Článek
Jenže zatímco zoubky přijdou samy a slova si dítě vygooglí, jízda na kole vyžaduje aktivní účast – vaši. A než začnete shánět přilbu, reflexní vestu, náplasti, led a psychologa, mám pro vás jednu radu, která vám ušetří spoustu času i frustrace: zapomeňte na postranní kolečka.
Ano. Ta dvě malá kolečka, co mají „pomoci“ s rovnováhou, ale místo toho dělají z kola podivný čtyřkolový stroj, co se sice nepřevrátí, ale zato se nikdy nenaučí jezdit sám. Je to jako kdybyste chtěli dítě naučit plavat tak, že ho posadíte do loďky a pádlujete za něj. Výsledek bude stejný – smích, zábava, ale plavat se nenaučí.
Většina dnešních dětí totiž stejně začíná na odrážedle. A odrážedlo je geniální vynález. Žádné šlapky, žádné řetězy, žádné výmluvy – jen dvě kola a nožky. Dítě si šťastně běhá, odráží se, brzdí podrážkami nových bot (které stály víc než vaše první auto) a hlavně – učí se rovnováhu. Přirozeně, intuitivně. Tak proč byste mu to chtěli celé rozbít tím, že mu najednou přidáte postranní kolečka, aby se „cítilo jistěji“?
Představte si, že vaše dítě pět let běhá, skáče přes švihadlo a pak mu dáte chodítko, aby si „zvyklo na jistotu“. Nedává to smysl. Tak proč byste to dělali s kolem?
V momentě, kdy dítě zvládá na odrážedle zatáčet, brzdit (alespoň někdy), a především si užívá jízdu bez toho, aby každé dvě vteřiny padalo jako domino v supermarketu, je připraveno. Tečka. A ne, není třeba čekat na znamení z nebes, úplně stačí, když vám dítě nevyhodí klíče z bytu při každém odrazu.
Připravte kolo. Ideálně nějaké lehké, bez přehazovačky, bez třiceti superfunkcí, co slibují, že „vás to kolo naučí samo“. Ne. To dítě to naučíte vy. S láskou, trpělivostí a slovy, která později pečlivě odstraníte z domácího slovníku.
Nastavte sedlo tak, aby dítě dosáhlo celými chodidly na zem. Kolo není žirafa, dítě se na něj nemá vyškrábat jako horolezec. A pak přijde ten slavný moment – první šlápnutí. Vy držíte sedlo, dítě se třese, vy se tváříte klidně (uvnitř panikaříte), dítě šlape… a jede! A vy běžíte za ním. A běžíte. A pořád běžíte. A zjišťujete, že vaše fyzička je na úrovni mikrovlnky.
Ale dítě jede! A to je moment, kdy vám dojde, že jste právě vytvořili cyklistu. Malého, nevyzpytatelného, zato nadšeného. V té chvíli se otočí, zjistí, že ho nedržíte, a okamžitě spadne. Je to v pořádku. První pád je jako první rande – nevyhnutelný a většinou bolí. Ale zanechá stopu, a hlavně – dítě zjistí, že spadnout není konec světa.
A tak znovu. Nasednout. Šlápnout. Jet. Spadnout. Zasmát se. A znovu jet. A pak už to jde samo. Najednou projede celou ulici, aniž byste museli dělat doprovodný jogging. Najednou začne křičet „koukej na mě!“ a vy budete dojatí, protože tohle jste prostě zvládli.
A co je nejlepší? Díky tomu, že jste nepoužili postranní kolečka, nebude dítě potřebovat „přeučování“. Nebude muset znovu objevovat rovnováhu, protože už ji má v malíčku. Postranní kolečka jsou jako školní taháky – možná vás jednou zachrání, ale dlouhodobě jen brzdí.
Takže pokud se právě rozhodujete, jak na to: zapomeňte na náhradní kolečka, věřte svému dítěti, občas mu dejte pusu i náplast, a hlavně – užijte si ten moment. Protože jakmile se naučí jezdit na kole, začne se chtít naučit i jezdit na skateboardu. A tam už vám opravdu nepomůže ani chodítko, ani běžecké boty.
