Článek
Důvody, proč komunisté vyhráli, hledal i výrazný prvorepublikový novinář Ferdinand Peroutka: „O vítězství komunistů rozhodla česká vesnice. Již tenkrát, když ze zahraničí došla zpráva, že ministerstvo zemědělství je obsazeno komunistou, mohlo být jasné o co jde; již tenkrát se připravoval 26. květen 1946 (volby). Byli starými soupeři agrární strany, a museli se kdysi těžce omlouvat před fórem moskevské Internacionály z toho, že se jim práce na české venkově nedaří. Ale za dobu, co se jim nedařilo, dokonale poznali její podmínky. Pod širokým kloboukem agrární strany tajila se nejednota, jak je pochopitelno z toho, že tu za jedním stolem seděl velkostatkář a domkář, pán a čeledín, chudí a bohatí. Tuto vnitřní sociální nejistotu ovládala agrární strana prostředky hmotnými. Měla v rukou blahobyt a prospěch každého jednotlivého obyvatele venkova, který bez její podpory nemohl dostat žádnou podporu. Bylo životní otázkou pro komunisty, aby agrární strana zmizela. Jakmile pominulo vnější hmotné pouto, jakmile přestala úcta venkovského člověka k vlivu agrární strany, vnitřní nejednota a pestrost, skrytá pod heslem „venkov jedna rodina“ byla připravena propuknout. Nyní komunistická strana, ovládajíc ministerstvo zemědělství, do velké míry nastoupila na místo agrární strany v hmotném dozoru nad venkovem a ve vlivu na jeho prospěch.“
Agrární strana, oficiálně Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, zkratkou RSZML, byla v období první republiky nejsilnější stranou. Po Mnichovské dohodě v roce 1938 se sloučila s ostatními politickými stranami a stala se základem Strany národní jednoty. V roce 1945 byla z podnětu komunistů činnost agrární strany výslovně zakázaná.
Strana byla založena 6. ledna 1899. V době zakládání vlasteneckých spolků na konci 19. století vzniklo i několik zemědělských spolků především v silně zemědělských oblastech Moravy a jižních Čech. Z nich vznikla nejdříve v Čechách Česká strana agrární, která po spojení s moravskými spolky v roce 1905 dostala název Českoslovanská strana agrární. V roce 1906 začala strana vydávat svůj list Venkov.
V praktické politice agrární strany převládal pragmatismus. Programové zásady byly pružně přizpůsobovány aktuálním politickým a ekonomickým zájmům. Agrárnická ideologie spočívala v tom, že na první místa svého programu stavěla zemědělskou půdu, na které zemědělci pracovali, a pospolitost všech lidí žijících na venkově, národnost nebyla podstatná. Agrárníci se sice ve volebních programech zaměřili na základní potřeby venkovského obyvatelstva, je však paradoxem, že právě za vlády agrárníků méně majetné venkovské obyvatelstvo trpělo největším nedostatkem a všestranně zaostávalo za příznivým ekonomickým vzestupem ostatního obyvatelstva a celého státu.
Silnou se agrární strana stala, když se v roce 1909 jejím předsedou stal hostivařský statkář Antonín Švehla, jenž v roce 1918 jako jeden z „mužů 28. října“ se zasloužil o vyhlášení Republiky československé. Po rozdělení Československé sociální demokracie v roce 1921 se Agrární strana stala nejsilnější československou politickou stranou a byla jí až do voleb 1935, kdy jí vystřídala Sudetoněmecká strana. Agrárníci byly v letech 1922 až 1938 čele všech vlád (mimo jedné úřednické), především jejich zásluhou se prvorepublikovému Československu hospodářsky dařilo a ve světě se stalo pojmem.
