holkám sem tehdy lhal

že sem si zlámal nohy na snowboardu
a každej můj úkrok stranou
měl v očích fixkama počmáranou sádru…“
(Neposeb, Haloklina)

Přehlížení od ostatních, diskriminující přístup ve spoustě věcí a překážky, které mu do cesty staví svět i jeho vlastní tělo, co občas odmítá poslouchat (Jakub je kvůli nemoci projevující se úbytkem svalové hmoty na vozíku), mi je poslední dobou hodně povědomé. Samozřejmě v daleko menší míře a i tak o tom nedokážu hovořit s takovým nadhledem.

Článek mě zaujal na první dobrou. Na několika stránkách Jakub projevil nesporný literární talent a schopnost mluvit o věcech, které jsou nepřenosné, tak, že druhý může nahlédnout a snad i pochopit. S vtipem sobě vlastním. Když jsem zjistila, že @neomezenejkuba, jak ho najdete na Instagramu, vydal už dvě básnické sbírky, okamžitě jsem si je vyfízlovala na Googlu a objednala.

„Dřív mě štvalo, že se nedopalkama od cigaret sem tam netrefím do koše. Vyřešil jsem to tak, že je rovnou házím vedle.“
(Podzimov)

Jakub je neuvěřitelně tvůrčí člověk. Dělá toho opravdu hodně. Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy university v Brně. Píše poezii – jeho básně vyšly v časopisech Host, Psí víno a Tvar a následně vydal i dvě básnické sbírky (Podzimov a Haloklina). Vytvářel a moderoval queer podcast KYDY. Skládá hudbu. Pod značkou BABL vyrábí kolekce svíček ze 100% čistého sojového vosku. Co z toho všeho je mu nejbližší, z něj ale nedostanete:

„To je pro mě dost zajímavá otázka, jako by se mě někdo ptal, jestli mám radši oběd, nebo večeři. Stejně jako rád jím, nejradši smaženej sýr s hranolkama, obecně rád tvořím…úplně nejčastěji mě ale zastihneš, když si pobrukuju, u psaní často poslouchám hudbu a jindy zase maluju, všechny ty činnosti mi dělají radost.“

„chtěl jsem to zachránit
hudbou z vinylu

ale elpi znamená v thajwanštině péro.“
(Tien, Haloklina)

Od začátku mě fascinoval humor, který provází všechno, do čeho se Jakub pustí. Cynismus, ale i určitý nadhled a lehkost. Např. název jeho hudebního projektu je Wheel Cherry. Geniální. Odkud se to v něm bere?

„Když si občas představuju, jak bude vypadat můj pohřeb, přál bych si, aby někdo ve své řeči o mně připomněl, že jsem se v životě strašně rád smál. Humor je taková jazyková hra, vytváření originálních kontextů, zkoušení nových rolí. Mně osobně je to velmi přirozené. Extrémně si užívám i situace, kdy rozesmívám sám sebe.“

„bylo výhodnější
když ji zmlátil
ráno

to nemusela
stlát
podle jeho představ…“
(Přítelkyně z pavilonu č. 3, Haloklina)

Haloklina je ostré rozhraní sladké a slané vody, které lze najít v některých cenotech. Dešťová a slaná voda se zde kvůli rozdílné hustotě nemísí, ale zůstávají oddělené. O této podvodní fata morgáně se Jakub dozvěděl z dokumentu, na který se díval při učení na státnice v roce 2016. Absolutně ho to ohromilo a věděl, že se jeho další sbírka (posílal tehdy rukopis Podzimova do nakladatelství) bude jmenovat takto.

Jakub v Haloklině dává prostor tématům, která opět nejsou úplně snadná na strávení. Hledání sebe sama uprostřed světa, pokus o sebevraždu, pobyt v psychiatrické léčebně se všemi možnými příběhy, které se v tomto světě existujícím sám o sobě vyskytují, domácí násilí, hranice vlastního těla, život s tělem, které si dělá co chce naší mysli i duši navzdory, nebo i otázka ženských práv.

