Článek
Přitom jde pouze o přechodný efekt mimořádných daní a inflace. Správně by samozřejmě měly příjmy oproti roku 2019 růst minimálně o 40 procent stejně jako inflace.
Podle Eurostatu je v Česku necelých 12 procent obyvatel chudých, nejméně z Evropské unie. Ale třeba podle Zprávy o stavu a vývoji chudoby v Česku, kterou vydala Evropská síť proti chudobě a sociálnímu vyloučení, je u nás chudých podstatně víc, když asi milion obyvatel Česka žije pod hranicí chudoby a dva miliony těsně nad ní.
ČR Plus si ke středeční diskusi o chudobě pozval několik expertů, kteří jsou zásobeni různými statistickými čísly a názory pocházejícími z průzkumů ve velkoměstském prostředí. Na svět ovšem lze hledět z různých výšek a z různých úhlů. Statistikové jsou velcí manipulátoři. Nemusejí ani výsledky průzkumu upravovat podle svých představ, stačí dávat správné otázky neboli nahrávat na smeč. Například v celostátním sčítání obyvatelstva před dvěma lety byly jiné otázky než při předcházejících sčítáních, takže se můžou porovnávat jablka s hruškami.
Účastníci středeční diskuse ČR Plus uváděli a obhajovali své informace, které získali rozdílnými způsoby na různých místech. V současnosti, kdy vstup bez pozvání do cizího domu je trestný, není v silách žádného odborníka nebo novináře skutečnou životní úroveň obyvatel České republiky zjistit. Kdo je chudý? Někomu nestačí ani 50 000 korun za měsíc, jinému stačí 15 000 korun a ještě uspoří několik tisíc. Někdo žije v zámku, přitom nemá peníze na jídlo. Před několika lety se znemožnila jedna poslankyně, když nešťastně řekla, že starým lidem nízké důchody příliš nevadí, neboť jsou na nedostatek zvyklí z dob poválečných. Samozřejmě měla pravdu, ale média to přetřásala jako výzvu k omezování důchodů.
Současní důchodci při porovnání svého dětství se současnou životní úrovní mohou jen kroutit hlavami. Ve 40. a 50. letech bylo zvláště na venkově běžné, že některé děti byly ve škole oblečené v doma přešívaných a zašívaných oblecích, mnohdy po starších sourozencích nebo příbuzných. Kdo přišel v novém kusu oděvu, hned upoutal pozornost celé třídy. A to rodiny na dětech šetřily ze všeho nejméně. Autobusová doprava, pokud v oblasti existovala, byla nastavena na dovoz dělníků do měst, na 6. hodinu ranní, takže do školy děti chodily pěšky (i 5 km a více), z větších vzdáleností jezdily na velkých jízdních kolech pro dospělé. Dětská kola nebyla k dostání. Auto v rodinách nebylo, a když výjimečně bylo, tak vyjíždělo jen v neděli nebo o svátcích. Nad zprávou z minulého týdne, že šestina dětí je dnes do školy a zpět dovážena osobními auty, pamětníci dob dávných můžou jen nechápavě vzdychnout a ulici ucpané auty čekajících matiček se vyhnout. Ve Středočeském kraji je auty dovážena dokonce čtvrtina dětí. Čím menší a vzdálenější obec, tím horší veřejná doprava, tím více mamataxíků.
V nezáživné diskusi na Plusu se diskutující snažili redaktorovi vysvětlit různé metody zjišťování stupňů chudoby a počtu chudých lidí. Zajímavá čísla uvedla novinářka paní Zabloudilová, která použila termín „důstojná mzda“. Na to, aby občan České republiky pro spokojený život ve velkém městě nemusel před vydáním obracet každou korunu, by v letošním roce potřeboval mít příjem alespoň 40 000 korun za měsíc. Takový příjem nemá více než 60 procent lidí. Porovnávat chudobu člověka s příjmem 39 000 korun s chudobou bezdomovce je problematické, i když před časem nějaký žebrák z Karlova mostu přiznal, že denně vyžebrá víc než 1 200 korun.
Bezdomovci, nezpochybnitelně chudí lidé bez stálého příjmu nebo bez střechy nad hlavou, nebo bez obojího, byli v minulosti, jsou v současnosti a budou v budoucnosti. V minulosti, před rokem 1949, byli bezdomovci nazýváni žebráky, tuláky, vandráky, pobudy a podobně. Pokud tito lidé neměli majetek, nebyli pro stáří a nemoc schopni práce, nebo nechtěli pracovat, radnice velkých měst se jich zbavovaly za pomoci „Domovského práva“. Nežádoucího obyvatele posílaly „postrkem“ do jeho domovské obce. Každý člověk totiž musel mít „domovskou příslušnost“ v obci, v níž se narodil, nebo která mu ji udělila. Takže se v obcích objevovali třeba staří a nemocní lidé, kteří se tam dávno narodili potulným obchodníkům či komediantům, ale nikdy tam nežili. Když se po několika desetiletích vrátili, obec se o ně musela postarat. Někde to řešili tak, že chudí příslušníci obce chodili „na okolek“, to znamenalo, že se rodiny usedlíků střídaly v poskytování jídla, většinou po týdnu. Po vzniku republiky musely obce zřídit pro chudé lidi obecní byty takzvané chudobince. Starost o nezaopatřené obyvatele bývala často největší zátěží obce.
Chudí a nezaměstnaní lidé byli i za vlády komunistů. Režim to však nepřiznával. O lidi v nouzi se nadále musely starat obce - národní výbory. Za normalizace to byla jedna ze světlejších stránek režimu. Národní výbory měly poměrně přesné přehledy o pracovní aktivitě a o příjmech obyvatel obcí. Sociální komise, jejichž členové znali lidi v obcích a věděli o jejich životní úrovni, takže lidé s nízkými příjmy, hlavně důchodci a matky samoživitelky, dostávali podpory bez jakýchkoli žádostí, nemuseli se ponižovat před úředníky.
Chudí lidé dnes nejsou jen v Praze, na venkově však se za chudobu stydí a předstírají spokojenost. Po roce 2000 přišly menší obce o staré pravomoci, se sociálními problémy musí lidé na vzdálený úřad, obcím zůstala jim starost o výběr peněz za vysypání popelnic, za psy a o likvidaci trávy. O tom, kdo je chudý, se nerozhoduje v obci, ale v Praze a v Bruselu. Ministr Jurečka je z toho jelen, o sociální podporu žádá pouze 25 procent z těch, kteří na ni mají nárok. Nemohly by se ty peníze zase rozdělit obcím, které by je bezbolestně daly skutečně potřebným, nikoli těm, kteří si rozumí s úředním šimlem?
Zdroje:
