Článek
Český premiér Petr Fiala odmítl tradiční formální přátelskou schůzku se slovenskou vládou vedenou premiérem Robertem Ficem. Důvodem sporu premiérů nejsou asi jen rozdílné pohledy na ruskou agresi na Ukrajině.
Pro generace Čechů vyrůstající po roce 1945, byli Slováci vždycky samozřejmými příbuznými. Schopnost domluvit se podobnými jazyky budila pocit, že Češi a Slováci jsou prakticky tentýž národ s podobnými tradicemi, zvyky a vnímáním dějin. Masarykovi spoluzakladatelé Republiky česko-slovenské dokonce vytvořili oficiální československý národ. Jenomže ono to nikdy nebylo tak, jak si čeští šovinisté představovali, Slováci vždy překvapili něčím, co Praha nechápala, a tak tvářila se raději, že nic nevidí, neslyší, necítí. Pražská arogance Slováky urážela.
První rozdíl je již v samotné historii národa a jeho státnosti. Pro Čechy je stát s hlavním městem Prahou a hlavou státu na Hradě něco naprosto samozřejmého. Každý ví, že 800 let existovalo české království a že dokonce jeden císař Svaté říše římské měl české královské předky. Je pro nás samozřejmé, že mluvíme a píšeme česky a nikdo nepochybuje o tom, že obyvatelstvo českých zemí má právo na vlastní vládu. Hranice českého státu jsou dané přírodními podmínkami. Ani v dobách, kdy byly české země součástí Habsburské monarchie nebo Třetí říše, nebyly nikdy zpochybněny tradice českého státu, vždy se mluvilo česky, i když čeština nebyla jazykem úředním.
Jenomže Slovensko mělo hodně odlišnou historii. Uhry byly národnostně mnohem krutějším prostředím, potlačování slovanských jazyků probíhalo tam v rozměrech, které by si v Rakousku nikdo netroufl ani představit. Slováci před rokem 1939 nikdy neměli svůj stát a proto pro ně byla a je otázka slovenského národa, národního sebeurčení a slovenského státu mnohem silnější a cennější, než pro Čechy. Nutno uznat, že Slováci pro obohacení své historie dělali od roku 1918 vše možné i nemožné.
Slovenská kultura je podobná kultuře maďarské. Slovenská mentalita je z velké části mentalita maďarská. A maďarskou mentalitu nedokáže ve zbytku světa pochopit nikdo. Kdyby v roce 1918 nebylo Štefánika, bez problémů bylo by asi dnes Slovensko politickou baštou Viktora Orbána.
Vznik Československa po první světové válce znamenal pro Čechy zdůraznění jejich tradičního postavení ve středu Evropy – ale pro Slováky to bylo další nouzové řešení, místo k Pešti museli hledět ku Praze. Hranice Slovenska byly stanoveny uměle, bez ohledu na historické hranice a bez ohledu na etnické složení obyvatelstva. Proto je dnes národnostní otázka na Slovensku stále živá. Zatímco po roce 1918 Češi suverénně brali Československo jako samozřejmé pevné státní zřízení, pro Slováky to víceméně byl pokus zakotvit mimo Uhry. Slováci brzy poznali, že Beneš z nich, kvůli přetlačení českých Němců, v roce 1918 udělal užitečné idioty. Necítili se být rovnoprávným národem a sílila v nich potřeba zdůraznit svou národnost, dosáhnout většího uznání a většího sebeurčení. Proti nadvládě Prahy byli dlouho bezmocní, vůdcové slovenského odporu Hlinka, Tuka, Tiso a další se už od roku 1918 marně snažili donutit Masaryka k splnění slibu a k vyhlášení autonomie Slovenska. Odpovědí byly soudní procesy a vězení.
Společný stát se dlouho neudržel. 14. března 1939 Slovenský sněm jednomyslně schválil vyhlášení slovenské samostatnosti. Muži v uniformách Hlinkových gard vyšli do ulic slovenských měst a začali se starat o to, aby se na Československo a všechno české co nejdříve zapomnělo. Následoval hromadný úprk Čechů ze Slovenska, čeští učitelé, četníci, důstojníci, úředníci, odborníci všech oborů i podnikatelé, kteří všestranně zaostalé Slovensko (do roku 1918 uherská Horní země) dvacet let pomáhali přetvářet na hospodářsky vyspělou a kulturní zemi, si snažili zachránit alespoň holé životy. Spolu s nimi prchali i židé a cikáni.
Zatímco období 1938-1939 a rozpad Československa pro Čechy bylo historické trauma, pro Slováky byl naopak byl rok 1939 něčím úžasným. Poprvé v historii se Slovensko stalo samostatným státem s vlastní vládou. A jakkoliv se na tehdejší slovenské politiky díváme jako na zrádce, z hlediska slovenského sebeurčení to vypadá jinak. Pro mnoho Slováků dodnes jsou krutosti slovenských orgánů během druhé světové války a koketování s německými nacisty něčím téměř bezvýznamným, zapomenutým, pro ně je nejdůležitější tehdejší národní úspěch.
