Článek
Trh s potravinami je zranitelný za jakéhokoli režimu, zásah v roce 1953 patřil k nejkrutějším.
Jak měnová reforma před sedmdesáti lety změnila život v Československu, dnes už mimo historiků málokoho zajímá. V současnosti, kdy válka je na dohled a v čele českého státu se usazují různí podivní národohospodáři, je rok 1953 připomínkou toho, že změnit život obyvatelstva je docela snadné.
Jistě se ještě dnes najdou lidé, kteří v červnu 1953 jako školáci viděli plouti v potocích a kanálech neplatné bankovky rozzlobených střadatelů. Kdo měl našetřeno na koupi nebo stavbu domu, tomu po výměně 300 korun zůstaly jen oči pro pláč. Děti se ovšem radovaly, že můžou ohmatat a přičichnou k novým papírovým jednokorunám a tříkorunám nebo pohrát si s mincemi jednohaléřovými.
V poválečném Československu snahy navázat na prvorepublikovou poměrně úspěšnou ekonomiku brzy ztroskotaly na nedostatku potravin, na chaosu způsobeném úbytkem obyvatelstva v pohraničí. Jedna třetina (300.000) zemědělských závodů na českém území ztratila hospodáře. Mnohých usedlostí v pohraničí se sice ujali noví majitelé a národní správci, ale ti většinou pracovat v zemědělství a vyrábět potraviny neuměli, ani nechtěli. Nedokázali je vyrobit ani pro sebe, natož pro trh. Ve vnitrozemí se navíc vyrojilo velké množství Stalinem okouzlených hrdinů, kterým nevadilo - spíš to oslavovali, že bolševici v Rusku vládli za pomoci gulagů a občasných vln hladomoru. Třídní boj hned v roce 1945 tvrdě zasáhl i Československo a jeho zásobování. Potraviny byly na příděl. Poměry v potravinách měla změnit tajně připravená měnová reforma v roce 1953.
Od 1. ledna 1953 v Československu platila úprava vyhlášky ministerstva obchodu o vázaném trhu (prodej na lístky). Vyhlášce předcházel rozhlasový projev předsedy vlády Antonína Zápotockého, který omezení vázaného trhu vítal, neboť zboží za nízké ceny bylo poskytováno i těm, kteří si je nezasloužili. Podle Zápotockého nebylo správné, že výhody nákupu na lístky byly poskytovány třídním nepřátelům, sabotérům a lidem štítícím se práce.
Tehdejší Zemědělské noviny psaly: „Nová vyhláška vylučuje ze zásobování na vázaném trhu všechny kulaky a příslušníky jejich domácností. Kulaci jsou třídními nepřáteli, kteří se na každém kroku snaží mařit a překážet budování socialistické vesnice, a proto jim není možné poskytovat výhody vázaného trhu.“
Kulaky (slovo převzaté z ruštiny) neboli vesnické boháče podle pokynů Okresních výborů KSČ vytipovávaly národní výbory. Vesnickými boháči byli soukromé zemědělské závody hospodařící na plochách zemědělské půdy větších než 15 ha (v úrodných oblastech i na plochách mnohem menších). Záměrem vyjmenovávání vesnických nepřátel byla snaha ve jménu třídního boje celé soukromé zemědělství zdiskreditovat, dobré hospodáře znemožnit, zahnat do kouta, zbavit majetku, uvěznit, rodiny vystěhovat.
Ze stejného důvodu, jako bylo vyloučení kulaků z vázaného trhu, nesměli na lístky podle nové vyhlášky nakupovat bývalí důstojníci četnictva a policie, prezidenti a viceprezidenti zemských úřadů, sekční šéfové a podobní pensionovaní byrokraté z první republiky, kteří byli obviněni z toho, že souhlasili s rozháněním demonstrací, a tak pomáhali kapitalistům ve vykořisťování. Stejně bylo nutné, aby za nízké ceny nesměli nakupovat bývalí továrníci, bankéři, akcionáři, radové atd.
