Článek
Měl to být postoj proti korupci politiky, ovšem jen v symbolickém smyslu. Pražští voliči, kteří generála jako 13. prezidenta posadili na Hrad, se samozřejmě báli, aby se tam nedostala neohrabaná Babišova primitivistická rétorika a náhodou nepohnula s usazenou pražskou žumpou.
Praha rozhoduje o výsledku všech voleb před- i polistopadových. Přiznal to včera i současný premiér Fiala, který tak krásně dovede napodobovat poručíka Duba z Haškova románu o Švejkovi. Mimo vyhrožování neústupností a skrytou zlobou Fiala-Dub předpověděl, že příští volby v jeho prospěch rozhodnou zkušení pražští voliči. Volby do Sněmovny však jsou ještě hodně daleko, takže se studená premiérova tvář může mnoho měsíců ohánět 108 hlasy a jako poručík Dub nutit k pláči důchodce, učitele, zemědělce, invalidy a všechny, kteří ho ještě neznají a nepřejí si ho poznat. A prezident-generál pohodlně vše může potvrzovat svým podpisem - když se právě neprohání na motocyklu.
Z prezidentů si Praha po roce 1918 udělala symboly státnosti, k jejichž uctívání je nuceno obyvatelstvo zemí českých, v minulosti i zemí slovenských a podkarpatských. Prezident na Hradě jako symbol státnosti v sobě údajně nese dávnou českou minulost, a v zájmu českého národa je prý jeho trůn trůnem nejméně tak vysokým, jako býval trůn královský. Český národní zájem, to zní hrdě.
Po roce působení na Pražském hradě lze současného prezidenta Pavla už trochu porovnávat s předchůdci. Lépe je zapomenout na Československo a jeho prezidenty, přestože to byl hospodářsky poměrně úspěšný stát, ale politicky nešťastný slepenec, a to už od svého vzniku. Jeho prezidenti skoro žádnou všeobecnou státnickou genialitou nevynikali. Není prezident ten, který by se zavděčil občanům všem. Čechoslováci však museli své prezidenty uctívat téměř povinně. Masaryk a Beneš byli chráněni zákonem na ochranu republiky a komunističtí prezidenti byli chráněni ústavou stejně jako celá jejich partaj.
Jako prvního českého prezidenta lze jmenovat Emila Háchu, který se dostal na Hrad prakticky nedobrovolně, a tak jeho hlavním programem bylo ulehčit život obyvatelstva Protektorátu Čechy a Morava. Porovnávat Pavla s Háchou proto také nelze, i když při hlubším sledování by Pavel asi neuspěl, neboť ten spíše si dobrovolně hledí více vyhovět sám sobě a vládě než pomoci občanům různě postiženým. Prvním novodobým českým prezidentem byl Václav Havel, který i přes nepřízeň osudu (zdraví) českou prezidentskou laťku, především na mezinárodním poli, posadil hodně vysoko. Zřejmě zásluhou jeho doposud žijících následovníků zatím zásluhy Václava Havla jako hlavy státu nejsou korektně oceněny. Měl zásadní podíl na vyhnání sovětských okupačních vojsk, na vystoupení země z Varšavské smlouvy a z moskevské Rady vzájemné hospodářské pomoci a na obrácení české společnosti k vyspělému Západu. Méně se Havlovi dařilo v domácí politice. Nejhorší pro něho asi nebyl náraz na rudou hradbu v zemi, kde před rokem 1989 téměř v každé širší rodině byl nějaký člen Komunistické strany. Tragédií bylo, že v 90. letech nebyl nikdo schopen zabránit české Zlaté horečce, při níž na jedné straně záhadně mizel státní majetek nevyčíslitelné hodnoty, na druhé legálně přibývali miliardáři. Zásluhou nesčetných mezinárodních jednání se podařilo Havlovi přesvědčit a pro podporu českých zájmů získat významné světové politiky. Vrcholem jeho snažení bylo přijetí České republiky do NATO a vytvoření podmínek pro přijetí do EU. Současný prezident je tedy určitou napodobeninou Václava Havla. V zahraničí se mu také daří dosti dobře Českou republiku reprezentovat, ale do domácí politiky příliš proniknul. Ani se o to viditelně nesnaží.
Dvacet let po Havlovi měli Hrad postupně zabraný dva experti na komunistickou ekonomiku, Václav Klaus a Miloš Zeman. Má dáti - Dal. Oba tito už bývalí prezidenti České republiky jsou ošlehaní ohněm Devadesátek, který nejvýš vyšlehl ve chvíli, když jako šéfové dvou soupeřících nejsilnějších stran, ČSSD a ODS, se za pomoci takzvané „Opoziční smlouvy“ v roce 1997 rozhodli pustit na český politický a ekonomický Klondike jen své nevděčné přátele. Všechny banky v českých zemích tehdy nezkrachovaly. Pro pozdější cesty na Hrad Klausovi i Zemanovi nejlépe posloužily nacionalistické vášně. O mezinárodní ostudu se také pokoušeli. Uznávali jsme je značně, přežili jsme. Od nich se Petr Pavel zásadně liší. Snad se minulostí poučil.
