Článek
Takový normální cit
Závidět si lze úplně cokoliv. Lístky na koncert, nové boty, peníze, vliv, paní na úklid, ale i střechu nad hlavou, nebo možnost mít děti. Závist je považovaná za takový celkem normální lidský cit. No co, jsme lidi, ne? To k nám patří. Tak si občas zazávidíme. To je toho!
Je to ale opravdu nutné? Nevím, jak vy, ale já fakt nemám ráda, když se přistihnu, že někomu závidím. Připadám si mrzce. Uboze. Co s tím teď mám jako dělat? Mám toho dotyčného zabít? Mám ho začít nenávidět za to, že má něco, co já ne?
Závist Lestrangeová
Závist je v podstatě taková Bellatrix Lestrangeová. Je podmanivá. Sexy. Vyvolává v nás pocit, že zdroje jsou omezené. To, co má někdo jiný, já už mít nemůžu. Buď, anebo. Jsi Smrtijed, nebo zdechneš. Je tak jednoduché nechat se svést. Neudělat nic. Nechat se infikovat jedem a přidat se ke zlu.
Vyhrát, nebo zkamenět
Se závistí, stejně jako s Medúzou, se bojuje fakt blbě. Pokud teda nejste polobůh a nemáte družinu nasvalených borců a k tomu pár magických udělátek. Pro začátek je dobré si přiznat, že tam je. „Hej děvče, vylez zpoza toho sloupu. Nebudem si tady hrát na honěnou!“
Když nechci zkamenět (a to nechci!), musím použít zrcadlo (díky, Persee, máš u mě kafe!). To zrcadlo ale nenastavuju jí. Koukám se na svůj vlastní odraz. „Tak co tě zase štve. Co ti vadí?“
Pokecat si s Medúzou
„Štvou mě všechny ty kočáry plný dětí. Moje dcera zemřela. Vědí ty ženy vůbec, jak jsou na tom dobře?“
„Kdyby ti teď nějaká z nich své dítě dala, chtěla bys ho?“
„Ne! Já chci přece svou dceru!“
„Tak neřeš ty ženský a jejich mimina kolem. Žofku ti už nikdo nevezme. Vždyť to víš.“
„Michal mě děsně naštval. Vyšla mu povídka ve sborníku. Už zase! A přitom je to slátanina. Nemá to hlavu ani patu!“
„Jo? A co takhle konečně poslat do soutěže tu svoji povídku?“
„Závidím lidem, co mají slyšící děti. Nemuset tohle řešit. Neběhat po doktorech. Nedělat logopedii. Umět se konečně pořádně na všem domluvit…“
„A to by ses kvůli troše klidu vzdala svojí úžasný holčičky? Co tady jako řešíme, kámo?!“
Titán proti titánovi
Sestoupit do temné sloje a pokecat si s Medúzou znamená přijmout závist jako ochránkyni (starořecký Μέδουσα znamená strážkyně, cool!). Ona je fyzickým projevem toho hnusu uvnitř mě. Když ho vytáhnu na povrch a pojmenuju, ty obludnosti se rozplynou.
Mám v ruce geniální mapu svých přání a snů. Najednou vím, co potřebuji a co mám udělat. Ze zavrženíhodné nestvůry s hady místo vlasů se stane opět krásná dívka. Nikomu nemusím nic sekat. Z mého strachu a strnulosti se stalo odhodlání jít si za tím, co opravdu chci. Titán zvítězil nad titánem.
Nesmí mi přes práh
Na dveře zase klepe Bellatrix a vemlouvá se mi do přízně. „Hele, Adéla má dneska autorský čtení. A Radčino video mělo tisíc shlédnutí za den. Pojďme je spolu pomlouvat a nenávidět.“
V těhle chvílích si zas a znovu uvědomím, že ta mrcha zabila Siriuse Blacka. Gary Oldman je jeden z mých největších oblíbenců. Takže já mám jasno. Ta potvora mi nesmí do baráku.
Na procházku s Medúzou
Závist Bellatrix nebrat. Klidně jí pozvěte na kafe. Zanadávejte si s ní, vykydejte spolu hromadu hnoje na všechny kolem. Ale pak jí vypakujte. Dlouhodobě nikdy nepřinesla nic dobrého. Radši vezměte na procházku svojí Medúzu. Povídejte si s ní. Není to Titán pro nic za nic. Má skvělou superschopnost. Může uskutečnit vaše sny.
P.S.
Nedávno jsem viděla jednu slečnu. Měla úžasné boty. Lesklé, posypané třpytkama. Byly na platformě, která (pozor!) byla průhledná a mohli jste si do ní cokoliv nasypat. Vrchol čistě geniální úchylnosti. Věděla jsem, že nic takového nosit nemůžu. Od dob barefootových h*vnošlapek mi vadí silné podrážky (natož platformy, byť průhledné). A normálně jsem zjistila, že nezávidím. Byla jsem nadšená, že tu úchylárnu může světu zprostředkovat někdo jiný :)
