Článek
Jan Masaryk – procitnutí nebo trest?
Spekuluje se spekuluje. Jakékoli výsledky bádání jsou dříve nebo později vždy zpochybněny. Potvrzení první informace z doby, kdy Masarykovo tělo ještě leželo na dlažbě Černínského paláce, že šlo o sebevraždu, není pro media i veřejnost zajímavé. Hledá se senzace.
Při pohledu na životopis Jana Masaryka uhodí čtenáře do očí zjištění, že od roku 1918 až do smrti byl nejen nadnášen popularitou svého otce T. G. Masaryka, ale také celé toto období byl pod vlivem Edvarda Beneše. Vnucuje se myšlenka, že pod určitým Benešovým vlivem mohl být i T. G. Masaryk, i když logicky by to mělo být naopak. Z intrikánství Edvarda Beneše možná měli oba Masarykové obavy i prospěch. Ruka ruku myla. Beneš proto mohl, bez ohledu na výsledky voleb, být ministrem zahraničí v jakékoli prvorepublikové vládě. Tento fakt naopak Janu Masarykovi zajišťoval fešácký pobyt na ministerstvu zahraničí. Na přání T. G. Masaryka byl v roce 1935 Beneš zvolen prezidentem. Po zřízení Druhé republiky se mnoho československých nekomunistických politiků včetně Edvarda Beneše přesunulo na Západ. Beneš si tam hned pořídil titul zahraničního československého prezidenta.
Popularita T. G. Masaryka byla za První republiky dána zákonem, takže nebylo o čem diskutovat. Není však mnoho důkazů o tom, že by tatíčka Masaryka mimořádně zbožňovali Slováci, čeští Němci, slovenští Maďaři, agrárníci, katolíci, komunisté, dělníci i legionáři z Ruska. Nebylo třeba. Stačila radost několika pražských intelektuálů, novinářů a venkovských učitelů, kteří se po zániku rakousko-uherské monarchie okamžitě převlékli do republikánských kabátů. Otázky na pracovní náplň Jana Masaryka jako legačního rady velvyslanectví, s měsíčním platem 40 tisíc, zůstávaly zodpovězené mlhavě.
Po listopadové revoluci, když se ozvaly hlasy o návratu země do dob Masarykovy První republiky, bylo možno zahlédnout v očích některých pamětníků zděšení i slzy. První republika nebyla rájem pro dělný lid.
Na území Protektorátu bylo evidováno asi tři čtvrtě milionu rozhlasových přijímačů. Pravidelné české vysílání z Londýna začalo 8. září 1939. Okupační orgány se na konci roku 1939 celkem oprávněně domnívaly, že londýnské vysílání podnítilo pražské nepokoje 28. října a 17. listopadu 1939. Poslech zahraničního rozhlasu byl proto zakázán pod trestem káznice či smrti. Z přijímačů musely být odstraněny cívky na poslech krátkých vln. Mezi lidmi se rychle rozšířily návody, jak krátké vlny do přijímačů vrátit, takže se Londýn poslouchal vytrvale. Často v londýnském rozhlase mluvil Jan Masaryk, jenž v Šrámkově londýnské vládě mimo funkce ministra zahraničí občas zastával i funkce ministra obrany a ministra financí. Masarykův lidový způsob vyjadřování posluchačům v Protektorátě imponoval.
Jan Masaryk na BBC 25.12.1941: „Prezident Beneš nás vede dobře a moudře… Čankajšek, Churchill, Roosevelt a Stalin jsou našimi vůdci, vůdci nás všech. V cizině vede náš lid Beneš a nikdo jiný.“
V době tohoto londýnského vánočního projevu Jana Masaryka už v Praze místo Neuratha úřadoval jako zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich, jinak šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu (RSHA) v Berlíně. Po jeho příchodu do Prahy byl popraven předseda Protektorátní vlády Alois Eliáš, byl vyhlášen výjimečný stav a začaly transporty Židů. Prezident Hácha se znovu pokusil abdikovat. Marně. Hitler nedovolil, nešťastného Háchu potřeboval. Na území Protektorátu již se o Vánocích 1941 pohybovali parašutisté, kteří měli Heydricha odstranit. Jan Masaryk se náhle na půl roku odmlčel.
Štvaní BBC proti Němcům v Protektorátu jako by povolilo. Nebylo to podezřelé? Trklo to gestapo, domyslelo si, že Londýn má na Prahu připravenou nějakou kulišárnu? Heydricha to zřejmě netrklo, přizpůsobivost českého obyvatelstva během jara 1942 ho asi uklidnila. Ochranku odmítal. Atentát! Stanné právo. Pražské rádio denně oznamovalo jména popravených. Měsíc hrůzy. Období strachu bylo lidem českým ukončeno v Praze, i na jiných místech, slibem věrnosti Adolfu Hitlerovi. Jan Masaryk se v Londýně vrátil k mikrofonu, aby pokračoval ve štvanicích na prezidenta Háchu a protektorátní vládu.
Jan Masaryk na BBC 22.7.1942: „Krejčí Háchovi k narozeninám blahopřál německou řečí. To to ti mrzáci dopracovali. Po válce budeme v Praze organizovat kursy v názorném vyučování češtině. Bylo by dobré, kdyby se tam Hácha a Krejčí už dnes dali zapsat.“
Lze pozorovat, že původní neutrální až přátelský vztah londýnské emigrace k prezidentovi Háchovi a k protektorátní vládě se po atentátu změnil v nepřátelství. Zdá se, že politici v londýnském závětří nevěděli a nepochopili, co se v Protektorátu stalo, v jakém strachu lidé zde žili. Beneše v Londýně zřejmě rozzuřila pokora protektorátní vlády a její snaha i za cenu ústupků českému obyvatelstvu zajistit jakékoli podmínky k přežití. Beneš naopak si přál v Praze provokace a byl patrně nešťastný z toho, že lidé kvůli jeho návratu na pražský Hrad nejsou ochotni prolévat krev.
Jan Masaryk BBC 5. 8. 1942 : „…první republiku já reprezentuji, žádnou jinou…Prezident Beneš je naším prezidentem z roku 1938. Právnická cvičení oné nevoňavé doby tzv. druhé republiky nikdy smyslu neměla… Odplata za Lidice bude naším tématem… Žádný pardon, žádné milosrdenství, žádné odpouštění. Československá republika z léta 1938 žije a bude žít na věky.“
Kdoví zda Edvard Beneš i Jan Masaryk, když v roce 1945 Stalinovi přenechali kus republiky, Podkarpatskou Rus, vzpomněli na Československo z roku 1938. V létě 1942, když se už do války proti Německu zapojily USA, muselo být i Benešovi jasné, že po skončení války Němci budou ze všech okupovaných území vyhnáni. Tedy i z českých Sudet. Benešovi patrně Druhá Československá republika z období září 1938 až 15. březen 1939 naháněla hrůzu. Nikoli kvůli okleštěnému území, ale kvůli politickému uspořádání. Druhá republika totiž ekonomicky dobře fungovala bez Beneše i bez socialistických stran. Tlačily myšlenky, že po 2. světové válce v Československu zůstane řádně zvolený prezident Emil Hácha a vrátí se legální druhorepubliková vláda Rudolfa Berana.
Jan Masaryk - BBC 9. 9. 1942: „…den odplaty přichází. Běda Schickelgruberovi a třikrát běda zrůdným synům českých matek, kteří mu jakkoli pomáhali.“
Ministři Protektorátních vlád měli být potrestáni, protože po celou dobu války dbali, aby Protektorát Čechy a Morava byl místem k životu, aby obyvatelstvo poctivě pracovalo a neprovokovalo, aby německé orgány neměly důvody k zásahu. Mimo ministrů byli pak po válce tvrdě potrestáni i druhorepublikoví politici a důstojníci, kteří mohli být pro poválečnou pomstychtivou politiku překážkou.
Jan Masaryk - BBC 19. 10. 1942: „…slavnostně slibujeme, že neustaneme, pokud poslední Němec nebude vymrskán ze slovanské Prahy. K tomu nám pomůže Bůh a vy, svatí doma.“
Z radia už v roce 1942 čeští posluchači slyšeli od Jana Masaryka, že se mohou připravovat na vymrskávání všech Němců bez rozdílu. Ve sdělovacích prostředcích dnes je různými politiky a historiky vyhánění Němců omlouváno vůli velmocí. Přitom o organizovaném přesídlení německého obyvatelstva z Československa se první okrajová zmínka objevila až na poválečné Postupimské konferenci velmocí, tedy 3 roky po výzvě Jana Masaryka.
Jan Masaryk - BBC 10. 2. 1944: „…Benešova cesta do Moskvy a její historický význam je v Americe schvalován a uznáván. Ovšem i tu a tam je pár reakcionářů, kteří schovávají svoje sobecké zájmy za předstíraný strach z bolševizmu… Ad vocem Ruska. Myslím, že bychom si měli zvyknout říkat Sovětská říše, poněvadž to bude Sovětská říše, která po válce bude na kontinentě hrát největší roli.“
Tento návrh se Janu Masarykovi povedl. Sovětská říše skutečně hrála 44 let ve střední Evropě největší roli. Neboli, do které země v roce 1945 vkročila noha sovětského vojáka, tam Sovětská říše až do roku 1989 měla poslušný protektorát (s výjimkou Rakouska, odkud Sověti odešli v roce 1955).
Jan Masaryk - BBC 21. 2. 1945: „… Za pár dní se prezident Beneš vrací přes Moskvu domů, jediná hlava státu, který má s vítěznými Sověty smlouvu o přátelství, pomoci a spolupráci.“
Konec války, obnovení Československa, ale Jan Masaryk při tom v Praze být nesměl. Podobně jako při „atentátu“ mu byl Benešem odebrán mikrofon BBC. Snad aby Beneše při neoprávněném vstupu na Hrad nezastínil. Po návratu do Prahy byl jako populární osobnost zatahován mezi komunisty ve vládách Národní fronty. Zůstal mezi nimi i při puči v únoru 1948. Dostal se do kouta. Neutíkal Jan Masaryk oknem Černínského paláce nakonec jen sám před sebou?
Zdroje:
Jan Masaryk: Volá Londýn
