Článek
Běžný občan, který čísla uváděná politiky a ekonomy nedokáže ani napsat, o velikosti státní kasy moc neuvažuje. Ví, že musí být veliká, když z ní jsou bez problémů vypláceny vysoké mzdy politikům, úředníkům, učitelům, lékařům, lidem nezaměstnaným atd. O penězích pro důchodce prostě lze jednat z jediného důvodu, protože důchodce stát nepotřebuje. A důchodci se nemohou bránit, nemohou například stávkovat. Podle ekonomů důchodci můžou jen čekat, co na ně zbyde. Důchodci však jsou také voliči, takže politici je někdy potřebují. Nemohou je zamést do kouta, musejí hledat způsoby, jak je nenechat padnout (Fialova slova), ale ani nenechat příliš vyskakovat a jásat.
Zvyšují se neustále ceny potravin. Nikdo pořád neví proč, a kdo je nejvíc zvyšuje. Výrobci, zpracovatelé i obchod tvrdí, že jen reagují na situaci ve světě. Důvodem je prý válka na Ukrajině, která zvýšila cenu energií. To lze prý dokázat i vyvrátit.
Osobně se domnívám, že zvyšování cen potravin a pohonných hmot je iniciativa obchodu, který neustále zkouší, co spotřebitel vydrží. Chodím pravidelně do supermarketů a mám možnost pozorovat, co se s cenami děje. Obchodní řetězce musejí mít ohromné štáby statistiků a odborníků na výkyvy trhu. Využijí k zvýšení cen každou sebemenší politickou krizi doma i ve světě. Neustálé malé i větší změny v cenách potravin matou zákazníky. Obchod například zvýší cenu vystavené potraviny o 100 procent, i když ví, že za tu cenu ji málokdo koupí. Potom cenu sníží o 70 procent. Zákazník potravinu koupí, někdy v dvoj- nebo trojnásobném množství.
Včerejší ranní cesta vlakem mě inspirovala k zamyšlení a k vzpomínkám na studentské mládí. Včera ve vagóně byla výrazná převaha mladých lidí, jistě studentů, všichni ťukali do chytrých telefonů. Ticho jako v kostele, které rozbíjelo jen hlášení rozhlasu o stanicích. Ani kleště průvodčího už necvakají, jízdenky jsou v mobilech a kontroluje je průvodčího mašinka.
Jezdíval jsem po stejné trati mnoho let do školy i do zaměstnání. Vlak dnes jezdí stále ve stejnou dobu, ale cestování se moc změnilo. Včera jsem v naší stanici byl jeden z pěti nastupujících cestujících. Dříve zde nastupovalo nejméně padesát lidí. Parní lokomotiva tahala okolo deseti malých vagónu (C3,4) se schůdky, plošinkami, dřevěnými sedačkami a stahovacími okny. Vagóny byly uprostřed rozděleny dveřmi na oddělení kuřácké a nekuřácké. Kuřácké oddělení bývalo většinou zcela obsazené, v nekuřáckém bývalo volno. Specialitou našeho vlaku bývalo, že jeden nebo dva vagóny byly označeny bílou tabulí s nápisem „Školní mládež“.
Důvodem zvláštního vagónu zřejmě bylo, že školní mládež obsazovala místa v „dělnických vagónech“ a při hledání kamarádů neustále za jízdy procházela vlakem. Do tohoto vagónu „Školáku“ byla naháněna mládež jezdící na měsíční průkazky. Ostatní cestující tam nesměli. Pojem školní mládež byl široký, takže v tomto vagónu cestovali žáci od první třídy zvláštní školy přes učně až po studenty nejvyšších ročníků středních a vysokých škol. Mládež tenkrát ještě byla držena v přísné poslušnosti, hlavně studenti byli bráni jako nutné zlo, které musejí dělníci živit.
Podle představ odpovědných osob na železnici mládež měla ve školním vagóně sedět a učit se. Někdo se chtěl učit, někdo nechtěl, takže se v rámusu učit nemohl nikdo. Zvěřinec, řekl by ve filmu pro pamětníky pan Marvan. Průvodčí, zvláště některé silnější dámy v modré uniformě, dbali na dodržování pořádku a mravů. Mimo zákazu nahýbání z oken bylo v celém vagónu zakázáno kouřit, takže po příchodu průvodčí nikdo cigaretu v ruce neměl, ale vagón byl plný cigaretového kouře. Nesměly se hrát ani karty, průvodčí je zabavovali. „Kdo má na sobě železničářskou uniformu, má stejná práva a povinnosti jako policajt nebo generál,“ říkával jeden železničář.
Do našich školních vagónů pravidelně zacházely hlídky Pohraniční stráže, i když to bylo 50 a více kilometrů od státní hranice. Co kdyby se mezi školní mládeží ukrýval americký agent, nebo kdyby dokonce chtěl některý náš občan dostat se na hranice s úmyslem překročit je? Mnohokrát jsem před namířeným samopalem, při kontrolách občanky, jízdenky, žákovské knížky a otázkách, „Odkud, kam a proč jedete“, měl velkou možnost udělat si obrázek o lidech, kteří v tomto vojsku sloužili.
Inteligenci pohraničníku přiblížil i minulý díl seriálu Místo činu České Budějovice. Nepříliš povedený díl. Bývalý pohraničník, později soudce, kupuje si po 45 letech po odchodu do civilu před zraky známých 2 svíčky a nosí je do lesa neznámo kam? O chytrosti některých soudců pochybuji, ale takto provokativně nosit svíčky do místa, kde zabil 2 lidi? To by mohl jen blázen. Vyvrácený strom jsem odřezával už několikrát, nikdy se kořeny nevrátily přesně tak, aby se nedalo poznat, že šlo o vývrat. A to tam pod nimi nebyly dvě mrtvoly. Trochu logiky by filmařům nevadilo. Autoři seriálu si navíc mnoho práce s životem a chováním lidí v šumavském pohraničí nedali, seriál připomíná víc život někde v luxusním Posázaví.
