Článek
V 50. a 60. letech obyvatelstvo mělo o životopisech politiků v Československu jen strohé oficiální zprávy, mohlo si o nich domýšlet cokoli a vymýšlet libovolné historky i vtipy. „Protistátní vtipy“ se sice mezi lidmi šířily rychlostí současného internetu, ale stejnou rychlostí se i zapomínaly. O humor nebyla nouze. Jaký rozdíl proti současnosti! Dnes lidé berou vše, i politiku, nesmírně vážně, což pravděpodobně přispívá k psychickým problémům a nemocem.
Přestože za vlády komunistů všichni mluvili o vůli pracujícího lidu, všichni věděli, že pracující lid musí mít takovou vůli, jakou mu nařídí strana a vláda. Dění v Československu řídila jen úzká skupina aparátčíků. Průměrný občan věděl, že je bezmocný jako „kůl v plotě,“ musel pracovat a přežít. Takový byl boj proti režimu. Současnýma očima pochopit minulost lze špatně.
Josef Plojhar byl v poválečných pětadvaceti letech jako černá ovce, které se zalíbilo v elitním bílém stádu. Komunisty dosazený předseda lidové strany (1951- 1968), ministr zdravotnictví (1948 - 1968) a poslanec (1945 až 1981) byla rozporuplná figura, kterou československý komunistický režim udržoval jakoby pro pobavení sebe i všeho lidu. Všeobecně se vědělo, že Plojhar byl po roce 1948 zbaven kněžského svěcení a neměl s římsko-katolickou církví prakticky nic společného, nadále však v Národním shromáždění, ve vládě, v různých záhadných církevních organizacích a na veřejnosti vystupoval jako kněz (s bílým kolárkem na krku).
Josef Plojhar se narodil v roce 1902 v Českých Budějovicích, v německo-české rodině. V dětství se více pohyboval mezi českými Němci, kteří před rokem 1918 město řídili. Vystudoval německé státní gymnázium (1913 – 1921) v České ulici, přičemž aktivně byl zapojen v německých spolcích a jako nadaný student skládal výborné básničky. Ve studiu pokračoval v budějovickém kněžském semináři. Roku 1925 byl vysvěcen na kněze. Původní představa o církevní službě pro německé obyvatelstvo byla pohřbena s rakouskou monarchií. Nové poměry spousta Němců nepochopila a z českých zemí odešla. Němčina se z vnitrozemí stáhla do pohraničních hor. Znamenalo to, že Josef Plojhar, kanovník českobudějovické katedrály sv. Mikuláše, musel přejít na kázání v českém jazyce a na činnost v českých vlasteneckých spolcích. V roce 1931 se Josef Plojhar stal také šéfredaktorem vyhledávaného zpravodaje „Farní věstník.“ Mladý kněz Plojhar měl rád společnost, a tak těžko odolával nástrahám hříšného světa. Nestačilo mu mešní víno, rád se napil i něčeho tvrdšího, a měl trvalou slabost pro něžné pohlaví. Ve třicátých letech byl Josef Plojhar jihočeské veřejnosti už dosti znám, takže měl naději uspět i v politice. Vstoupil do Československé strany lidové.
Mimo zpovědního tajemství prý se církevních kruzích nic neutají, porušování etiky zvlášť. Českobudějovický biskup Šimon Bárta vyslyšel stížnosti lidu mravného a Plojharovu aktivitu se rozhodl tlumit tím, že jej přeložil na faru ve starém hornickém městě Rudolfov. Toto přeložení Plojhar asi později považoval za příčinu velkého utrpení a podobně jako Dumasův hrabě Monte Christo také Josef Plojhar po roce 1945 neodolal touze mstít se, a také s určitou noblesou. Josef Plojhar byl totiž v Rudolfově hned na počátku okupace 1939 zatčen gestapem a následujících 6 let strávil v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Toto utrpení zřejmě ovlivnilo jeho poválečný život. Některé spoluvězně po válce posedla touha po okamžité pomstě, vstupovali do KSČ a StB a podporovali novou totalitu. Ukázat na někoho a dostat ho před Lidový soud nebylo v době poválečných štvanic velkým problémem. Tak primitivní Plojhar nebyl. Rozhodl se zřejmě po vzoru prvorepublikového tatíčka prezidenta ponižovat církev, rozdělit, hledět na ni shora a s potěšením sledovat, jak se dusí pod vlastní pokličkou.
