Článek
Osvoboditelé pak byli zasypáni šeříky. Objektivní pamětníci se v tehdejší národovecké prosovětské euforii neodvažovali říci, že Rudá armáda přijela do Prahy až po bojích a pokud byly v jejích řadách oběti (30), bylo to více zásluhou nešťastných náhod než střety s ojedinělými nacistickými fanatiky.
Po roce 1990 jsme oslavu osvobození změnili na oslavu konce 2. světové války, který se v minulosti všude v Evropě, mimo komunistického východního bloku, slavil 8. května. Po Hitlerově smrti 30. dubna 1945 většinou v Německu už nebyl valný zájem dál bojovat. Sovětské tanky mohly do Prahy přijet nejméně o 3 dny dříve, Stalin si však chtěl vítězství ve světové válce vychutnat. Američanům osvobodit Prahu nedovolilo sovětské trvání na dohodnuté demarkační linii, a tak Stalin kvůli své slávě nechal Prahu povstat, krvácet a čekat. Oficiální ukončení války v Evropě, kapitulace nacistické Třetí říše, bylo dohodnuto na půlnoc ze 7. na 8. května 1945. Válka skončila, i když Stalin sovětským zástupcům přikázal prodloužit ji o den, podepsat konec až 9. května 1945.
Organizátorům pražského povstání v čele s Benešovem Pražákem a komunistou Smrkovským, kteří se těšili na příjezd rudoarmějců, nestačilo krveprolití v Praze, ale prostřednictvím pražského rozhlasu vyprovokovali krvelačné a mstivé lidi na venkově k přepadání, zabíjení a okrádání odcházejících německých vojáků. To samozřejmě pro tyto revolucionáře často končilo tragicky. Po příjezdu sovětských tanků do Prahy dění v Čechách nadále řídil pražský rozhlas, který doporučoval všude vřele vítat sovětské osvoboditele. Ti se ovšem museli zastavit na demarkační čáře Karlovy Vary, Rokycany, Písek, České Budějovice, Dolní Dvořiště. Od rozdělené Putimi na západ stála armáda americká. Přechod čáry byl možný jen na propustku. Šumava a Plzeň přestaly být v americké zóně v listopadu 1945, kdy se z Československa postupně začaly stahovat armáda sovětská i americká. Svou roli při odchodu armád z Československa možná sehrály atomovky nad Hirošimou a Nagasaki. Sověti i bez armády však zásluhou početně silně posílené KSČ a zásluhou tradičního komunistického smýšlení velké části českého obyvatelstva mohli se v Praze postupně ujmout dohledu nad dalším vývojem země. Měli k tomu také staré požehnání z Teheránské konference konané 28. 11. 1943 až 1. 12. 1943.
V Teheránu byl v listopadu 1943 položen základ poválečného rozdělení Evropy.
Čtyřdenní setkání bylo ve znamení Stalinových úskoků. Podařilo se mu pod záminkou, že se snaží vyhnout atentátu, oddaloval jednání, přitom měl k dispozici odposlech rozhovorů Roosevelta s Churchillem.
Stalin tehdy nevylučoval možnost spojeneckého vylodění na západě Evropy, ale odmítal vstup západních spojenců na Balkán a do východní Evropy. V té době již plánoval právě v tomto prostoru vytvořit své pásmo satelitních komunistických zemí. Roosevelt souhlasil, Churchill měl výhrady. Důležitým bodem jednání se stala polská otázka, kde Stalin bezpodmínečně požadoval pro sebe východní část Polska (tzv. Kresy), území, které získal podle paktu s nacistickým Německem v roce 1939. Roosevelt i Churchill mu vyhověli a bylo dohodnuto, že Polsko jako kompenzaci získá na západě území Německa až po linii Odra–Nisa.
Velká trojka ve složení Stalin–Roosevelt–Churchill se během války znovu setkala už jen jednou, v únoru 1945 na konferenci na Jaltě. Nedlouho poté (12.4.1945) Roosevelt zemřel a na následující konferenci v Postupimi v létě 1945 už USA ho zastupoval Harry Truman. Churchill do Postupimi letěl během britských parlamentních voleb, které překvapivě prohrál, takže na závěr konference už ho nahradil nově jmenovaný premiér Clement Attlee.
Po téměř osmi desetiletích se dokážou lidé v České republice ještě hádat o to, jestli v květnu 1945 bylo české území sovětskou armádou osvobozeno nebo ukořistěno. Samá voda. Není možné se také zbavit dojmu, že pražské povstání zorganizovali Sověti jako krvavé divadlo, kterým měla Rudá armáda triumfálně ukončit válku a vyhlásit tak Stalina jako hlavního vítěze celé 2. světové války. O tom, kdo obsadí a po válce bude ovládat české a slovenské území, zřejmě mnohem více než tanky a pušky na frontách rozhodla Teheránská konference v listopadu 1943. Tak jako v Mnichově: „Rozhodlo se o nás a bez nás.“