„V době, kdy se nadšeně pracuje v průmyslových podnicích, na stavbách a v zemědělství, není myslitelné, aby výhod vázaného trhu využívaly osoby štítící se práce. Ze zásobování budou vyloučeny i osoby, které nepracují, ačkoli by pracovat mohly. Je například dost bezdětných žen ve městech i na venkově, které by mohly pracovat v průmyslových závodech a v JZD, ale bez závažného důvodu odmítají tak učinit. Je tedy správné takovou ženu vyloučit ze zásobování vázaného trhu.“
Poníženy a diskreditovány měly být manželky a dcery bývalých podnikatelů, živnostníků a úředníků, které dříve nepracovaly, jen se staraly o domácnosti.
Příděl lístků vázaného trhu byl omezen pro „úplné“ vesnické samozásobitele. Těmi byli držitelé zemědělské půdy o výměře větší než 0,5 ha. Samozásobiteli bez nároku na některé lístky byli i vesničtí výměnkáři.
Vyhláška neměla dlouhého trvání. V březnu zemřel Gottwald a na Pražském hradě usedl jako prezident Antonín Zápotocký, který veřejnost ujišťoval, že žádná měnová reforma nebude, že to je našeptávání nepřátel. Přesto na konci května 1953 v Československu měnová reforma proběhla. Zároveň byl 1. června 1953 zrušen příděl potravin na lístky, který trval prakticky nepřetržitě od 2. října 1939.
Ceny základních životních potřeb stanovené po měnové reformě v roce 1953 se lidem zprvu zdály nízké. Například:
Chléb 2,80 Kčs/kg
Rohlík 0,40 Kčs/ks
Maso hovězí 23,00 Kčs/kg
Maso vepřové 29,40 Kčs/kg
Vejce 1,10 Kčs/ks
Mléko 2,00 Kčs/kg
Pivo 7° 0,70 Kčs/0,5l
Cigarety Lípa 2,40 Kčs/10 ks
Mýdlo toaletní 3,20 Kčs/ks
Rádio 840,00 Kčs/ks
Pračka 1.800,00 Kčs/ks
Lednička 6.200,00 Kčs/ks
Hodinky Poběda 960,00 Kčs/ks
Jízdní kolo 560,00 Kčs/ks
Motocykl Jawa 12.000,00 Kčs/ks
Benzin 6,00 Kčs/l
Uhlí-ořech 9,40 Kčs/100 kg
Nad tím, že měnovou reformou byli oloupeni velcí střadatelé, se pláče už 70 let, avšak z dnešního pohledu lze konstatovat, že rok 1953 byl jen jedním z prvních kroků na cestě dlouhodobého okrádání především lidí s průměrnými a nízkými příjmy.
Kdo dnes naříká na nedostatek peněz, může si třeba jen ze zvědavosti spočítat, v jaké bídě v 50. letech dnešní sedmdesátníci, a lidé starší, vyrůstali. Po měně v roce 1953 byla průměrná měsíční mzda (mimo vybraná dělnická odvětví) 1 000 korun. Pro porovnání (1:40) s dnešní mzdou stačí tedy výše uvedené tehdejší ceny vynásobit čtyřiceti a spočítat kolik si toho zaměstnanec za tisícikorunu mohl koupit.
„Dnes je jiná doba, lidé mají úplně jiné potřeby, než měli dříve,“ zdůvodňují svůj nářek na relativně nízké příjmy současníci. Originální nejsou. Nářky každé mladé generace jsou si od nepaměti podobné jako vejce vejci, každá nová generace nezatížená minulosti jednoduše nedostatek zkušeností nahrazuje výkřiky o tom, že postaru se žít nedá.
K mírnému uvolnění komunistické totality v Československu došlo až poté, co Nikita Chruščov v roce 1956 odsoudil Stalinův „Kult osobnosti.“ Potom ještě nějaký čas trvalo, než začalo bourání ještě nedostavěného mohutného Stalinova pomníku na Letné. Nejkovanější obdivovatele stalinského násilí nikdo nezboural, a tak ještě dnes se tu a tam ozvou.
Prameny: Zemědělské noviny-1 953,Svobodné slovo-1953, Přehled hospodářského vývoje Československa -1961
