Článek
Ačkoliv tramvaje jsou celkem fajn – žádné zácpy, jen ta semaforová tango – mám zvláštní zvyk. Vždycky si stoupnu. Ano, i když je poloprázdno a všichni se pohodlně rozvalují na sedadlech, já se hrdě držím tyče jako lodní kapitán při bouři. Proč? Těžko říct. Možná mě k tomu vedou nějaké zásady, možná to, že mám pocit, že když už tramvaj nestíhá, alespoň já můžu trochu „stát za něco“.
Jenže! Pak jsou ty dny, kdy si říkám: „Dnes to zvládnu, dnes se mi přece nemůže nic stát.“ A pak najednou… Bum! Přichází nečekaný záchvat nevolnosti, jako kdyby mi žaludek chtěl říct: „Tak tohle jsi nečekal, co?“ A v tu chvíli už mi mé hrdinské stání nepřipadá tak skvělé. Spíš se cítím jako ten kapitán, co zrovna zjistil, že jeho loď míří do bouře o velikosti menšího kontinentu.
Nejhorší je, že tramvajáci nikdy nespolupracují, když je vám zle. To si takhle jednou stoupnu, tramvaj se rozjede, a jakmile pocítím první vlnu nevolnosti, řidič z ničeho nic začne brzdit, jako kdybychom hráli nějakou podivnou hru. Já se křečovitě držím tyče a předstírám, že všechno je v pořádku, zatímco moje tělo signalizuje poplach. A aby toho nebylo málo, tramvaj se rozjíždí a zastavuje přesně v ten nejnevhodnější okamžik – jako když se snažíte v klidu vyplivnout žvýkačku a někdo vám zrovna zavře dveře před nosem.
Samozřejmě, vždycky je tu možnost si sednout. Ale znáte to – v tramvaji jsou různá sedadla, která jako kdyby nesla různou úroveň prestiže. Sednout si vedle někoho, kdo zjevně považuje deodorant za zbytečný luxus, to je zážitek, na který se nepřipravíte ani po deseti letech praxe. A když už se mi podaří ukořistit volné místo, obvykle se ukáže, že je hned u nějaké staré paní, která na mě vrhá zkoumavý pohled, jestli jí nechci přepustit místo. „Paní, já si tady přece sedám s tím, že mi je zle, tak já si přece nenechám kazit den zdvořilostí!“ říkám si v duchu, zatímco ji nechávám sedět dál a snažím se udržet svůj žaludek na svém místě.
A co teprve, když je tramvaj plná? Těsně před obědem je to jak sardinková party. Přijde mi, že tramvaje mají zvláštní magnetismus – čím víc lidí je nacpaných uvnitř, tím větší je šance, že ti další ještě nějakým záhadným způsobem „vklouznou“ dovnitř. A jakmile se mi podaří chytit nějaký stabilní bod, zjistím, že vedle mě stojí pán s taškou plnou cibule. Kombinace zápachu, vlny nevolnosti a nárazů při jízdě je prostě k nezaplacení. A to nemluvím o tom, že se vám v takových chvílích jakékoliv pokusy o dýchání zdají naprosto zbytečné.
Jeden by si myslel, že nevolnost může být dobrá výmluva k tomu, abych si jednou stoupl na zem a nestál na prahu nevolnosti. Ale kdepak! Jsem tvrdohlavý jako mezek. Vždycky si říkám, že to přejde, že to jenom přečkám. V horším případě si udělám z tyče důvěrného přítele a pevně se jí držím, jako kdybych tím mohl zabránit celé té nepříjemné situaci.
A když už jsme u toho, jak je to s těmi tyčemi? Kdo je vymyslel? Tyče v tramvaji jsou jako ten zázračný bod, který vás drží při vědomí, zatímco se všechno okolo houpe, kývá a brzdí. A samozřejmě, vždycky se najde někdo, kdo si tyč plete s opěradlem na záda. To si tak stojím, snažím se ignorovat žaludek, který volá SOS, a najednou mi někdo cpe záda přímo do ruky. Super. To je přesně to, co potřebuju – ještě k tomu něčí kontakt s mými klouby.
A pak je tu ta trapná chvíle, kdy se musíte tvářit, že vlastně vůbec nemáte problém. Nikdo přece nechce vypadat v tramvaji divně, to je zákon městské džungle. Takže i když mám pocit, že mi v břiše tančí malí vzteklí gremlini, nasadím ten svůj „všechno v pohodě“ výraz, zatímco uvnitř se bojuje o přežití. A ještě k tomu, když se na mě někdo podívá, mám pocit, že už to poznali. „Aha, tenhle člověk se snaží tvářit, že mu není blbě.“ No co, jízda v tramvaji je jedno velké divadlo a já jsem zjevně herec v hlavní roli.
Nejvtipnější na tom všem je, že i přes všechny ty příhody si stále stoupám. Asi mám nějaký skrytý masochistický sklon, který mě nutí zkoušet svoje limity. Ale víte co? Vlastně je to taková moje tradice. Možná je to můj způsob, jak se postavit výzvám každodenního života. A když se mi příště v tramvaji zase udělá špatně, možná si dokonce sednu. Možná. Ale zatím – stojím.
