Článek
To není fantazie ani poplašná zpráva, ale skutečnost. Ve stanicích se jízdenky neprodávají. Chceš si tedy až ve vlaku u průvodčího koupit za hotovost papírovou jízdenku? Připlatíš si 50 korun českých. V kraji ambiciózních politiků (Fialy, Hladíka, Válka, Nerudové a dalších) tato novinka začne platit od 1. února 2025.
Přirážka však nemusí být jen navržených 50 korun. V posledních dnech začalo vycházet v různých diskusích najevo, že se tato „sankce“ už byla zvýšena na stokorunu.
Platil jsem doposud na trase, kudy pravidelně vlakem jezdím, za jízdenku 31 korun v hotovosti, od února bych měl platit 81 korun nebo dokonce 131 korun. Proč? Je nějaký zákon na to, aby občan měl v bance účet a vlastnil platební kartu? Mám v bance sice účet, platební kartu však nemám, protože mi ji banka nenabídla. Znám několik lidí, kteří účty v bankách nemají. A nejedná se jen o seniory.
Je to děs, co arogance politiků a úředníků se společností může provádět. Přímý zisk z pokut velký nebude, spíš ze soudních poplatků, až někdo revizorovi řekne do očí, co si o něm myslí, v nejhorším případě trefí mezi oči. Snaha rozdělit obyvatelstvo na pokrokové a zaostalé je více než patrná. Rozděl a panuj, je staré dobré heslo diktátorů.
Jak hluboko liská společnost klesla? Kde jsou časy, když člověk si mohl ve stanici koupit bez problémů jízdenku do jakékoli stanice nejen v Československu, ale i v zahraničí. Dostal malou kartičku z tvrdého papíru, mohl ji zasunou do peněženky a cestovat bez starosti. Mohl přestupovat z vlaku na vlak, aniž se musel starat, komu patří vlak a komu koleje. Život člověka se značně odlidštil. Lidé spolu přestali mluvit.
Přes všechen moderní komfort cestování vlakem už není příjemný zážitek na dlouhou dobu. Dráha je posedlá rychlým překonáváním vzdáleností. Na člověka padá smutek, když neslyší lidskou řeč. Vlak není Hyde park, aby si v něm kdekdo ventilovat své názory. Od toho jsou sociální sítě. Nastup, sedni, vystup! Začíná to ve stanici. Mimo největších stanic už nejsou přednostové, výpravčí, pokladní, signalisté, hradlaři a jiní zřízenci. Nelze železničáře žádat o informace, ani se dohadovat o jízdním řádu, druhu jízdenek a cenách. Nejsou totiž ani útulné vyhřáté čekárny, nahradily je studené přístřešky z městské pouliční dopravy. Přijede vlak, lidé se hrnou do dveří ovládaných svítícím knoflíkem, žádné pískání výpravčího ani průvodčích. Ve vagónu, přestože je skoro obsazen, je ticho jako v kostele. Cestující, buď hledí do mobilů a tabletů, nebo okny na protihlukové stěny betonové či husté křovinové. Nikdo ani nečte noviny, knihy, nikdo už hlasitě nevypráví osobní zážitky z minulého dne, chybí rámus partiček krátících si cestu hraním karet. Vlaky byly odlidštěny, už nebude možné lidským hlasem beztrestně ani sdělit průvodčímu cíl cesty.
Pod tíhou výtek a podnětů začíná krajský náměstek Jiří Crha mlžit. „Budu prosazovat, aby přirážka zůstala na 50 korunách, jak má být zavedena od února.“
