Článek
Porovnávat politické systémy by nejsnáze mohli ti, kteří v roce 1989 měli za sebou Kristova léta.
Hlavní podíl na pádu komunizmu ve východní Evropě se přičítá Gorbačovovi, i když jemu samozřejmě nejvíce šlo o ekonomickou reformaci SSSR, zvanou perestrojka, než o návrat kapitalizmu do střední a východní Evropy. Zásluhy o pád komunistických vlád v ostatních východoevropských státech si dnes přičítá leckdo. Pravdou však je, že vlády komunistů v sovětských satelitech mohly padnout až tehdy, když to sovětský vůdce dovolil.
Lidé v Československu na konci 80. let netrpěli hladem ani nedostatkem kulturního a sportovního vyžití, ale vadil jim nedostatečný výběr zboží v obchodech, korupce, cenzura v mediích i kultuře, vadila vedoucí úloha KSČ na pracovištích, spousta policejních špiclů a „Železná opona“, která bránila v cestování. O politice a ekonomice měli lidé zkreslené představy. Sdělovací prostředky měly za úkol zvýrazňovat přednosti socializmu a pomlouvat kapitalizmus. Nevědělo se téměř nic o systému politických stran. Ten prakticky zanikl už při volbách v roce 1935, kdy se v Československu (hlavně v pohraničí) soupeření politiků zredukovalo na boj českých a německých stran. Po roce 1945 sice byly některé politické strany povoleny, ale všechny byly společně s dalšími zájmovými organizacemi a spolky pod Národní frontou, takže po roce 1948 byli voleni - a zvoleni - všichni kandidáti, které předem schválila KSČ..
Po listopadu 1989 se vyrojila spousta názorů, která cesta bude zaručeně nejlepší. Minulý režim si vychoval vrstvu normalizačních ekonomů a právníků, jako byl třeba Václav Klaus. Tato vrstva po pádu komunizmu proto mohla bez větších problémů provádět svá ekonomická kouzla. Tržní hospodářství polistopadového Československa bylo stavěno na pražských veksláckých základech, na oficiální neznalosti „špinavých peněz.“ Většina lidí na venkově nevěděla, o co se jedná, nikdy bony v ruce nedržela, a tak účetnické poučky hltala.
Asi tak do roku 1995 lidé věřili, že jen tvrdá práce přinese všem úspěch. A pak tato víra začala velmi výrazně klesat. Lidi nějak pochopili, že realita je trochu jiná. Zatímco jedni pracovali, jiní si rozdělovali výsledek práce jiných. Socializmus zprivatizovali bezohlední jedinci. Že tu za vlády komunistů nebyly žádné informace o tržním hospodářství, by moc nevadilo, kdyby okamžitě po roce 1989 politika nesměřovala k vytvoření elitní vrstvy horních deseti tisíc. Ekonom musí mít náskok před právníkem, bylo jedno z hesel privatizace. Dobře postavení socialističtí ekonomové a právníci věděli, kde leží či proudí nejvíc státních peněz a kam pro ně sáhnout. Kvůli zdůraznění své neomylnosti objevovali se na čelech nově vzniklých politických stran. Jedna taková strana je zřejmě příčinou toho, že i při členství země v EU a NATO nemůžeme být ani po 34 letech rovnocennou západní společností. A dlouho se asi nestaneme, protože se pořád musíme bát o svůj národní smrádek. Malý, ale náš.
Možná že to je jinak, ale člověk chytající informace z medií si o dění dělá svou představu. Průměrný polistopadový občan chodil poctivě do práce, v neděli si vyjel s Trabantem, Moskvičem či Favoritem a snil o tom, že si za několik let našetří na auto ze Západu a na dovolenou v Chorvatsku. Večer v televizi pak viděl různé bývalé komunistické náměstky s motýlky pod krkem, kteří oznamovali, že se právě vrátili z golfového hřiště a chystají se k odletu na Bahamy. Před tím, před pár měsíci, se tito rychlokvašení zbohatlíci oháněli dělnickým původem a vynášeli do oblak plánované hospodářství. Unavený poctivý občan takové výměny kabátů nechápal. Kostky však byly vrženy.
Co se za 34 let změnilo? Je toho hodně. Zlo a lidská závist po 34 letech určitě nezmizely. Zmizela však spousta velkých i malých fabrik a socialistických agrokombinátů. Zmizely malé krámky s potravinami, které byly v každé ulici a v každé vesnici. Z automobilu, který dříve sloužil jen k občasným svátečním jízdám, stala se nezbytná denní potřeba. Denně miliony lidí startují auta, aby se jimi dopravili do zaměstnání vzdáleného několik desítek kilometrů, nebo také jen v ulici za rohem. Denně míří statisíce aut k supermarketům na okrajích měst.
Seznam změn, pokud by se někomu podařil objektivně sestavit, by byl velký. Jisté je, že životní úroveň nových generací je vyšší, než byla v 80. letech. Radost z nabyté svobody není už vidět. Země je plná spěchajících zasmušilých lidi. Někteří tempu doby nestačí, rezignují, upadají. Vše nějak zhrublo, především kultura politická a jazyk medií. Spěch a materiální hojnost jaksi zasáhly lidské tváře. Honba za penězi a prospěchem z nich vyhnala bezstarostnost a spokojené úsměvy. Dnes lidé berou všechno nesmírně vážně. Hned mají v očích krev. Troška noblesy a starého humoru by neškodila. Jednou bude líp, zpívalo se v roce 1989.
