Článek
Tak čas letí, i když pamětníkům se to možná v mysli mihne, jako by to bylo včera. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968., který byl později nazván internacionální pomocí, změnil zde život nejméně na dvě desetiletí. Někde, především v lidských charakterech, je jeho následky pozorovat dodnes. Podstata současné války na Ukrajině je stejná jako byla před 55 lety okupace Československa, tedy ruský imperializmus, snaha Kremlu zmocnit se celého východu a středu Evropy, mít na dostřel Německo a celou západní Evropu.
Zprávu o vstupu cizích vojsk jsem slyšel z rozhlasu 21. srpna 1968 před pátou hodinou ranní. Pracoval jsem od šesti hodin, na silnici jsem zaslechl hluk. Asi dvacetičlenný houf stavebních dělníků mířil k hospodě. „Pojď na pivo, než nám to vyžerou!“ Před sedmou hodinou už stála před obchodem s potravinami fronta, v devět byly regály prázdné, snad nějaké lahve s vínem tam zbyly. Stavební dělníci hospodu nevypili, protože se rozprchli, odjeli do svých bydlišť, aby zajistili rodiny potravinami a podobně.
Dodnes můžeme v rozhlase vyslechnout nahrávky z tehdejších pražských a jiných městských ulic o jednotném odsouzení okupace a podpoře Dubčekova vedení komunistické strany (Jsme s vámi, buďte s námi.) Na venkově však situace nebyla tak jednoznačná. Mnoho lidí si po oznámení okupace spokojeně oddechlo. Léto a dovolené už oddálily nejradikálnější výkřiky o účtování s komunisty, za padesátá leta, ale staří komunisté se pře 21. srpnem ještě moc neukazovali. Přítomnost sovětské armády po 21. srpnu stalinisty opět vytáhla z brlohů.
Komunistická a národovecká protiněmecká propaganda v roce 1945 nahnala do nově založených vesnických komunistických organizací mimo některých dělníků i velkou část domkářů a chalupníků. Tyto lidi strašila při vstupu do KSČ i na jaře 1968 prvorepubliková bída. Prospěcháři při touze získat materiální výhody a moc nad sousedy vstupovali do KSČ až po únoru 1948. Byli bohužel mezi nimi i někteří sedláci, kterým dřina na statcích nevoněla, a tak obdivovali sovětské kolchozy. Tito komunisté v 50. letech společně schvalovali stěhování, věznění a jiné persekuce neposlušných sedláků. Na nich v každé vesnici záleželo. Bez souhlasu vesnické organizace KSČ zemědělec potrestán být neměl.
Není správné svádět krutá 50. leta jen na komunisty. Sousedská závist a nenávist se stejně jako za protektorátu nacházely i mezi lidmi politicky neorganizovanými. Spousta nekomunistů vyzývala komunistické orgány k zásahům proti lidem, kteří jim z nějakých důvodů vadili nebo překáželi. Prvorepubliková majetková nerovnost neskončila po únoru 1948 během noci, ani během jednoho roku, a to mnohé závistivce rozčilovalo. Trvalo to až do roku 1960, kdy bylo možno tvrdit, že kolektivizace byla dokončena, že životní podmínky na vesnicích jsou pro všechny téměř stejné.
První dny srpnové okupace nebyly pro obyvatelstvo žádnou slastí. Silnice byly ucpané vozidly okupačních armád, které se stále přesunovaly. Protože mnohá z těchto vozidel jistě pamatovala druhou světovou válku, a řidiči se za volanty dostali poprvé v životě, byla doprava a život v zemi zpomaleny a komplikovány. Jinak se sovětští vojáci chovali odměřeně, patrně měli zákaz komunikovat a stýkat se s obyvateli Československa. Rozhodně se nechovali jako jejich předchůdci v roce 1945, kdy si mysleli, že všechno je zde jejich kořist.
Nepříjemná byla změna názorů domácího obyvatelstva. Než došlo k podpisu moskevské dohody, byla kritika okupace na veřejnosti prakticky všeobecná. Rychle se však začaly názory měnit, normalizace jako návrat země před leden 1968 startovala už na konci srpna. V rozhlase byly čteny dopisy různých institucí, organizací a podniků. Bylo běžné, že místní komunistická organizace, která v srpnu protestovala proti vstupu cizích vojsk, za měsíc plně souhlasila s moskevskými protokoly a s dočasným pobytem vojsk na československém území. Po nástupu Husáka v dubnu 1969 začal rozhodující přesun na sovětskou stranu i mezi nekomunisty. Na místa komunistů vyloučených ze strany nastupovali noví členové včetně těch hrdinů, kteří v srpnu lehali před sovětské tanky a pálili sovětské vlajky.
Lidí pamatujících si události srpna 1968 už mnoho není. 55 let je dlouhá doba, polistopadová generace už mnohdy ani neví, co se tenkrát stalo. Stejně jako v roce 1968 i v kterékoli jiné jen trochu vypjaté době je zde i dnes nezbytná skupina asi 10 procent lidí, která zneužívá demokracii a veřejně preferuje násilí, rasismus, marxizmus a nacionalizmus a odmítá souhlasit s prozápadní politikou. Tuto skupinu nelze odstranit. Je však možné zabránit aby šířila demagogii. To lze jen tím, že bude zde vláda, která svými činy ve prospěch všeho obyvatelstva i státu získá sympatie obyvatelstva jako kdysi Dubček. Dezinformace potom budou k smíchu.