Po skončení druhé světové války se Josef Plojhar vrátil do Českých Budějovic, na své bývalé místo v katedrále sv. Mikuláše. Jako bojovník proti fašizmu měl všude dveře otevřené, čekala na něj funkce předsedy krajské organizace Československé strany lidové. Odtud už nebylo daleko do Prahy, takže stal se též poslancem Národního shromáždění.
Za komunistického puče v roce 1948 Plojhar přijal Gottwaldovu nabídku obsadit v komunistické vládě funkci ministra zdravotnictví. Lidovci ho okamžitě vyloučili ze strany a zbavili poslaneckého mandátu. Vstupu kněze Plojhara do komunistické vlády a do dalších politických funkcí se marně pokoušel zabránit arcibiskup Josef Beran. Plojhar všechny ignoroval. Komunisté Plojhara jistě potřebovali jako antifašistu i jako církevního představitele, který bude katolíky odvracet od nepřátelského Vatikánu. Potřebovali i poslušnou lidovou stranu. Její sídlo v paláci Charitas obsadila „dělnická“ bojůvka, takzvaný „akční výbor,“ který jmenoval nové vedení lidové strany. Tímto „revolučním“ způsobem, pod rouškou Národní fronty, komunisté dostávali své lidi do čela národních výborů a do většiny společenských organizací. Předsedou lidové strany se v roce 1948 stal Alois Petr, komunista s lidoveckou legitimací. Josef Plojhar byl místopředsedou. Tím bylo vedení lidové strany politicky odděleno od členské základny, která činnost Plojhara a Petra brala jako nepříznivou hříčku osudu.
V roce 1950 Josef Plojhar obdržel titul doktora teologie. Po smrti Aloise Petra v roce 1951 se Plojhar stal předsedou lidové strany. Zastával i další veřejné funkce (například Svaz československo-sovětského přátelství). Ministrem zdravotnictví Josef Plojhar byl v letech 1948 až 1968. Pod Plojharovým vedením došlo k jeho znárodnění. Po zrušení nemocničních pokladen byla veškerá zdravotní péče ve státních zdravotních zařízeních zdarma pro všechno obyvatelstvo. Tím byli odstaveni soukromí lékaři, jimž nezbývalo než se stát zaměstnanci soustavy centrálně řízených Ústavů národního zdraví, a tak jako ostatní státní zaměstnanci chodit si každý měsíc pro pevně stanovenou tabulkovou mzdu. Rovná bezplatná zdravotní péče sjednotila, stabilizovala a celý zdravotnický systém zpřístupnila všemu obyvatelstvu bez rozdílu. To se v celém východním komunistickém bloku nikomu nepodařilo. I v mnoha nesocialistických zemích koncem šedesátých let sloužilo československé zdravotnictví za vzor. Zaostávání některých velkých zdravotnických zařízení za světem se výrazně projevovalo až po roce 1968, kdy Plojhar chod zdravotnictví už neřídil.
Protože Plojhar plynně hovořil několika cizími jazyky, byl vládou vysílán na mezinárodních jednání, býval vedoucím poslaneckých delegací v zahraničí. Po výměně vlády na jaře roku 1968 musel Plojhar z ministerstva zdravotnictví odejít. Zůstal však nadále poslancem. Josef Plojhar zemřel náhle 7. listopadu 1981 při oslavě VŘSR (bolševická revoluce 1917) na sovětském velvyslanectví.
V polistopadovém období je Josef Plojhar kvůli spolupráci s komunisty vydáván mnohými lidmi včetně katolíků a lidovců za zrádce všeho možného i nemožného. S odstupem padesáti let se samozřejmě dá o něm vymyslet cokoli. Lidé, kteří působení Plojhara ve vládě pamatují, však polistopadové jednostranné negativní hodnocení jeho osoby nepovažují za správné. Josef Plojhar podobně jako Emil Hácha za nacistů sám o sobě zlo nepředstavoval, pouze se mu podřizoval a plul na jeho vlnách.
Při porovnávání s polistopadovými šéfy lidové strany lze konstatovat, že sice za Plojhara lidová strana jako jedna z mnoha organizací národní fronty hrála ve státě zcela bezvýznamnou roli, ale nepodřezávala pod sebou větev, jako to nyní asociální politikou dělá Jurečkovo vedení. Formální lidová strana bývala oblíbená především na venkově, kde se víc než řečnění cení práce. Místní organizace za Plojhara žily svým životem, věřily v demokratickou budoucnost státu, proto udržovaly a získávaly členy a sympatie veřejnosti pořádáním zdánlivě nepolitických kulturních, společenských a církevních akcí, výstav, přednášek, plesů, poutí, autobusových zájezdů a podobně.
