Článek
Dříve, před více než 50 lety, se listonoš ani v největším horku uniformy nezbavoval. Každý musel především podle čepice poznat, že se jedná o státního zaměstnance. Nejen zaměstnanci pošty, také železničáři, řidiči autobusů, policisté, hasiči, lesníci, rybáři a samozřejmě vojáci chodili v uniformách i po službě. Města se uniformami jen hemžila.
Vojenskou uniformu vojína Československé lidové armády jsem poprvé oblékl před více než šedesáti léty, kdy v srpnu byla podobná vedra jako letos. Podle nekompromisního povolávacího rozkazu jsem se měl dostavit vlakem do Českých Budějovic, číslo útvaru - a dost. Zdánlivě jednoduchá záležitost. Zřejmě šlo o klamání nepřítele, protože na nádraží byli povolanci chytáni, nakládáni na nákladní automobily a odváženi do Třeboně.
Dávka lidí byla sehnána z korby nákladního automobilu na pevnou půdu třeboňských kasáren, zformovaná do zástupu, a kachním pochodem namířila do dveří masivní budovy, nad jejímž průčelím byl vyrytý nápis 1744. V uvedeném roce vládla Marie Terezie, prostým českým lidem nazývaná Mařenka, a její armáda tam v jižních Čechách dostala od Prusů výprask.
Na Pragmatickou sankci jako zvláštní právo české královny a problematické rakouské císařovny doplatilo české království ztrátou Horního i Dolního Slezska a Kladska (více než 40 tisíc km², 5 mil. obyvatel a nesmírné množství nerostných surovin). I maličkosti mění dějiny států. Lidem milovaná panovnice, která mimo všech prohraných válek a modernizace monarchie stačila porodit šestnáct dětí, nedokázala svést válečné neúspěchy na nic jiného než na nedostatek peněz. Pojala tedy podezření (tak jako současná vláda Fialova), že ji čeští poddaní šidí na daních, proto nechala přeměřit katastry všech obcí tak důkladně, že to platilo až do dnešní doby digitální. Ztracená území však byla nenávratně pryč. Výstavba masivních kasáren a pevností nabrala sice za dob panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dobré tempo, ale na potvoru už pevností moc nebylo třeba, neboť se změnil způsob válčení, a dobývání a vypalování hradů a měst už nemělo valný význam.
Za silnými zdmi třeboňských kasáren jsme se nejdříve sunuli před jakousi politickou komisi složenou z důstojníků a civilistů, jejíž členové s velice vážnými tvářemi každému pokládali zásadní otázky typu: Kdo je prezidentem republiky? Jak se jmenuje hlavní město? Kolikátého listopadu byla říjnová revoluce? Přitom stále cosi zapisovali.
Následoval pomalý pochod do místnosti na opačné straně budovy, kde zasedala lékařská komise, která hned dopoledne dávala najevo hroznou únavu. Komise něco prohlédla, něco změřila, něco zapsala a všechny uznala za živé, tedy schopné „sloužit socialistické vlasti.“ Aby nováčci na ni hodně dlouho vzpomínali v tom nejlepším, na závěr audience dostali do zadní tváře poctivou injekci. Bolest jako po žihadlu od sršně měla potom několik dní silně připomínat existenci svalu jinak běžně nevnímaného.
Zástup vyjevených, ale světácky se tvářících hrdinů byl pak nasměrován na další nádvoří, kde stálo několik velkých stanů. V jednom z nich byly polní sprchy, pod které nováčci postupně vstupovali. Takové sprchování je zajímavá věc zvláště tehdy, když přívody teplé i studené vody ovládá zvenčí nějaký škodolibý voják. Proudy vařící vody, střídající se se studenými, byly na dlouhou dobu posledními pro ty, kteří později zůstali v třeboňském prodlouženém přijímači, neboť následovalo období pěti měsíců bez teplé vody a vypraného prádla. Když sprchující využili možnosti poprvé namydlit tělo erárním mýdlem, tak vodní provázky nad hlavami zmizely a škodolibý voják oznámil, že voda došla. Nezbývalo, než ručníkem setřít mýdlovou pěnu z těla a pokračovat do dalších stanů, kde byla vydávána výstroj. I zde byli roztomile škodolibí vojáci, kteří zkušenými pohledy odhadli nováčkovu postavu, sáhli do regálu a hodili mu kus oděvu přesně opačné velikosti. Velký člověk dostal velikost oděvu vhodnou pro většího trpaslíka, malý naopak vyfasoval mundůr pro obra.
