Ztráta miminka. Nikdy nebude za námi, ale nemusí nás definovat

Už ses z toho dostala? Palčivá otázka, která dokáže spolehlivě vykolejit. Lhostejno, ve které části truchlícího procesu se zrovna nacházíme. Zosobňuje poměrně častý přístup ke smrti a ztrátě našich blízkých. Podle něj je smrt něco, s čím se máme vypořádat, co máme překonat. Jak to zvládneme, pak vypovídá o tom, jací lidé jsme. Jsme v tom. Jsme už zatím. Buď anebo.

Já si myslím, že se z toho nedostaneme nikdy. A že o to ani nejde. Čas je skutečně milosrdná veličina, která je schopná vyléčit mnohé. Smrt a vzpomínky však chodí ve vlnách, které nás i po letech mohou zahltit a rozhodit. A nevypovídá to o nás vůbec nic.

Od smrti naší první dcery uplyne na Silvestra už devět let. To je spousta času. Přesto by mě nenapadlo tvrdit, že je to za mnou. Když vidím film, kde umírají děti, nebo rodiče nechávají své děti samotné uprostřed světa, brečím ještě teď. Když jsem náš příběh sepsala do knížky Těhotnej Buddha, procházela jsem si jím na papíře mockrát znovu. Brečela jsem pokaždé.

Co to vlastně znamená, že je to za námi? Je nějak omezené období smutku? Čas, kdy ještě můžeme truchlit, a pokud ho přešvihneme, je s námi něco v nepořádku? Jak se to vlastně pozná, že jsem „za tím“? Že nebrečím každý den? Obden? Že se z mé mrtvé dcery stane vzdálená vzpomínka, kterou vytáhnu jen jednou za rok na její výročí?

Každý z nás prožívá věci trochu jinak. Na emoce neexistuje žádný mustr. Naštěstí. To by byl příšerný svět. Pro mě osobně je život po smrti milovaného člověka neustálým balancováním mezi smutkem a láskou. To, kde se zrovna nacházím, ovlivňuje spousta věcí, které já sama často ovlivnit nemůžu. Mnohokrát to může být i sladkobolná kombinace obojího.

Jak to vypadá? Vzpomeňte si na někoho blízkého, kdo odešel. Co cítíte? Smutek? Beznaděj? Co ve vás vyvolává pocit, že už ho neuvidíte, nechytnete ho za ruku, neobejmete ho, nepromluvíte s ním? A teď si vzpomeňte na všechno, co jste spolu zažili. Jak ten člověk mluvil? Co říkal? Čím vás rozesmál?

Teď oba pocity spojte dohromady. Smutek, možná mírné zoufalství a láska. Hřejivý pocit ze společných vzpomínek, který vám nikdo nevezme. To je to, co zůstává po smrti. Smutek nejdřív výrazně převažuje. Všechny vzpomínky bolí a řežou přímo do srdce. Časem ale přichází i to světlo a láska.

U ztráty dítěte je to trochu těžší v tom, že společných vzpomínek často moc nemáme. Jen několik měsíců v těhotenství. Možná jsme se ani navzájem „nepotkali“ a nikdy jsme se neviděli (můj případ). Přesto i zde lze nějaké zlato vykopat. Nebo si ho dokonce zpětně dodělat.

Říjen je měsíc povědomí o ztrátě miminka. Vytahuje na světlo věci, které bolí. Věci, o kterých nechceme slyšet, dokud se nás bytostně netýkají. Chceme žít ve světě, kde děti neumírají, rodičům nezůstává prázdná náruč a nemusejí se pak životem protloukat s vědomím, že své dítě už nikdy neuvidí.

Pro rodiče, kteří o miminko přišli, je to ale také úlevná příležitost nemlčet. Prolomit ticho a mluvit i o věcech, které se často skrývají a v běžné konverzaci nevytahují. Pokud budete chtít, říjen to snese. A možná pak i jakýkoli jiný měsíc.

OZ Tanana, neziskovka, která na Slovensku pomáhá rodičům po ztrátě dítěte, letos přišla s moc hezkou kampaní #vyslovmeichmena. Zapojit se mohl každý. Stačilo natočit krátké video, ve kterém vyslovujete jméno vašich dětí, na které vzpomínáte. Ze všech videí se pak udělalo jedno velké. Byla to jedna z mála příležitostí začít mluvit i o bolavých věcech a dávat jim prostor. Neschovávat příběhy, které jsou naší součástí, a vidět, že rozhodně nejsme sami.

Rodiče, kteří za sebou tuto zkušenost nemají, bych ráda ujistila, že se nemusí tlačit k přehnané vděčnosti nebo mít pocit viny, že si stěžují na hromady plen a domácích úkolů. Já (a věřím, že to tak mají i další) třeba o žádné hrdinství nestojím. Nechci být nějakou povinnou inspirací nebo odstrašujícím příkladem, co bude ostatní nutit k myšlence, že měli štěstí, a tudíž si nemohou stěžovat. Všechny příběhy si zaslouží stejný respekt. Nemusíte popírat, co cítíte, jen proto, že je na tom někdo hůř. A je vůbec?

Bolavé věci jsou a budou. V rodičovství obzvlášť. Nemusí to ale být koule na noze, co nám nedovolí jít dál. Spíš popostrčení, abychom koukali ještě nějaké další hezké vzpomínky nabrat. Abychom o nich pak třeba jednou našim dětem vyprávět. Protože ony tam někde jsou a drží nám palce. Vyslovme ich mená.