Článek
Než dodělala, musely zemřít ještě statisíce lidí.
Konec války v Čechách proběhl ve znamení Pražského povstání. Na důvod a průběh povstání v době, kdy Hitler byl po smrti a Berlín v troskách, názory se různí. Pamětníků událostí roku 1945 už mnoho nežije, proto je možné objevovat a vymýšlet o povstání nová a nová podivná fakta.
Dlouhá léta se zajímám o období protektorátu, vyslechl jsem spousta vzpomínek starších lidí a můžu zodpovědně prohlásit, že většina pamětníků včetně mne si z minulosti pamatuje málo, většinou jen krátké epizody, a většina si události pamatuje blbě. To platí i o vzpomínkách zveřejňovaných v mediích.
Přesnější zdroj informací jsem nalezl v už hodně prosovětském tisku z poválečné doby a především v obecních kronikách, jichž jsem prostudoval několik set. Zápisy sice byly pořizované až po válce, ale podle mne jsou tím nejobjektivnějším zdrojem. Tím se liší od vzpomínek pamětníků, jimž se šest let okupace smrsklo na měsíc hrůzy za heydrichiády a na čtyři dny pražského povstání, přičemž byli ovlivnění nejvíc vítězným jásotem poválečných medií. Zbývající období okupace jako by nebylo.
Z takových odvážných zápisů, jejichž autoři by po roce 1945 byli označeni za vlastizrádce, určených jen pro několik čtenářů se člověk dozví třeba, že v roce 1939 nastala téměř spokojenost pragmatického obyvatelstva s okupací. Gestapo zatklo kované komunisty a benešovce, ale život šel dál, jako by se nic nestalo. Divadla, kina, stadiony a restaurace praskaly ve švech, lidé si změnu nechtěli připustit. Obchodníci si nad plnými pokladnami mnuli ruce, protože Němci kupovali a kupovali. Vojáci se až do omdlení cpali českými dorty a šlehačkou, důstojníci posílali domů pytle s kávou, kožichy a vším co se jim jevilo jako velmi levné. Přestože se v Protektorátu rychle zvyšovaly mzdy, každou neděli odpoledne mířily k hranicím Německa a Rakouska přeplněné vlaky s českými zájemci o neobvykle dobře placenou práci. Penězi vydělanými v Německu za několik měsíců mohli lidé odvracet exekuce a splatit dluhy, které by v republice nikdy nesplatili. V zemědělství skončily problémy s dlouhodobým prvorepublikovým odbytem produkce, obchod odebral a okamžitě zaplatil v hotovosti vše co zemědělci vyrobili. Do fabrik mimo plné zaměstnanosti přišly různé výhody, zaměstnanci dostávali vstupenky na kulturu, sport a zdravotní rehabilitaci. V nejedné hospodě zaznělo: „Dyť von tenhle režim není špatnej.“ Pak přišla válka, holokaust a heydrichiáda - a spokojenost lidí se postupně měnila v nespokojenost a nenávist. Po létech strachu stačila jen jiskřička k zapálení povstání.
Jednou z příčin povstání zřejmě byly obavy z toho, že místa u pražských poválečných korýtek se budou obsazovat sametovou cestou. Mnoho k tomu nechybělo. Státní ministr K. H. Frank předal veškerou moc českým úřadům. Protektorátní vláda nařídila úřadování pouze v českém jazyce a povolila jen české názvy ulic a vyvěšování jen českých vlajek.
5. května 1945 ráno začalo hromadné zamazávání německých nápisů a odstraňování německých cedulí. To vzrušilo lidi v ulicích. Davy dostaly bojovou náladu. Strategickým místem byla budova rozhlasu v Praze na Vinohradech.
Kdo v té době byl pánem rozhlasu, byl pánem země české. Když se premiér Richard Bienert vydal do rozhlasu vyhlásit Českomoravskou republiku, byl zatčen nějakou revoluční skupinou. V budově rozhlasu zazněly výstřely. Hlasatelé využili radiové vlny k dramatickému volání o pomoc. Začaly se stavět barikády, v ulicích umírali lidé. Hlášení pražského rozhlasu; „Nikoho nesuďte, nikoho nesmíte trestat, ať Čecha nebo Němce, od toho budou lidové soudy,“ mělo účinek zcela opačný.
Snům různých domácích skupin o poválečném uspořádání země, udělal konec exilový prezident Edvard Beneš, který vsadil na vítr od Moskvy. Než si domácí odboj protřel oči, měla země národní výbory a prezidentské dekrety, které v některých Češích probudily zvířecí pudy. Nikým nezvolený Beneš se usadil na Hradě a zřejmě se domníval, že se vše vrátí před Mnichov 1938, že jen vymění nespolehlivé západní kamarády za velkého kamaráda z Východu. Pro Stalina Československo nebyla země osvobozená, ale dobytá. Demarkační čára mu příliš nevadila, protože měl v Praze poslušného Gottwalda. Mohl se bez obav ze ztráty vlivu dohodnout s Američany, a tak na podzim 1945 se mohly obě armády z Československa stáhnout. Země mu padla do klína i bez Rudé armády. Vítězný únor 1948 jen dosavadní sovětský dohled oficiálně potvrdil.
