Článek
Naopak celá padesátá léta nebyli její návštěvníci kvůli blízkosti hranice s Rakouskem a Německem vítáni.
Po mírném politickém uvolnění na počátku 60. let se téměř vylidněná všestranně drsná Šumava směrem do vnitrozemí pomalu otvírala. Zasloužil se o to také film Král Šumavy z roku 1959 natáčený v obci Kvilda, a také záhadné „nalezení“ nacistického archivu na dně Černého jezera v roce 1965. Dnes víme, že se v obou případech jednalo o lživé propagační akce Státní bezpečnosti, ovšem v 60. letech se našlo obrovské množství lidí, kteří všemu oficiálnímu bezmezně věřili.
Využil jsem jedné možnosti zúčastnit se bezplatného autobusového zájezdu po Šumavě. Byla to víkendová „huráakce“, vyhlášená dva dny před konáním. Nevím, kdo autobus platil, říkalo se, že stavební podnik chtěl „hospodářským zájezdem“ odměnit mladé zaměstnance, kteří 1. října 1967 odcházeli na vojenskou službu. Starší se mohli přidat. Jednalo se o čistě pánskou záležitost.
Představa jízdy „z hospody do hospody“ se brzy rozplynula, protože takových zařízení na trase od Lipna po Kvildu moc nebylo, a když byla, byla v sobotu dopoledne uzavřená. Prvním občerstvovacím zařízením, které nás v poledne přijalo, byl vesnický hostinec IV. cenové skupiny „U Krále Šumavy“ na Kvildě. Jediný hostinec v obci. (Dnes je zde uváděno více než 10 hotelů.)
Před hospodou U Krále Šumavy nás nikdo nevítal chlebem a solí. U dveří hospody čekalo, mírumilovně sedělo a volně pobíhalo, nejméně deset psů nejrůznějších velikostí a barev. Takovou službou samozřejmě nemůže být pověřen čistokrevný pes. Nejspolehlivější, nejchytřejší a nejvěrnější jsou vesničtí „voříšci“, kříženci bezpočtu plemen. Ti vědí, že nesmí pána opustit, že se nesmí ztratit, protože je nikdo hledat nebude. Pravý šumavský pes musel znát celou obec a okolí, musel znát každého obyvatele dvounohého i čtyřnohého, každý kámen, každou pěšinu, aby svého unaveného pána spolehlivě z hostince dovedl domů.
Jak rozmanití byli pejsci před hospodou, tak rozmanitě vypadali jejich páni uvnitř. Velice pestrá asi patnáctičlenná společnost. Špinavé montérky v kombinaci s pomačkanými částmi lesnických či vojenských uniforem. Na hlavách klobouky či lesnické čepice. Snědé vyschlé tváře, vousy kratší i delší. Hrubá mluva česko-slovenská šlehnutá němčinou, maďarštinou a snad i dalšími jazyky.
Karlem Klostermannem popisovaná stará Šumava tvrdých sedláků, dřevorubců a pašeráků se po roce 1945 zásluhou vyhnání německého obyvatelstva poprvé zásadně změnila. Zůstat a žít tam trvale dokázalo jen bezvýznamné procento z přicházejících lidí. Kvilda byla nejvýše položenou českou vesnicí a jednou z největších na Šumavě. Proto se o její poválečné osídlení staraly všemožné státní orgány včetně Ústředního výboru KSČ. První osídlenci rozprodali a vybili zvířata (1.100 ks skotu) a zmizeli se vším cennějším. Následovaly nepravidelné přísuny lidí ze Slovenska a Rumunska. Na místě obyčejně nezůstali. Následky vyhnání jsou viditelné dodnes. Bez lidí se zemědělská krajina, pole, louky, pastviny, přeměnila v les. Obec Kvilda, naplno otevřená světu po roce 1989, má jen asi desetinu stálých obyvatel z toho, co měla v roce 1938, i když je hojně zamořena cizími rekreanty, chalupáři a podnikateli. Z obce tvrdě pracujících chudých venkovanů se stal zábavný park lidu městského.
Domorodci hosty z cizího autobusu přivítali podezřívavými pohledy a nelichotivými poznámkami. Bylo zřejmé, že se nechtěli dělit o zásoby piva a ostatního alkoholu. Hostinec vedl človíček s podobou boxera muší váhy, takový menší Karel Effa, avšak s rutinou ostříleného socialistického vrchního. To se ovšem zjistilo asi za hodinu, při placení. Dohady nebraly konce, protože jsme chtěli zaplatit jen to, co jsme dostali, nikoli co hostinský naúčtoval. Ten navíc začal být agresivní, neboť silnými hlasy ho podporovali už správně silní domorodci. V tlačenici u dveří někdo hostinského uchopil u krku a přizvedl - snad aby si ho lépe prohlédl. V té době už venku před vchodem vrčel autobus, protože řidič předvídavě odešel dříve.
