Článek
Spousta mladíků se na demonstracích vydává za vlastence, ale se zbraní v ruce bránit vlast nechce.
Být vojákem za mého mládí bývalo na venkově vydáváno za výsadu, které se každému nedostalo. Když se kdekoli, především v hospodě, začalo mluvit o vojně, tak nevojáci byli náhle neviditelní, jako by neexistovali.
U nás v rodině vojenská služba byla samozřejmost. Děda prodělal tříletou základní službu v c. k. rakousko-uherské armádě, byl potom mezi prvními vojáky, kteří po vyhlášení mobilizace šli na ruskou frontu, dostal se do zajetí a do legií. Vrátil se domů přesně po šesti letech. Můj otec v září 1938 na jižní hranici čelil útokům nedočkavých mladých rakouských nacistů, z nichž mnozí se domů živí nevrátili. Já jsem strávil dvacet sedm měsíců v protivzdušné obraně ČSLA v 60. letech, za „kubánské krize.“ V českých mediích tehdy panovala cenzura, takže veřejnost o provokacích u západní hranice nic nevěděla. Co se dělo ve vzduchu, to by asi nejlépe uměli popsat bývalí vojenští piloti, když by počítali, kolikrát vzlétali proti americkým letadlům potulujícím u české hranice. Naštěstí se letci obou stran stačili vždy včas otočit.
Nebylo pravdou, jak dnes tvrdí někteří hrdinové z řad herců a intelektuálů, že za socialismu se každý snažil ukořistit modrou knížku nevojáka. Pro brance z venkova, především moravského, byla vojenská služba příležitostí dokázat, že je chlapem v plné síle, že se ničeho nebojí. Některým Pražanům tenkrát se nechtělo přizpůsobovat se něčemu, co se nedá vždy okecat, obejít, podlézt.
Od roku 1990 je vztah Čechů k vlastnímu státu vlažný. Vlastenectví, které v minulosti vycházelo z obrany území, z ochrany vlastního pole, domu, města, kraje, země a státu, se změnilo na prosazování nějakého vlastního názoru, spolku, strany a podobně. Bránit území státu už moc nepřipadá v úvahu. A nejeden moderní český občan v diskusích křičí: „Bránit území by měli především ‚oni‘, to je dobrovolníci, NATO, EU. Když ho neubrání, my se s nepřítelem nějak dohodneme, jako jsme se dohodli v minulosti. Za normalizace nám přece nic nechybělo, mimo banánů a cest na Západ.“
Zásluhou drilu byly v Druhé světové válce úspěšné nacistický Wehrmacht a Rudá armáda. Němci měli fyzicky zdatné muže, kteří drželi pospolu a slepě věřili svým velitelům, Rusové založili slávu na nekonečných šicích, které nemohly nikam ustoupit, protože je proti německým střelám ze všech stran tlačila vojenská policie. Američané válčili především technikou a rozvahou.
Těžko si představit dnešní mladé muže generace Z, sněhové vločky, jak jsou v rozbahněných nebo mrazivých zákopech? Už pouhé krátkodobé přežívání bez mobilu a počítače, soužití s lidmi různého původu, různých povah a zájmů, vojenská strava a chybějící hygiena by jim jistě daly řádně zabrat. K tomu vojenský výcvik, hrubé povely, práce s koštětem, lopatou, sekerou, kontroly výzbroje a výstroje. Chybí sice někdy fyzická zdatnost, ale jaká je psychická odolnost? Ta se nezíská pětiměsíčním výcvikem. „Dneska je všechno jinak,“ je úžasný argument současných mladých mužů, kterým usazují pamětníky.
Pokud má stát peníze a může zaplatit dobrovolníkům, měla by být armáda vyřešena. Ty dobrovolníky si ovšem stát musí vychovat, a to se českému státu nedaří. Pokud si současný mladý muž může vybrat: za stejný plat sedět v teplé kanceláři nebo se plahočit někde v rozblácených polích, je to s naverbováním dobrovolníků mizerné. O povinné vojenské službě se neuvažuje, říká ministryně obrany. Je však před volbami a v generálním štábu uvažují o více způsobech zajištění obrany státu. Válku si nikde prostí lidé nevybírají, o válkách rozhodují politici - a prostí lidé by měli být na válku připraveni. Včera se na válku začaly připravovat bavorské nemocnice.