Agrární strana sice měla obyvatelstvo venkova na své straně, nebyla však ani heslem „Venkov, jedna rodina“ schopna vyřešit vnitřní napětí mezi vesnickým obyvatelstvem, vyvolávané majetkovou nerovností. Statkář jedoucí v automobilu měl jiné problémy než chalupník v rozbitých botách, ale jejich hlas pro agrární stranu platil stejně. Odměnou mohla pro statkáře být funkce v některém orgánu strany, pro chalupníka radost z volebního vítězství. Jiná strana zemědělcům nic lepšího nabídnout nedokázala. Prvorepubliková zadluženost malých zemědělských závodů byla zásluhou špatného odbytu produkce značná. Odvážnou pravdou je, že protektorát, kdy byla povinnost veškerou zemědělskou produkci odevzdat, byl pro předválečné dlužníky požehnáním. Obchod musel odebrat vše, co mu bylo nabídnuto, a hned při převzetí zboží zaplatit v hotovosti.
Majetková nerovnost mezi vesnickým obyvatelstvem jistě byla jednou z hlavních příčin vítězství komunistů ve volbách 1946. Nezanedbatelnou pomocí komunistům bylo nepravdivé obvinění prvorepublikových představitelů agrární strany z kolaborace a článek Košického vládního programu, který agrární straně po válce činnost nepovolil. Třídní boj se rozhořel už v květnu 1945, kdy při revoluční výměně obecních samospráv bylo přikazováno nebrat do národních výborů bývalé funkcionáře agrární strany a majetnější sedláky. Noviny byly plné Stalina, Rudé armády a komunistů. Spousta lidí na venkově proto neodolala náboru a vstupovala do KSČ, a nejen dělníci, domkáři, chalupníci, učitelé, úředníci, ale také někteří živnostníci a větší sedláci.
Ministrem zemědělství se už v Košicích 5. dubna 1945 stal komunista Ďuriš, který venkovu sliboval blahobyt, především zemědělskou půdu po Němcích a kolaborantech. Opuštěné statky pečlivých německých sedláků v pohraničí osidlovali čeští zemědělští dělníci, čeledíni, deputátníci, domkáři a různí nemajetní lidé z vesnic i měst, kteří zemědělství vůbec nerozuměli. Jako voliči KSČ se však osídlenci nejvíc osvědčili (například v okrese Tachov dali KSČ 70 % hlasů). Potom zabrané statky opouštěli, přicházely další vlny neúspěšných osídlenců, a tak hospodaření musely nakonec převzít státní statky se zaměstnanci ze Slovenska a Rumunska.
Ve vnitrozemí vznikl dojem, že komunistická strana na venkově nahradila stranu agrární, rozdíl měl být v tom, že bohatým se část majetku sebere a dá chudým. Proč tedy KSČ nevolit? Vesničtí voliči rychle z rudého omámení vystřízlivěli po roce 1948, kdy se opravdu bralo bohatším (často všechen majetek), ale chudí nedostávali nic. Poúnorová kolektivizace je už další kapitola českého venkova.
Peroutka věřil, že v roce 1946 česká vesnice postavila komunistům cestu k moci. S odstupem 78 let lze dnes říci, že tak jednoznačné to nebylo, protože komunisté už cestu postavenou měli. Zamaskovaný komunista Firlinger byl předsedou vlády, komunista Nosek ministrem vnitra, Ďuriš ministrem zemědělství, Svoboda ministrem obrany atd. Ve volbách 1946 si jen upevnili své pozice. Poválečné období 1945-1948, někdy označované jako 3. republika, bylo jen obdobím napodobování prvorepublikové demokracie. Nedařilo se právu ani morálce. Skutečnost, kdy podle prezidentských dekretů mohli být lidé trestáni za příslušnost k určité národnosti, signalizovala, že příště mohou přijít tresty třeba za příslušnost k politické straně, za činnost v minulosti, za vlastnění majetku, za náboženství, za odlišný názor a za cokoli dalšího. Hrůzovláda je zbraní každé totality. Nelze se také vyhnout úvaze o tehdejší mezinárodní situaci. Československým komunistům by v případě neúspěšných voleb pravděpodobně moc zajistila Stalinova síť roztažená v roce 1945 Rudou armádou nad východní Evropou včetně Balkánu. Pod ní se až do roku 1989 prokremelské komunistické vlády, mimo Jugoslávie, žádný stát nezbavil .
