Článek
Bizarní sám o sobě
„Takhle to teď asi bude vypadat – všechna ta nová ticha, která vyplníš tím, co očekáváš, že uslyšíš.“
Queer horor zní tak pěkně exoticky. Přitom to spojení je skoro tak staré jako žánr sám. Jak autor v knize sám popisuje, horor je sám o sobě tak bizarní, děsivý a deviantní, že přidat tam (ať už podprahově, nebo přiznaně) pár gayů a leseb už nikoho nepohorší. Dokonce ani nejkonzervativnější heteráky.
Mít možnost něco změnit
Vykopal jsem si hrob vlastní lopatou a teď bych si do něj měl lehnout. Cestu jsem ztratil už na samém začátku.
Tématiku queer najdeme v řadě známých hororů. V Podivném případu Doktora Jekylla a pana Hyda, v Draculovi nebo třeba v Obrazu Doriana Graye. Všechny ty příběhy o proměnách, prokletích, dvojích životech a dekadenci…nepřipomíná vám to něco?
Přestože byli queer lidé často zobrazováni jako ony bezuzdné příšery kazící své okolí, byl to určitý prostředek, jak být vidět, dát o sobě vědět a mít možnost ovládat příběh z pozice hlavního hrdiny (byť zvráceného a šíleného) a moci alespoň něco změnit.
Přístup se mění, peklo zůstává
„Když se po tobě natáhne, tak už tě chytil.“
Jak se literatura (a horor též) vyvíjejí a postavy už nejsou tak černobílé, i queer lidé už nejsou zobrazováni jen jako groteskní a děsivé hříčky přírody, ale jako komplexní osobnosti. Velmi pomalu (proč to sakra nejde rychleji?!) se mění i celkový přístup k LGBT+. Peklo ale zůstává.
A to peklo popisuje i David Demchuk v knize X. Kanada. Toronto. Po několik desetiletí mizí mladí muži. Gayové. Nejsou žádné stopy, nikdy je nikdo nenajde. Kdo má spadeno na místní gay komunitu? A proč po nich nikdo nepátrá?
Prokousat se přes strach
„To chápu, to ohromné úsilí, které tě stojí existovat, když chceš jenom být.“
O knize jsem si přečetla v newsletteru od Golden dog. Je s podivem, že mi ve schránce už nějakou dobu přistávají e-maily právě nakladatelství, které se věnuje především hororu. Já a horor? Cože? Při čtení ale někdy narazím na titul, který mě zaujme. Většinou tam nejsou zombíci a krvavé lázně (nic proti zombíkům v krvavé lázni) a většinou je v tom nějaké další téma, které mě donutí se ke knize prokousat i přes strach, že se budu bát.
Jsem totiž jako podělanej Harry Potter a ze všeho na světě se nejvíc bojím strachu („To je velmi moudré, Harry“). Tak mým sítem propadla Madla Pospíšilová Karasová s V pekle jsme všichni Hébert, protože děti, a teď i David Demchuk s X, protože LGBT+.
Strach, co nutí přemýšlet
Viděl jsem takové věci. Aspoň jedna, alespoň jednou, viděla mě.
Pro ty, co se stejně jako já bojí i u scény z Kamene mudrců, jak tam něco brousí po lese a pije krev jednorožců (zase ten Harry Potter, prober se!), mám malé uklidnění. Knížka nakonec není tak děsivá. Ne tím odporně nespolečenským způsobem, který nás nutí zadržovat moč až do prvních ranních paprsků, abychom nemuseli přes chodbu na záchod.
Je to znepokojivé, mrazivé, ale ne děsivé tak, že zamrzneme a nezadržitelně se třeseme. Je to strach, který nás nutí přemýšlet. Zjišťovat, jak to máme my. Ptát se, proč se tohle děje.
X je realita i fikce
„Ale čeho se queer lidé bojí, kromě toho zřejmého? Bojíme se samozřejmě smrti, násilí, mučení, nemocí a utrpení, odhalení, ponížení, vyčlenění a pronásledování. Bojíme se, že budeme vymazáni, neviděni nebo zapomenuti. Bojíme se, že zůstaneme sami.“
V příběhu se prolíná realita a fikce, osobní poznámky autora, jeho myšlenky a příběhy jednotlivých postav točících se kolem torontské gay obce na křižovatkách ulic Church a Wellesley. „Všechny kostely jsou na Queen Street a všechny královny na Church street.“ To vše se v knize přelévá, roky se sčítají a ta podivná bytost chlapce s černými vlasy pořád uniká a vždycky dostane, co chce. Protože strach, že zůstaneme sami, je většinou největší.
Dílek jménem X
Čím víc jsme byli přijímání a objímáni, tím víc nás vytrvalá nenávistná menšina chtěla vidět trpět.
Ta knížka je neodložitelná. X je napínavé, čtivé, prostě skvělé. Nejděsivější na něm nakonec nejsou nejrůznější hororové prvky z irské a skotské mytologie, temné uličky a mizející lidi, ale fakt, že jako společnost máme pořád tendence odsuzovat to, čemu nerozumíme, a lidi, které chápeme jako odlišné, brát jako něco méně než lidi. Nejstrašnější je zkrátka homofobie. Přečtěte si to a zaplácněte si další dílek do pestré, ale bohužel stále hororové reality LGBT+.
