Článek
Lid více či méně churavý, vnitrozemský i zahraniční, o pobyty v lázních prý má zájem.
Prý se v tržním prostředí úroveň lázní značně zlepšila. Nedovedu posoudit, ale vzhledem k neustálým problémům v českém zdravotnictví… Poznal jsem na vlastní kůži, že lázně nejsou vhodné pro každého. „Vytrpěl“ jsem si pobyt v lázních za socializmu, lépe řečeno „přežil jsem,“ a to dokonce dvakrát. Měl jsem štěstí. Můj soused tam dostal infarkt, po kterém musel do invalidního důchodu.
V dosti mladém věku jsem trpěl problémy zažívacího ústrojí. Lékařské doporučení na lázně jsem odevzdal v zaměstnání, a víc jsem se o ně nezajímal. Ani v duchu mě nenapadlo, že bych se do lázní dostal. Přišlo to zcela nečekaně začátkem roku. Uvolnilo se jedno místo v Karlových Varech, nástup za tři dny. Buď teď, nebo nikdy, zněla nabídka. Pěkné nadělení, po vánocích peněženka prázdná, půjčit nebylo kde.
Lázeňský dům Marx mě neoslnil, pokoj byl vybaven jednoduše jako tehdejší pokoje maloměstských hotýlků v ceně 14 korun za den. Lid pracující neměl na výběr, musel v lázních dodržovat téměř kasárenskou disciplínu a řád, a měl být vděčen za vše, co mu socialistická společnost nabídla. Jinak slyšel hrozbu, že si pobyt bude muset zaplatit. Dům lázeňský stojí dodnes a za pokoj při zimní slevě neviditelná ruka trhu žádá víc než 4.000 korun na den. Mimo pokojů bývala v Marxu pro lázeňské hosty jídelna a kuřárna. Lékaři a administrativa byli v jiném domě.
Na pokoji byl se mnou starší pán postavy větší a silnější. Člověk slušný, abstinent, ale špatně slyšící. Domluva velmi obtížná. Bylo také obtížné jít s ním ven. Často padal. Nikoli dopředu, jako padají opilci, ale naznak. Byl jsem zděšen a pomáhal mu vstát. Nic se mu nestalo, dokonce se tomu smál. Nechápal jsem, ale zvykl jsem si, když se to stalo poněkolikáté. Padat dovedl. Žuchlo to vždy. Pokusil jsem se, ač kuřák sváteční, navázat nějaký společenský kontakt na kuřárně. Neúspěšně. Švihák lázeňský se ze mě nestal. V nevelké místnosti člověk musel poslouchat i to, co nechtěl. Parta horníků vytrvale hodnotila pacientky a plánovala jak zmlátit každého, kdo se okolo některých mladých žen motá. Drsný humor. Jiné skupiny tvořili dobře oblečení a světácky se chovající muži a ženy středního věku. Těm jsem vůbec nerozuměl, ani jsem se jim nelíbil. Jedna pomalovaná dáma mě dokonce vyzvala, abych dokouřil a vzdálil se, neboť dospělí se chtějí bavit o důležitých věcech.
Léčebné procedury jsem podstoupil v Lázních I. Byly všechny před snídaní, vždy okolo šesté hodiny ranní. Budíček, lázeňská rozcvička v podobě kilometru chůze prázdnými vymrzlými ulicemi. Lázně I. mě vůbec neokouzlily. Stará temná budova působila depresivně. Starobylé mosazné vany, mosazné kohoutky, nezakryté vodovodní trubky, secesní nábytek, červené koberce, temné obklady stěn, navíc jakýsi oder staroby vycházející z horké karlovarské páry a rašeliny ohřívané někde ve sklepě. Do tísnivého archaického prostředí zapadaly i ženy zde pracující, které spíš než bílých plášťů už si měly užívat důchodu.
Že chodím na procedury do slavných Císařských lázní, které byly postaveny pro kurýrování aristokracie a jiných vznešených hostů z celého světa, jsem nevěděl, pro mě to byly Lázně I. Určitě bych si alespoň menší část budovy, do které byl ještě přístup, lépe prohlédl a zapamatoval. Mladý nerozumný člověk, řekl by o mně vandrák ze Švejka. Jako člověka už staršího mě později potěšilo, že jsem patřil k posledním hostům, kteří se v Císařských lázních kdy koupali. Potom brzy v Lázních I. provoz skončil. Postaru se žít nedá. Pětadvacet let po znárodnění se ve Varech začaly rozpadat nejen Císařské lázně, ale také spousta starších vybydlených hotýlků, penzionů i obytných domů. Za ohradami v postranních ulicích jako by se stydlivě skrývalo poválečné pohraničí. Měl je zřejmě nahradit mrakodrap, jehož hrubá stavba se už tyčila nad městem.
Ještě další vzpomínka na karlovarské ulice mi dnes vyplula na povrch; skupiny ruských, správněji sovětských, turistů. Byli ignorováni, kolony sovětských tanků z roku 1968 byly v živé paměti, takže vítání, objímání a družba byly jen záležitostmi pohlavárů. Nebylo těžké sovětské turisty poznat podle silné vůně kolínské vody, ušanek a podle pomačkaných kabátů ušitých z nějakého různobarevného igelitu. Karlsbad objevil pro Rusy v 18. století car Petr I. a od té doby, přestože to mají daleko, se tu chtějí za každého režimu cítit jako doma. Snad jen za 2. světové války Rusové hromadně nepřijížděli. Po válce si to vynahradili, když byly k dispozici luxusní budovy po vyhnaných německých majitelích. Hotel Imperial dokonce býval nějakou dobu sovětským územím. Přítomnost občanů východní mocnosti je v Karlových Varech rébus neřešitelný dodnes.
Hlavním nápojem pro hosty karlovarských lázní má být horká voda vyvěrající zde na mnoha místech. Také já jsem se, nasávaje vodu z pohárku, třikrát denně zařazoval do davu lidí procházejících kolonádou sem tam a věřil v léčebné účinky tohoto nápoje. Jelikož jsem musel v kapsách obracet každou korunu, byly mi jiné karlovarské nápoje nedostupné. Neurážejte nás spropitným, bývalo na nenápadných plakátech v některých pohostinských i jiných zařízeních. Zaměstnanci však byli a jsou bezmocní, musejí se nechat urážet.
Poslední dny mého nepříliš povedeného lázeňského pobytu ještě okořenila viróza - řádná rýma jako jeden z mála suvenýrů, které jsem si přivezl domů. Podobně proběhl a skončil i můj druhý lázeňský pobyt, k němuž jsem se odvážil přistoupit po deseti letech, až po operaci. Musel bych hodně lhát, kdybych říkal, že za vlády komunistů lázně léčily skoro zázračně. Spíš opačně. Ve 21. století se účinky vody nezměnily, pouze se tam s prázdnou kapsou prostý lid pracující neodváží přicestovat. Karlovarské ceny ovšem odhánějí i ty, co kapsy prázdné nemají.
