Článek
Obilí je suché, výmlat probíhá bez problémů. Občas se ozve klaxon a na kombajnu se rozsvítí majáček, což je znamení pro řidiče nákladního automobilu nebo traktoru s přívěsem, aby převzal zrno ze zásobníku kombajnu.
Na kraji jednoho pole při jižní hranici České republiky stojí auta a skupinka mužů. Mluví německy! Mnohá pole na jihu republiky obdělávají rakouští podnikatelé. Asi je to dobře. Rozhodně je to lepší, než aby pole ležela ladem. Tyto lány polí by však tak jako v minulosti mohly přinášet dobrý zisk i do české státní kasy. Nepřináší! Ve vzduchu totiž vibrují stále názory Václava Klause a jiných ekonomů, a také ochránců přírody: „Na co to zemědělství potřebujeme, když můžeme potraviny dovézt ze zahraničí?“ Můžeme, ale jistota není k zahození. A co ceny? A volání po vystoupení z EU?
Před třiceti roky i v pohraničí proběhla transformace a privatizace českého zemědělství. Noví majitelé bývalých státních statků žijí často někde ve velkých městech vzdálených i stovky kilometrů. Zkušení místní zaměstnanci byly propuštěni. Majitelům většinou stačí brát dotace za udržování travního porostu. To je jeden příspěvek k inflaci a větru ve státní kase. „Stát by měli řídit odborníci,“ říká pan Jandejsek z firmy Rabbit.
Důvodů, proč Rakušané hospodaří na českých polích, je jistě více, nejen to, že mají menší náklady a větší tržby. V Rakousku se totiž dá velkovýrobně na polích hospodařit jen výjimečně. Půda je tam drahá, je jí tam nedostatek a majitelé se jí nezbavují. Podporu tam má zemědělská malovýroba hospodařící ekologicky. Takové zemědělství si v průzkumech přeje téměř 90 procent Rakušanů. Bio-zemědělství (bez chemických prostředků) je tam běžná výroba na orné půdě, ale dává výnosy daleko menší než zemědělství konvenční. Česká pole chemicky ošetřovat lze, proto dávají vychytralejším Rakušanům vysokou úrodu.
Před rokem 1945 hospodařili v českém pohraničí prakticky jen němečtí zemědělci. Válka znamenala začátek úpadku těchto oblastí, protože mladí muži museli do německé armády a ti, co zůstali, nebyli schopni řádně hospodařit. Po roce 1945 bylo původní obyvatelstvo vyhnáno a pohraničí nabídnuto lidu neněmeckému nemajetnému. Osídlenci z řad čeledínů, deputátníků a nezemědělců hospodařit nedovedli, užívali si však lehce nabytého majetku, prodávali a ničili, co po českých Němcích zbylo. Rychlý úpadek pohraničí byl varováním, proto tam byly zřízeny státní statky, jimž osídlenci rádi pozemky i vyrabované budovy předali k bezplatnému užívání a zmizeli ve vnitrozemí.
Podnik Státní lesy, statky a rybníky byl zřízen z královských a některých šlechtických statků už v roce 1919. Protože zůstal původní personál, jednalo se tehdy o vzorová hospodářství. Po roce 1945 byly státní statky vytvořeny i na sporadicky obdělávané půdě po českých Němcích. Chyběli lidé na práci. Zoufalým řešením byl nábor lidí ze Slovenska, Maďarska a Rumunska a lidí různých kočovných a negramotných. Náborové příspěvky, vydělané a jinak získané peníze končily v hostincích. Pohraničí, to byl velký průchod dobrodruhů. Statistikové uváděli, že v letech 1945 až 1966 se v českém pohraničí vystřídaly průměrně 3 osídlenecké vlny. V zemědělství byla výměna obyvatelstva ještě intenzivnější.
Trvalo téměř 40 let, než se hospodaření státních statků v pohraničí stabilizovalo. Bylo to zásluhou techniky pro velkovýrobu a odborné vyspělostí lidí, kteří předcházející krutá léta dokázali přežít. Pěstovalo se to, co stát potřeboval a co se v jednotlivých oblastech dařilo. Na vlhkých studených kopcích se pěstoval oves, žito, brambory, řepka a pícniny, v nížinách pšenice, ječmen, cukrovka a kukuřice. Chov skotu míval dobrou úroveň a byl kvůli blízkosti krmiv na každé farmě. Požadavek státu byl obdělávat co nejvíce půdy a být ve výrobě potravin co nejvíc soběstačný.
24.srpna začíná v Českých Budějovicích tradiční zemědělská výstava Země živitelka. Po dlouhé době ji nenavštíví hlava státu. Prezident Pavel neúčastí na Zemi živitelce možná chce lidu prostému venkovskému naznačit, že se bez něho obejde, tak jako se obešel bez jeho hlasů v lednových volbách. Možná že se doma těší z neústavní valorizace důchodů, ze schvalování manželství pro všechny a ze zkaženého jmenování ústavních soudců. Snad se opět na pódium v Českých Budějovicích vedle ministra zemědělství a hejtmana nevetře Václav Klaus, aby se pochlubil tím, že se mu podařilo socialistickou velkovýrobu zachovat, protože ji předal soukromým společnostem.
Privatizace státních statků sice uspokojila ekonomy a pomohla k tučným kontům některým všehoschopným jedincům, ale pro stát, pohraničí a jeho zemědělské obyvatelstvo žádným přínosem nebyla. A není nadále. Na konci 80. let ekonomika většiny státních statků byla na dobré úrovni, i když za cenu proudu peněz ze státní kasy. Byly to ovšem peníze, které kvůli výrobě zemědělských produktů potřebných pro stát a jeho obyvatelstvo proudily z jedné státní kapsy do druhé. To byl rozdíl proti dnešku, dnes stát bohatě dotuje soukromé společnosti za to, že nic pro stát nevyrábějí.