„ani jsme si nevšimli
s vodítky na rukou
kdo je tady pánem

cítím věci
ze třetího patra

ale co je mi do toho?
(Konspirace, Haloklina)

Název sbírky vidím jako velmi příznačný. Občas totiž náš život působí jako sled ostrých rozhraní, které nám nedovolí všechna naše já, všechno to, co jsme, co chceme, nebo můžeme být, do jednoho úhledného celku.

Je linka, která běží veřejně všem na očích. Role, které na sebe bereme, předsudky…za tím vším se však skrývá mnohem víc. Často mám pocit jako bychom stáli za tlustým sklem, sledovali jak o nás druzí smýšlí a vyjadřují se o nás a my do toho skla mlátíme: „Hej, to jsem taky já! Vidíš mě? Vidíš mě celou?“ Bez odezvy. Celý obraz zůstává nespatřen. Limitující.

„Za tři hodiny sedíme v šalině, ona na místě pro handicapovaný. Má zlomený srdce.“
(Podzimov)

Z Jakubovy sbírky na mě padla občas tato tíha. Všechny ty role a nálepky, které na něj život nasbíral. Zároveň z té hromady ale občas vytryskl spodní pramen, který tu hutnost rozředil. Pramen radosti, lehkosti, pramen prostého bytí. Všechno se to smíchalo a byla to jedna obří velká pestrobarevná paleta. Prostě život.

Stejně jako Kubu dokáže poslední dobou nadzvednout ze židle, když vidí, jak politická reprezentace v Brně ignoruje rozvírání socioekonomických nůžek ve společnosti, může mít ve stejném okamžiku i radost, že konečně začal psát druhé album. Prostě. Život.

„Napíše mi dívka z dávných gymnaziálních dob a ptá se, co by byla poslední věc, kterou bych udělal, kdybych věděl, že za 5 minut umřu. Odpovím, že nic, protože nerad dělám věci na poslední chvíli.“
(Podzimov)

A já si přeji, abychom tam do té podoby došli. Všichni. Být tím, čím chceme, aniž bychom museli říkat, že jsme na vozíku, neslyšící, nemocní, autisti, gayové a lesby… whatever. Abychom byli přijímání takoví, jací jsme. V celé šíři a hloubce. Ne z ignorance: „Buď si, co chceš. Hlavně mi to necpi.“ Ale s ohledem na to všechno. S respektem. Haloklina dává naději, že to jde. Kubo, díky.

„Počítám důvody, proč neskočit ze sedmého patra dolů. Ještě pořád mě jich pár napadá.“
(Podzimov)

Jedno deštivé prázdninové odpoledne jsem strávila i s Podzimovem. Nechtěla jsem si ho takto lehkomyslně vyplýtvat, ale nemohla jsem ho odložit. Příběhy, které se odehrávají přímo před námi, mohou se dít mně i vám, ale my je často přehlížíme. Sbírka se měla původně jmenovat Melancholilie a vlastně nevím, který název její náladu vystihuje spíš. Obojí nám připomíná, že když něco končí, něco začíná. Život je křehký, někdy s ním není vůbec žádná sranda, ale přesto je děsuplně krásný.

„Nejlepší jsou na tom gumoví medvídci zadara. Když jsem zůstal v kanceláři sám, hodil jsem si jich hrst do vroucího kafe, ale nenabobtnaly. Rozpustily se a zasraly cizí hrníček. Nikdy se nepřiznám.“
(Podzimov)

Kubu teď čeká několik hudebních vystoupení. Nejbližší bude 3.11. v Bělči nad Orlicí. Poslechnout si ho můžete i na Rádiu Wave, kde se Zuzanou Kašparovou (Vyhonit ďábla) zpovídají zdravotně postižené vrstevníky v podcastové sérii Postíže. Můžeme se začít těšit i na podzimní kolekci svíček. A potom by prý chtěl hodně odpočívat. Když jsem se ho zeptala, co by chtěl vzkázat ostatním, řekl, že se vůbec necítí lidem cokoliv vzkazovat nebo že by měl být poslouchán. „Sám sobě ale říkám, Jakoubku, buď na sebe hodnej, život je velkej zázrak.“ I think that it’s beautiful. Buďme všichni.