Článek
Odporná beznaděj
„Nemá smysl utíkat před stvůrou, která už se ti stačila zakousnout do ocasu. Obrať se k ní čelem. Vysmívej se její sprostotě, nebo breč, pokud potřebuješ. Zuř. Ale hleď jí zpříma do té její odporné tlamy.“
Když se řekne smrt, často si představíme těžkou hutnou hmotu, která nás zasype, neumožní nám se pohnout a zahalí celý náš svět do temného, neprostupného hávu. Nikde nekončící smutek a beznaděj. Smrt nám ale i dokonale nasvěcuje život a vybízí nás, abychom ho skutečně žili, dokud ještě máme šanci. Nikdy totiž není pozdě.
Otevírá se Krámek s fantazií!
„Vzpomínáte si ještě, jak ten umělohmotný dinosaurus, kterého jste dostali k Vánocům, měl na sobě dámskou čepičku panenky Barbie a zachránil svět?“
Do australského městečka Boonah přichází muž se zvláštním jménem, kufříkem a kloboukem. Když přijde ten správný čas a objeví se správné místo, z kufříku s podivným nápisem ‚Vendralium. Hiklpus. Pigvilia‘ se vytvoří ještě podivnější obchůdek. Krámek s fantazií. Místo, které přináší útěchu všem, kdo někoho nebo něco ztratili. Pomáhá navázat kontakt s lidmi, co už dávno odešli, a rozloučit se s těmi, co v našich srdcích zanechali rány, o nichž se domníváme, že už snad se snad nikdy nezhojí.
Krámek postupně zasahuje do každodennosti všech lidí ve městě. Proměňuje jejich srdce i životy. Dokáže stařenka s duší proschlou jako sláma opět najít cestu ke svému největšímu snu? Budou tři bratři moci začít znovu poté, co jim na rakovinu zemřel jejich milovaný táta? A co dívka, do jejíhož života smrt zasáhla tolikrát, že se před zármutkem obrnila natolik, aby už necítila vůbec nic?
Pobrečet si hezkým způsobem
Někdy, když přijdete opravdu o hodně a čeká vás další ztráta, prostě jen toužíte po něčem, co zůstane.
Krámek s fantazií jsem si přinesla ze Světa knihy. Čas mi na něj nazrál o Vánocích, kdy jsem s čím dál zhušťujícími se diagnózami přemýšlela o smrti víc než normálně. Neumírám a nechci se zabít, ale myšlenky tam občas sklouznou. Pobrečela jsem si u ní pěkně. Takovým tím hezkým, útěšným způsobem, který zanechává radost, klid a smíření. Jako celá knížka.
Řešením není milovat míň
Možná člověk skutečně nepotřebuje protilék na zármutek. Musí jen najít způsob, jak si jím projít.
Smrt do našeho života může přinést spoustu bolesti. Nepřinesla by, kdybychom neměli rádi. Kdybychom s danou osobou neměli spoustu krásných zážitků. Smrt bolí tím víc, čím víc jsme milovali. Lékem na bolest však není milovat méně a celoživotně se ochuzovat o to dobré, abychom výhledově tolik netrpěli.
Když milujeme, nemůžeme se utrpení vyhnout, ale lékem na bolest a smrt je vždy zase jen život a láska. Nechat se zaplavit tím krásnem, co máme ve svém srdci. Společnými procházkami po pláži, sbíráním mušlí, muffiny na dobrou noc, čtením pohádek, švindlováním u stolních her a nakupováním bižuterie z druhé ruky. Dovolit krásným vzpomínkám, aby nám ze srdce vystoupaly až do očí, pomocí slz si našly cestu ven a postupně odplavily všechnu naši bolest.
Utrpení s lehkostí
Táta říkával, že korálky dokážou vyléčit každý trápení. A kdyby ne, bude člověk tváří v tvář konci světa aspoň vypadat šik.
Všichni jsme někoho ztratili. Všichni občas ztrácíme kusy sebe, střípky svých snů. Medicínu si ale nosíme pořád u sebe. Všechny ty drobnosti, které nám připomínají, že jsme pořád naživu, že jsme s osobou, která odešla, prožili kus nádherného života a že jsme tam někde uměli snít. A pořád to umíme! A většina z nás k tomu nepotřebuje ani krámek s fantazií.
Knížka, do které se vešlo tolik lidského utrpení a bolesti, je paradoxně orámovaná lehkostí a útěchou. Je tak úlevné se do ní začíst a vědět, že sice nikdy nebudeme připraveni na smrt svých blízkých, nic nám ji nedokáže ulehčit, a přesto můžeme i tak žít dál. Dělat krok za krokem a pomocí té velké lásky, která nás bolí a rve nám srdce z těla, se opět uzdravit. Krámek s fantazií nám ukazuje, že nikdy není pozdě rozhodnout se, že to se životem ještě nevzdáme a začít žít znovu.
