Článek
Když se vrátím o nějakých 40 let zpět, musím přiznat, že tenkrát při každodenním sledování rakouských televizních zpráv (Zeit im Bild) mě nikdy nenapadlo, že český premiér někdy bude v evropské elitě, skupině politiků EHS (dnes EU), kteří se na závěr úspěšných summitů nechávali zvěčnit pro světová media.
Před 40 lety Rakousko ještě zdaleka nebylo členem EU, avšak měl jsem dojem, že Rakušané o Společenství vědí víc než ti, kteří v něm jsou. Vídeňská televize (ÖRF) byla také pro mne zdrojem informací o dění v Praze a Bratislavě. Rakouské kamery natáčely disidenty i jejich pronásledovatele. V listopadu 1989 proto například Václav Havel pro mne vůbec nebyl neznámou tváří. V 80. letech se vídeňská televize značně lišila od pražské. Nechápal jsem časté zveřejňování korupčních a jiných afér rakouských vysokých politiků. To v socialistickém Československu možné nebylo, tady oficiálně bylo všechno správné a všichni politici bezúhonní. Nechápal jsem také dotěrnou reklamu, která doprovázela každý televizní pořad a hloupě se opakovala.
O státech sdružených v EHS se v československé veřejnosti toho moc nevědělo, Rudé právo, jehož články kopírovaly ostatní noviny, mělo jiné starosti. Televize ukázala ze Západu jen to horší, například demonstrace a stávky.
Pražané tenkrát chtěli, aby se u nás žilo jako v Bavorsku a Rakousku, aby byly v obchodech banány, aby bylo možné vybrat si a za koruny koupit moderní automobil a aby se dalo se volně cestovat po světě. Ze Západu totiž k nám občas s naleštěným silným vozem nějaký turista či obchodník zavítal, utratil valuty a vyvolal nesplnitelné touhy. Na venkově, především v zemědělství, v 80. letech minulého století vládla spokojenost. Největší dřinu převzaly stroje, základních potravin bylo dost na stůl i do mrazáku, v garážích odpočívaly levné Moskviče. O cestování a povalování u moře venkov nestál, stačil mu tu a tam nákupní autobusový zájezd do Drážďan.
40 let se říkalo, „že komunistický režim musí rupnout,“ ale na to rupnutí prakticky nikdo nebyl připraven, ani disidenti, kteří jako neoficiální opozice jen chtěli lidskými právy vydírat komunistickou vládu, která bez moskevských poručníků byla bezradná. Odstartoval to Gorbačov:
Michail Gorbačov po svém zvolení do čela ÚV KSSS v roce 1985 věděl, v jakém úpadku, zásluhou lpění na stalinských velmocenských zvycích, je sovětské hospodářství. Krk komunistickému zřízení SSSR zřejmě úplně podříznout nechtěl, chtěl ukončením příprav na „hvězdné války“ do Východu naroubovat něco dobrého ze Západu. Věděl také, že ekonomicky i politicky bloudící je nejen Sovětský svaz, ale i státy dobrovolně-povinně zapojené ve Varšavské smlouvě a v RVHP. Pustil tedy jejich komunistické vlády k vodě, ať se samy starají o své chlívečky.
Evropské hospodářské společenství, které po odstranění zásadních obchodních problémů mezi členskými zeměmi prosperovalo a mohlo v 80. letech už mezi sebe přijímat další státy. Průmysl EHS byl zásluhou imigrantů z Turecka, Balkánu a Afriky jakžtakž vyřešen, starosti dělaly potraviny. Je známo, že důvodem nepokojů, stávek, revolucí a válek vždy v minulosti býval nedostatek potravin. Výroba potraviny se jako základní program šťastně stala pilířem EHS - a dodnes je pilířem EU.
Zemědělství v původních zemích EHS bylo založeno na tradičních malých rodinných závodech, jejichž majitelé však už nechtěli pracovat téměř zadarmo, v porovnání s průmyslem, hledali si druhá dobře honorovaná zaměstnání a zemědělskou výrobu omezovali. Zachování stávající zemědělské malovýroby, kvůli dostatku kvalitních a levných potravin a při zachování diverzity krajiny, bylo v EHS možné jen za pomoci dotací. Jednalo se v podstatě o sociální program, který měl životní úroveň zemědělských rodin přiblížit ostatním vrstvám a bránit v odchodu lidí z venkova. Tento způsob zemědělských dotací dostal ďábelskou tvář po roce 1989 a především po rozšíření EU v roce 2004, kdy původní sociální podporu začaly pobírat až tisíckrát větší postsocialistické zemědělské podniky české, slovenské a jiné. Přestože celkově výroba potravin, export a zásobování v zemích EU funguje dobře, je dotování zemědělství také jednou z příčin nespokojenosti a pomyslné opony spouštěné mezi starými a novými zeměmi EU.
Bývalý komunistický ekonom je něco jako bývalý Afričan. Má jistě stále pod novou barvou kůže staré marxistické poučky. Jinak by například bývalý ekonom komunistických institucí Klaus nemohl usilovat o to, aby Praha byla držena v bezpečné vzdálenosti od Bruselu, aby si česká kotlina co nejdéle zachovala svůj rebelantský oder a pyšnila se sobectvím, nacionalismem a nevlídnou náladou občanů. Přibližně to, co směrem k EU vykřikují Klaus, Zahradil, Babiš, Okamura a další populisté, bylo možné už v minulých 20 letech číst v ruském tisku. „Vstoupil jsem do KSČ, abych ji mohl rozbíjet zevnitř,“ po listopadu 1989 tvrdil při zahazování komunistické legitimace nejeden komunista. Podobně se vyjadřují i čeští odpůrci EU. Záměry rozložit EU zevnitř lze tušit z volebních programů klausovců, komunistů a různých rádoby vlastenců. Také zásluhou jejich nepřizpůsobivostí Česká republika promarnila mnoho let, kdy mohla získat vážnost jako spolehlivý a solidární partner a její slovo v EU bylo bráno vážně.
Jestliže ČR dnes je v Bruselu v pozadí sedmadvacítky a fotografovaní čeští premiéři se ztrácejí mezi ostatními, doma je přínos členství v EU značný. Nenajde se snad obec, ve které nějaká stavba nebyla z větší či menší části financována Evropskou unií. Železnice, silnice, školy, nemocnice, veřejné budovy a další stavby jsou stavěny za evropské peníze. Bez peněz z EU by živořilo nejen výše zmíněné české zemědělství, ale i jiné nevýnosné podniky a organizace, pokud by nezanikly. Že obrovskou výhodou je bezcelní vývoz a dovoz zboží, musí přiznat i euroskeptici. Po vízových a celních kontrolách na hranicích se snad nikomu nestýská. Banánů je v obchodech dost a jsou levnější než brambory. Materiální výhody EU nejsou všechno, pro nezaujatého člověka je nejdůležitější pocit, že může žít ve všestranně nejvyspělejší unii světa.