Nezbývalo než hostinskému hodit stokorunu a rychle „roztomilou“ hospůdku „U Krále Šumavy“ opustit. Opozdilci naskakovali už do rozjetého autobusu, protože v patách měli nejagresivnější a nejhlučnější zákazníky hostince. Na stranu svých pánů se přidali i doposud mírumilovní psi. Pokřik horalů a štěkot psů byl tvrzen bušením kamenů (z rozbité silnice) do zádě autobusu.
Nádherné smrkové lesy u Modravy jsme shlédli jen zdáli. Další krátká zastávka byla v obci Srní. Jen skromné občerstvení. Vedoucí zájezdu získal od místních obyvatel důležitou informaci k naší další cestě. Dva starší pánové se velice divili, že podle mapy chceme jet až přes Sušici.
„Kam pojedete takovou dálku, když tady odtud do Železné Rudy vede přímo silnice? Můžete přece jet přes vojenský prostor. Dnes už je to možné. To je poloviční vzdálenost. Dříve tudy vedla autobusová linka. My tudy přece jezdíme běžně. To nikdo už neobjíždí.“
Vzhledem k tomu, že už bylo po poledni a v Železné Rudě jsme měli do šesti hodin rezervovaný nocleh, vydali jsme se doporučenou zkratkou. Lépe dojet dřív než později. Pokud nebude možné projet, vrátíme se! Po několika stech metrech se přes cestu objevila závora. Věc se zdála jasná! Otočit a zpět! U závory stálo několik vojáků, kteří po spatření autobusu závoru zvedli. Projeli jsme bez zastavení, poručík zasalutoval.
Vjeli jsme do lesa, prašná silnice se na chvíli změnila v rozbitou lesní cestu. Několik rozcestí bez označení. Nikde živá lidská duše, pouze poblíž cesty přibývalo primitivních vojenských zařízení, jako byly betonové plochy různého tvaru, různé vojenské přístřešky a křovinami zarostlé zříceniny starých domů. Úzká cesta se postupně zhoršovala, byla poznamenána koly vojenských vozidel, přibývalo bláto, kola archaického autobusu Š-706 se stále častěji začínala protáčet. Otočení a vrátit zpět nebylo možné. Několikrát jsme museli vystoupit a autobus z bláta vytlačit. Obrátit jsme se nemohli ani u brodu přes potok, ze kterého jsme opět museli autobus vytlačit.
Cesta lesem se zdála nekonečná. Oddechli jsme si, když se objevily domky nějaké vesnice. Vypadala velmi zpustle. Hostinec, jehož hosté byli vizáží podobní hostům na Kvildě, byl plný. Ani ti nejžíznivější účastníci zájezdu se do hustého cigaretového dýmu nepokusili vstoupit. Dozvěděli jsme se pouze, že vesnice se jmenuje Prášily a že do Železné Rudy už to není daleko.
Les končil, silnice byla pevná, objevovala se kulturnější udržovaná krajina. V Železné Rudě bychom mohli být za několik minut. Kovová závora, která nám cestu přehrazovala, se tentokrát nezvedla. Vojáci se samopaly chtěli písemný doklad, povolení ke vstupu do vojenského prostoru. Marné bylo vysvětlování, že u Srní nás dovnitř pustili bez dokladu, a téměř s poctami. „Nezaujímá!“ zněla klasická vojenská odpověď. Po dlouhém dohadování odešel jeden voják pro nějakého nadřízeného.
Nejdříve přišel svobodník, který neustále opakoval, že chce vidět písemnou propustku do vojenského prostoru, jinak závoru nikdo zvednout nesmí. Nepomohly prosby ani narážky na vojenskou blbost. Potom nejméně dvě hodiny jsme čekali a sledovali jak různí velitelé přicházeli a odcházeli. A náš autobus stál před staženou závorou. Až nakonec zavolali toho nejvyššího. Gazík s majorem přijel, když už se stmívalo. Major se nikoho na nic neptal, nařídil závoru zvednout a zase odjel. Záležitost na minutu. Naštěstí lůžka v turistické ubytovně nám nikdo neobsadil, turistický ruch i v Železné Rudě živořil, hosté v místech, kde působila armáda, byli spíš vzácností.
Po odchodu Pohraniční stráže v roce 1990 a po zrušení vojenských výcvikových prostorů se Šumava změnila, její česká tvář však jaksi zmizela, člověk má dojem, že je v Bavorsku. Bývalým rozbláceným vojenským územím, jímž jsme se v roce 1967 prodírali celé odpoledne, vede ideální asfaltová silnice. Vedle ní navíc se táhne cyklostezka. Místa bývalých opuštěných zřícenin šumavských samot a malých osad se hemží novými pyšnými penziony.
Prameny:
