Článek
Oslavování sice není povinné jako za 1. republiky, kdy v tento den byla zakázaná práce - porušení zákazu mělo být trestáno pokutou nebo vězením. Hloupých svátků ostatně se zde v uplynulých 104 letech ovšem slavilo více, nejen říjnová revoluce v listopadu.
První republiku si jako určitý vzor čehosi vznešeného máme občas připomenout. Většina pamětníků ji vychvalovala, ale jen do chvíle než došlo na porovnávání sociálních podmínek. Po roce 1989 pražské volání po návratu prvorepublikového kapitalizmu bylo mnohokrát na českém i slovenském venkově doprovázeno slzami i nadávkami. Nebyli to jen komunisté, kdo blahobyt Masarykovy republiky národa československého nezbožňoval, ale i mnoho antikomunistů, starých dělníků, zemědělců, řemeslníků i živnostníků tiše přiznávalo, že 1. republika nebyla vůbec tak příjemným rájem, jak se tradovalo, že byla dobrá hlavně pro „horních 10.000“. Navrch bylo pozlátko, uvnitř nezaměstnanost, bída, hlad, tuberkulóza.
V říjnu 1918 se nikdo neptal Maďarů a Němců, zda chtějí být pod Prahou. Nikdo se neptal ani Čechů, Moravanů, Slezanů a Slováků, jestli chtějí být československým národem. Protesty Slováků, Maďarů a Němců byly snadno potlačeny armádou.
Více než obavy, že válkou vyhladovělé české země postihne revoluční chaos, děsilo české politiky pomyšlení, že české země zůstanou součástí nějaké spolkové středoevropské republiky vedené nadále Vídní. Vývoj urychlil slib amerického prezidenta Wilsona, že uzná vznik nových států, což rakouský ministr zahraničí Andrássy, telegrafoval 28. října 1918 do Prahy.
Skupině českých politiků nazývané později „Muži 28. října“ nezbývalo než oznámit, že na českém území vznikl samostatný státní útvar. Nemohlo to už být české království s ruským carem na českém trůně, po kterém čeští slovanofilové volali, protože v říjnu 1918 Rusko živého cara už nemělo. Byly známé také Masarykovy dohody se slovenskými politiky, takže jedinou možností bylo zřízení společné republiky.
Zatímco v Praze lidé jásali a plechové rakouské orlice padaly na chodníky, na hřbitově v dalekém Čeljabinsku 28. října 1918 spouštěli legionáři do hrobu velitele III. divize plukovníka Josefa J. Švece, jenž nepřežil zradu svých vojáků.
Po potlačení vzpoury sibiřská anabáze československých legionářů pokračovala a proto byla ještě určitá naděje, že slovanské Rusko se bolševiků zbaví a stane demokratickým státem a silným spojencem nově vzniklého Československa. Snad i proto se prvním předsedou československé vlády stal prorusky silně orientovaný Karel Kramář.
Návratem Edvarda Beneše z Paříže do Prahy nabrala pražská politika zcela jiný směr, orientaci na Francii a na diskriminací českých Němců. Ostatní domácí politici, kteří v monarchii úspěšně hájili zájmy českých zemí jako celku, intrikám ustupovali. Legionáře z Východu vzal „západní odboj“ na milost jako nutné zlo. Vyhrál moment překvapení. Francouzským a americkým republikánstvím naroubovaný československý stát byl pro většinu českého barokního obyvatelstva, které jako hlavu státu vždy znalo jen císaře a krále, něčím zcela neznámým.
Došlo k paradoxu, že právě Masaryk, který svou novou politickou existenci založil na podlém rozvracení habsburské monarchie, vlastně císaře nahradil. Z archivu vídeňského ministerstva vnitra, pravděpodobně vykradeného Masarykovým americkým agentem Emanuelem Vozkou, zmizely všechny doklady o Masarykově činnosti před válkou i během ní. O „Národní dani“ vyhlášené americkým krajanům, nikdy nevrácených půjčkách, spolupráci s několika rozvědkami a pobytech v luxusních hotelech se mohlo jen šeptat. Platil zákon na ochranu republiky. Cenzura fungovala.
O Masarykovi jako o moudrém profesorovi čtenáři novin už dříve slyšeli v souvislosti s rukopisy a hilsneriádou, a tak měli pocit jistoty, že nad nimi bdí opět starý moudrý a důstojný pán a život půjde jako dříve. Převládlo mínění, že Masaryk jako skromný kmet určitě zná problémy chudého lidu, proto ho všude vítaly a uctívaly masy. Z Masaryka se stal jakoby nový císař. A právě toto bylo asi to velké štěstí a požehnání pro nově vzniklý stát. Po 28. říjnu 1918 život mohl jít dál jako dříve. Úřady i úředníci byli dál na svých místech, změny včetně nových zákonů přicházely postupně. Šťastně založený stát i přes obdržené vnitřní a vnější rány zůstal při životě ještě mnoho let po Masarykově smrti..
V posledních třiceti letech se v České republice do čela státu dostávali politici dobří i špatní, kteří nadělali spoustu chyb politických, ekonomických a jiných, mnoho lidí bylo, je a bude nespokojených, přesto je možné konstatovat, že obyvatelstvo českých zemí v současnosti prožívá nejsvobodnější blahobyt dosavadní historie. Období, v němž se země i prakticky nejvíc přiblížila k západní demokracii, znamená, že brutální vláda peněz nebude dlouho všemocná. Ke svobodě jistě patří i oficiální nostalgie, koberce a zrcadla, tedy možnost oslavovat neexistující Československo a obdarovávat se řády