Zvláštní kapitolou byly boty, vysoké kožené „půllitry“, které pravděpodobně jako nějaká zapomenutá zásoba armády třetí říše předtím ležely dlouho ve skladech. Kůže bot připomínala silný plech, navíc v ohybech na patách byla zpuchřelá a měla snahu praskat.
S plnou polní na zádech a zbytkem výstroje v náručí byli všichni nasměrováni na „cimry“ v prvním poschodí východního traktu kasáren. Kovové postele byly tři nad sebou, bez uliček, lézt se do nich dalo jen otvorem v čele. V malém prostoru, na slamníku s těžko nahmatatelnými stopami slámy, se musel směstnat člověk i s veškerou vyfasovanou výbavou. V přecpaných místnostech, asi po sto mužích, trávili nováčci několik prvních vojenských nocí. O vydatném spánku na tenkých kulatých příčkách postelí zakrytých režnou látkou se ovšem dalo těžko hovořit. Navíc v místnostech byl hluk, ve kterém by snad nedokázala spát ani mrtvola. Přicházeli, hledali volné postele a rámusili noví a noví lidé, střízliví i nestřízliví. Navíc z chodby se chvíli co chvíli ozýval pokřik několika nedočkavých „mazáků“, snažících se každého „bažanta“, který vystrčil ven hlavu, zaměstnat nějakou speciální úklidovou prací. Silné hrubé hlasy s česko-moravsko-polsko-slovenským přízvukem (vojenským) signalizovaly mladým mužům do jaké společnosti se dostali.
Došlo i na jídlo, i když ani to nebyla tak jednoduchá záležitost, jak si civilista může myslet. Postavit se upnutý v silné uniformě, nasáklé potem, do několika set členného zástupu, kroutícího se po nádvoří, a asi hodinu čekat s kručícím žaludkem a za stále pálícího slunce, byl také jeden ze základních kroků k získání vojenské odolnosti a tuposti. Trpělivost růže přináší, přinesla tedy i první vojenskou večeři. S plechovými miskami nazývanými ešusy přistupovali nováčci k širokému oknu, za nímž stáli kuchaři v šestičlenné řadě a zřejmě soutěžili, kdo dlouhou naběračkou dá při vhození jídla do plechové misky větší ránu.
Po jídle nemohly nikomu uniknout fronty u okének v zadní části jídelny. Rozneslo se, že je tam na prodej pivo. I tento zbožňovaný český národní nápoj se dokáže v armádě změnit k nepoznání. Dřevěné sudy byly označené nálepkou s číslem sedm, ale pohotoví výčepní z řad ilegálních vojenských podnikatelů neustále zdůrazňovali, že se jedná o třeboňské pivo desetistupňové, nálepky s desítkou na dřevěných sudech byly prý odstraněné kvůli kontrole. Takže cena sedmistupňového piva pro vyprahlá hrdla nováčků nebyla civilních sedmdesát haléřů, ale koruna dvacet. Na vracení drobných nebyl čas. Pro pochopení; uvedená cena, značka piva ani jeho stupeň neměly v tomto případě valný význam, protože se za dvě koruny čepovala jen teplá pivní pěna. Při návalu před okénkem nebylo místo na protesty.
Už první den vojny naznačil, že to nebudou dva roky nudy. Nebyly, spíš naopak. Kdo je prožil, může o nich vyprávět donekonečna. Málokdo uvěří, že v polovině 60. let minulého století bylo na západní hranici často neskutečné napětí - vypuknutí války bylo mockrát na vlásku, i když v civilu se žilo bezstarostně. Mnozí odpůrci vojenské služby se dnes snaží okolí přesvědčovat, že vojna je ztrátou času. Nejsou schopni pochopit, že život vojenský nelze měřit mírami civilními. Všichni lidé nejsou stejní. Většina brala vojenskou službu jako nutné zlo, avšak už prvního dne se krystalizovaly skupiny ambiciózních vojnožroutů a šplhounů. Ti byli ceněni v armádě možná víc než aktivní pomocníci v civilní současnosti.
