Článek
A že místo filozofických úvah o smyslu existence ji budeme aplikovat na výchovu dětí. Ale co naplat, moderní doba si žádá moderní interpretace. Pohlavek, ten starý známý symbol rodičovské autority, dnes vyvolává vášnivé debaty. Máme jej zachovat jako součást výchovy, nebo ho poslat do propadliště dějin spolu s obnošenými tepláky a školními tresty?
Začněme tím, že žádný rodič se nenarodil s manuálem na výchovu. Přišli jsme na svět vybaveni maximálně touhou po sladkém a schopností rozpoznat, že když někdo říká „ne“, znamená to přesný opak. A tak, když dítě počtvrté převrhne misku s polévkou, oblékne psa do vašich ponožek a na zeď nakreslí svého imaginárního kamaráda, i ten nejtrpělivější rodič občas ztratí nervy. Jenže co teď? Vysvětlovat podstatu civilizovaného chování, nebo zvednout ruku?
Pohlavek – ten malý, symbolický akt – býval kdysi vrcholem rodičovského vyjádření frustrace. „Chceš facku?“ byla spíš rétorická otázka, protože každý věděl, že odpověď „ano“ je rychlou cestou ke ztrátě zájmu o další podobné diskuse. Ale v dnešní době, kdy se na rodičovství kladou takřka akademické nároky, se otázka pohlavků ocitla pod drobnohledem. Psychologové, sociologové a samozřejmě internetoví rodiče na plný úvazek debatují, jestli je facka nástrojem disciplíny, nebo latentní přípravou na terapii ve středním věku.
Samozřejmě existuje argument, že děti si zaslouží pochopení, trpělivost a důkladné vysvětlování. A je to argument validní – až do chvíle, kdy vás tříleté dítě poučí, že „táta nemá pravdu, protože to řekla Peppa Pig“. Ano, svět postavený na logice a důslednosti se zhroutí, když zjistíte, že váš soupeř v diskusi má zásobu argumentů od kresleného prasete. Kdo teď potřebuje terapii?
Ale nezapomeňme ani na opačný tábor – ty, kteří věří, že „jeden na zadek ještě nikomu neublížil“. Tito jedinci často argumentují svou vlastní výchovou. „Mě rodiče sem tam plácli a vyrostl jsem z toho,“ říkají s pyšným tónem, zatímco při každém náhlém pohybu cuknou rameny. Fyzické tresty v jejich podání nejsou násilím, ale jakýmsi folklórem, obdobou tance kolem ohně, který měl zachovat rodinnou harmonii.
A co když to celé není ani o pohlavku, ani o psychologických teoriích, ale o naší schopnosti improvizovat? Rodičovství je totiž ze všeho nejvíc divadelní improvizace. Jste režisérem, který nemá scénář, herci jsou napůl šílení a publikum – tedy okolní společnost – vám fandí jen do chvíle, než vaše dítě rozkřičí supermarket. Právě v těchto chvílích se z rodičů stávají moderní Hamleti. „Bít či nebít?“ ptají se sami sebe, zatímco potomek předvádí svůj nejlepší výkon „mám-hysterický-záchvat-a-vy-nechápete-mou-bolest“.
Ironií je, že děti samy občas vědí, že nějaká forma trestu přijde. Někdy se dokonce zdá, že si trest plánují. Dítě vás pozorně sleduje, zkoumá, kolik decibelů vydáte při prvním záchvěvu vzteku, a pak začne experimentovat. Rozlije mléko. „Hm, nic.“ Nakreslí voskovkou po zdi. „Lepší, ale ještě ne.“ A pak vezme váš telefon a hodí ho do záchodu. Bingo! Přichází zlatá medaile – váš výraz totálního zoufalství. V tu chvíli si uvědomíte, že děti jsou malí vědci, jejichž experimenty vás mají dostat na hranici vašich sil.
Ale možná je klíčem k celé téhle debatě něco úplně jiného. Možná bychom měli přestat řešit, jestli bít nebo nebít, a místo toho se zamyslet nad tím, jak děti vychovávat tak, aby nás samy nedohnaly k šílenství. Možná je lepší místo trestů a dramatických otázek vsadit na humor, který dokáže rozbít i ty největší napětí. Protože jak říká staré rčení: „Smích léčí všechno.“ Dokonce i rodičovství.
Takže příště, až budete stát před rozhodnutím „bít či nebít“, zkuste místo toho použít větu: „A co by na to řekla Peppa Pig?“ Pokud nic jiného, aspoň se zasmějete. A kdo ví, možná vás to zachrání před záchvatem vzteku i před výčitkami svědomí.