Slovensko během války nebylo okupované Německem, vděk za Hitlerův slib ponechání historické národní samostatnosti byl značný. Spolupráce s Berlínem vycházela slovenské vládě až do léta 1944, kdy německé armády už byly nuceny ustupovat na všech frontách. Východní fronta v srpnu se blížila ke slovenské hranici, ve Varšavě vypuklo povstání, v Bukurešti došlo k státnímu převratu, Rumunsko vyhlásilo Německu válku. Hrozilo, že Slovensko bude společně s Německem poraženým státem. Připravovalo se svržení slovenské vlády, přičemž nebylo jasné, na kterou stranu se přikloní dobře vyzbrojená slovenská armáda. Sedm týdnů před započetím povstání Gustáv Husák jako samozvaný představitel Slovenské národní rady tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. Snad proto ze SSSR přicházely na Slovensko tisíce partyzánů, kteří ze slovenských dobrovolníků organizovali partyzánské skupiny. Stalin Husákův návrh odmítl, protože Beneš mu už dříve nabídl přátelství celého bývalého Československa včetně uranové rudy.
Partyzánské oddíly vedené sovětskými veliteli se živily terorem, vydíráním obyvatelstva a rabováním vesnic. 12. srpna 1944 v martinských kasárnách partyzáni povraždili členy německé vojenské delegace vracející se z Rumunska. Slovenská vláda vyhlásila stanné právo a požádala o pomoc Německo. Povstání proti Tisově republice se rychle změnilo v boj proti německé armádě, která během září a října 1944 sice povstání potlačila, ale na počátku příštího roku ze Slovenska ustoupila.
Po skončení války a obnovení Československa podle Benešových not se slovenským politikům podařilo uhájit některé ústřední slovenské orgány a založit slovenské strany. Velkou iniciativu přitom vyvíjel Gustáv Husák. Ze slovenských ministrů ve Firlingerově pražské vládě se při vyhánění Němců z českého pohraničí a při znárodňování a parcelaci statků a velkostatků „vyznamenal“ hlavně komunistický ministr zemědělství Július Ďuriš. Ve volbách v květnu 1946 byla na Slovensku nejúspěšnější Demokratická strana, kterou volilo katolické obyvatelstvo. Získala 62 procent hlasů. Celostátně však vyhráli komunisté a Gottwald se stal předsedou vlády.
Už od května 1945 působili na území Československa sovětští poradci, kteří podle pokynů z Moskvy ovlivňovali rozhodování československých politiků, soudních a bezpečnostních orgánů. V jednom z politických soudních procesů bylo v Praze v roce 1952 odsouzeno a pověšeno jedenácti významných komunistických funkcionářů včele s Rudolfem Slánským. Příští rok došlo i na aktivního bratislavského komunistu Gustáva Husáka, který jako buržoasní nacionalista dostal trest doživotního vězení. V roce 1963 byl společně s dalšími politickými vězni propuštěn na svobodu.
V šedesátých letech industrializace Slovenska pokračovala velkým tempem. Skutečnost, že o nasměrování toku peněz se rozhoduje v Praze, asi slovenské komunisty včetně neúnavného nacionalisty Gustáva Husáka rozpalovala do běla. Znovu vytáhli prvorepublikový požadavek na autonomii Slovenska. S tím zásadně nesouhlasil prezident Antonín Novotný, který slovenským politikům příliš nevěřil. Pamatoval rok 1939, v němž po splnění požadavku na autonomii Slovenska došlo k rozbití Česko-Slovenska. Slovenští komunisté na konci roku 1967 využili situace, že Novotný si nepadl do oka s novým sovětským diktátorem Brežněvem, a vyslali důvěřivého Alexandra Dubčeka, aby v Praze na Novotného naházel všelijakou špínu. Povedlo se. Novotný odstoupil ze všech funkcí. Bratislavský plán ovšem vyšel jinak, změnil se v Pražské jaro a v glorifikování Dubčeka.
Pro Čechy a Moravu obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 bylo historickým traumatem. Okupace sovětskou armádou Čechům nic dobrého. nepřinesla. Ne tak Slovákům. Po okupaci vznikla federace a Gustáv Husák, který Čechům byl nesympatický už od pohledu, brzy zahnal do kouta vystrašeného Dubčeka a stal se nejmocnějším československým politikem. To že Husák byl Slovák, na Slovensku stačilo k tomu, aby tam byl vnímán jako politik dobrý. Pro Slováky je jednoduše veledůležitá národní otázka, oceňují nejvíc to, co je dobré pro ně jako pro národ. Dokonce krátce po listopadu 1989 ve volbách zatratili i komunistickou stranu, za jejíž pomoci se dostali k veslům. Pro obyvatelstvo českých zemí, které zřejmě v genech stále má zafixovaný selský původ, je nejdůležitější pevná půda pod nohama, území, na němž žije, dům, obec, stát a Hrad.
Češi trpěli nepříjemnými následky okupace německé i sovětské a pocity nesvobody. Slovenské instinkty byly naladěny jinak, rozpínavosti Německa a Ruska Slovákům pomohly k rozvoji svérázného nacionalizmu. Putinova agrese vůči Ukrajině je v českých zemích vnímána jako pokus o pohlcení nejen Ukrajiny, ale i ostatních zemí střední Evropy. Češi se o svoji kotlinu, o svůj nepořádek, o svůj smrádek bojí. Taková obava zřejmě u Slováků není v popředí, protože je netlačí historická trauma Bílé hory, rakousko-uherského dualizmu, Mnichovské dohody a příliš ani srpna 1968. Zdá se, že Slováci žijí ve svěžím povětří, v naprostém klidu, že svým způsobem řeší atentáty, korupci a vnitřní politické i nepolitické problémy, války za hranicemi je netrápí.
