Článek
Ve městech amerických je rychlost okolo 25 mil, ale i menší. Nezůstane bláznivá jízda brzda-plyn českou městskou specialitou a ostudou?
Specialita českých řidičů není tolik v rychlosti, ale ve speciálním způsobu jízdy. Denně je možno v ulicích měst spatřit „vláčky“, přičemž lokomotivou je vozidlo jedoucí povolenou 50 km rychlostí. Téměř pravidelně se mu na nárazník nalepí někdo spěchající, za ním další a další. Svěřil se mi jeden řidič, že v Č. Budějovicích nechtěl zdržovat provoz, tak jel na okružní ulici rychlostí jako ostatní vozidla v proudu. Při pohledu na tachometr viděl ručičku na čísle 110, přičemž tam byla povolená rychlost 50 km/hod. V levém pruhu však ho prý ještě rychlejší vozidla předjížděla. Hlas lidu spěchajícího tvrdí, že na takových silnicích není ke snížení rychlosti důvod. Policie se raději zaměřuje na kontrolu dokladů. Za zapomenutý řidičák 2000 Kč pokuta.
Tiskem proběhla zpráva, že Česká policie zadržela prchají automobil za pomoci náhodně zastaveného kamionu. Bylo to na přání německé policie, která Poláka s ukradeným autem nemohla dohnat. Tato zpráva ve mně vyvolala starou vzpomínku, jak jsem také pomohl policii chytit zloděje s ukradeným autem.
Nezastavil jsem ho s kamionem, ale s docela obyčejným malým Trabantem. Bylo to někdy koncem 70. let, když mě zastavili dva mladí policisté, tehdy příslušníci Veřejné bezpečnosti, kteří mě požádali o odvezení kousek po asfaltové lesní silnici, prý hledají ukradené auto. Nastoupili a během jízdy se bavili o všeobecný věcech, myslím o nějaké nové benzinové pumpě. Žádný naspěch. Až jsem měl podezření, jestli se jedná o falešné policisty. Byl to kousek asi tříkilometrový, přijeli jsme do vesnice, kde mě požádali, abych zastavil a Trabanta postavil napříč před vjezdem z nějaké místní komunikace mezi domy a vystoupil. Netrvalo to snad ani pět minut, když se mezi domy objevil zelený VAZ, který nemohl Trabanta objet. Hned za ním se přiřítilo auto s modrým majáčkem. Policisté mi poděkovali a poslali pryč. Dneska mi vrtá hlavou, jak tenkrát se domlouvali, jak dokázali nastražit past. Mobily nebyly ještě, vysílačky také neměli. Ten mazácký klid. To asi nebyla náhoda.
Povinnost řidičů pomoci polici při pronásledování pachatele je prý i dnes, i když dnes je asi více pachatelů než policistů. Před čtyřiceti lety se silnice hemžily hlídkami Veřejné bezpečnosti posílenými „pomocníky VB.“ Průměrně jsem byl kontrolován asi jednou za 14 dní, zpravidla v pátek odpoledne. „Dýchněte na mne!“ byl nejjednodušší a nejlevnější alkotest. Pomocník VB byl většinou starší civilista, obyčejně člen KSČ, se žlutou páskou na rukávu, který dobrovolně se hlásil zajišťovat pořádek. Vášní pomocníků bývalo nenápadné sledování spoluobčanů v místě bydliště, zvláště mladých výtržníků. Výtržností bylo například i výstřední oblečení nebo účes. Účtování proběhlo často na silnici: Pomocník VB za dohledu hlídky VB náhodně zastavenému spoluobčanovi našel špatnou žárovku na vozidle, kouřící a hlučící výfuk, rezavé dveře, skvrnu na registrační značce apod. Příslušníci inkasovali jednu nebo více desetikorun. Běda, když se kontrolovaný řidič důrazněji ohradil, potom mu přišlo předvolání na obec (MNV) a šlo hlášení do školy či zaměstnání. A to bylo horší než pokuta na místě. Mimo ztráty času a dobré pověsti byl rebelant jako osoba porušující socialistickou zákonnost jednou zaregistrován a táhlo se to s ním v posudcích až do roku 1989.
S Veřejnou bezpečností mívali problémy také disidenti. V tomto týdnu měla pohřeb Dana Němcová, bývalá signatářka Charty 77. Vyslechl jsem několikrát její vyprávění o střetech s policií. Často vzpomínala na událost v Rudolfově. Je mi záhadou proč právě zde, ve městě po válce osídleným mnohými rudými vlastenci, se před 49 lety, 30. března 1974, měl uskutečnit koncert zakázaných pražských skupin Plastic People Of The Universe, Adept a DG307, na který se sjeli vyznavači drsného hudebního umění z celé republiky. Ani se nelze divit lidem v Rudolfově, že byli tehdy vyděšeni neobvykle oblečenými a učesanými návštěvníky, neboť v té době se ještě chodilo s kravatou nejen do divadla a koncerty, ale i na obyčejné venkovské taneční zábavy.
Neladilo mi, že Němcová se o Rudolfovu zmiňovala jako o vesnici. Dříve každý v Budějovicích a okolí věděl, kde leží Perštát, což je zkomolenina německého Bergstadt (Horní Město).
Rudolfov je městem od roku 1585, kdy mu statut udělil Rudolf II. Podle císaře pak byly bývalé Velké Hory přejmenovány na Rudolfov, či spíš na Rudolfstadt, neboť jej až do roku 1945 ve značném počtu obývalo obyvatelstvo hovořící německým jazykem. Městského statutu se Velkým Horám dostalo jako ocenění v době, kdy poblíž bylo těženo víc stříbra než v ostatních českých „Horách“ (Jáchymov, Březové Hory, Kutná Hora) dohromady.
O zásahu Pohotovostního pluku SNB proti účastníkům koncertu jsem se tehdy dozvěděl až za několik dní, probíral se v zaměstnání, autobuse a hlavně v hospodě, která téměř jednohlasně zákrok bezpečnosti chválila. „Zaručené informace“ byly o orgiích, drogách, letácích a zbraních, které u vlasatých opilců a špinavců byly nalezeny. Šíření a zveličování dezinformací bylo už tehdy oblíbené u jisté nemalé skupiny obyvatelstva. Bylo to součástí politiky vyvolávání strachu.
Podle různých polistopadových vzpomínek myslím, že i paní Němcová, chartisté a jejich příznivci z řad novinářů s odstupem času událost také trochu upravovali a zveličovali. Na vítězné utkání se vzpomíná jinak než na nepovedené. Obávám se skoro, že jednou budou na nepřiměřený zásah policie vzpomínat podobným způsobem i ti, kteří se před několika týdny dobývali do Národního muzea.
