Článek
Nejedná se o státní pohřeb. Měla to původně být skromná rodinná tryzna. Jak proniká na veřejnost, pohřbu se zúčastní mimo rodinných příslušníků a českých šlechticů i osobnosti z vysoké politiky české i zahraniční, včele s českým prezidentem Petrem Pavlem. O zvědavce v širokém okolí uzavřeného Hradu zřejmě nouze nebude.
Karel Schwarzenberg výrazně přispěl k zlepšení české politické pozice na mezinárodním poli. A to i navzdory nenávistným komunistickým a národoveckým lžím. Výčtem zásluh schwarzenberského rodu bylo popsáno mnoho stránek, tento příspěvek je více o jejich vztahu ke kraji, ve kterém Schwarzenbergové našli domov a kde nejvíc působili.
V Koruně české se Schwarzenbergové objevili po skončení ničivé Třicetileté války. Jižní Čechy měly velké štěstí, že následníky kdysi mocných Rožmberků se stal právě Schwarzenberg, šlechtic z Dolních Franků, který jako lesník a příslušník moderní západoevropské šlechty objevil na Třeboňsku podmínky pro podnikání v zemědělství a lesním a vodním hospodářství. Důvodem přesídlení, jak se někdy uvádí, také byly neuspořádané politické poměry v německých zemích. Jeho potomci se časem sžili s českým prostředím, koupená panství nenásilným způsobem měnili a velebili. Stali se českými hospodáři a vlastenci, neboť pro ně tak jako pro jihočeské sedláky nebyl důležitý jazyk ani národ, ale jihočeská půda, na které hospodařili a za kterou se jim vyplatilo i bojovat.
S novou šlechtou přišla mezi české panstvo i nová morálka. Před příchodem Schwarzenbergů a dalších šlechticů ze zahraničí vedla česká šlechta značně rozmařilý život. V 16. století šlechtici měly příjmy hlavně z těžby drahých kovů a z chovu ryb. Ani to na okázalý život, který šlechtici vedli, nestačilo. Neustálá potřeba předvádět lesk rodů za pomoci honosných hostin, oslav, honů apod. a za účasti co největšího množství hostů, panské pokladny drancovala. Nezbývalo než se zadlužovat, zastavovat a prodávat části nebo celá panství.
Vyšší šlechtici-magnáti si půjčovali peníze od šlechticů nižších, z nichž udělali své „služebníky.“ Služebníkem nebyla myšlena služba, ale určitá výsada. Nižší šlechtici, rytíři, zemani i měšťané pánovi předali do úschovy peníze. Pán byl něco jako bankéř. Služebníci za to byli zváni na panské slavnosti, kde dělali nezbytné kulisy. Všechny výdaje související s cestou a pobytem hradil pán. Když pán sestavoval pro krále vojsko posílali služebníci do něho svoje syny. Jednou ročně se služebník vydal pána pozdravit a vyzvednout úrok 5 procent. Vzal sebou syny a ubytovali se v hospodě v podzámčí. Po cestě se několik dní zotavovali a co nejvíce posilovali jídlem a pitím. Některý den se vydali na zámek pozdravit pána. Když nebyl doma, tím lépe. Vrátili se do hospody a pokračovali v obžerství. Na pánův účet, samozřejmě. Když se pán vrátil, byli pozváni k návštěvě. Pozdravili pána, dostali cedulku, na kterou jim pokladna vyplatila úrok. Tím okamžikem pro ně byl pánův účet v hospodě uzavřen.
Neuspořádané poměry náboženské a majetkové na počátku 17. století vyvrcholily konfliktem některých šlechticů s císařem Ferdinandem II. Majetek českého království se až příliš okatě dostával do vlastnictví direktorů. Tuto privatizaci zvanou stavovské povstání pozastavila šarvátka na Bílé hoře. Zmatky ale nekončily. Zásluhou bojů šířících se do Čech z německého území dostávala se vydrancovaná česká panství do rukou zahraniční šlechty.
Významným dnem pro jižní Čechy byl 2. duben 1620, kdy hrabě Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu podepsal s českým králem Ferdinandem III. Habsburským smlouvu o koupi třeboňského panství, které se z ničivé třicetileté války těžko vzpamatovávalo. Ze 44 vesnic bylo 21 zcela prázdných a v ostatních byla sotva čtvrtina původního obyvatelstva. Z většiny budov byly ruiny a spáleniště. Zničená byla i spousta rybníků, jejichž hráze vojáci kvůli výlovům ryb prokopávali. Třeboňské panství bylo od roku 1619, po smrti Petra I. ze Švamberka, v držení krále. Ferdinand III, se po skončení Třicetileté války (1648) rozhodl toto panství prodat. Koupil ho hrabě Jan Adolf Schwarzenberg, který získal peníze prodejem svého majetku na francouzsko-německé hranici. 25. listopadu 1661 do Třeboně přesídlil. V tomto roce koupil i panství hlubocké.
Jan Adolf Schwarzenberg, jenž v roce 1670 jako hlava rodu dostal titul kníže, po příchodu musel respektovat zaostalý český poddanský systém. Ten sice vyhovoval císaři i poddaným sedlákům, ale brzdil rozvoj země. Některé současné studie docházejí k zajímavému závěru, že v zemích, kde poddanství ve středověku nebylo (Skandinávie), nebo bylo v 16. a 17. století zrušeno (západní Evropa), je dnes, po 400 letech, mnohem vyšší životní úroveň než v zemích, kde bylo zrušeno až ve století devatenáctém či později (Rusko). Je to snad také důvod dnešní vyšší životní úrovně v Praze a okolí, kde poddaní sedláci nebyli už od 16. století?
K realizaci svých plánů na obnovení a zvelebení panství Schwarzenberg potřeboval pracovní síly, a ty na Třeboňsku nebyly. Dařilo se mu alespoň na opuštěné vesnické grunty lákat osídlence z německých oblastí. Osídlenci přijímali česká jména po bývalých majitelích gruntů a postupně splynuli s českým obyvatelstvem. Bylo už tehdy známo, že zaměstnanec nebo námezdní dělník jsou pro podnikatele větším přínosem než otrlý poddaný sedlák, který dělá všechno pro to, aby pro práci na svém gruntu ušetřil sebe i tažná zvířata a aby nemusel platit daně. Proto víc se Schwarzenbergové spoléhali na vlastní zaměstnance, na provoz vlastních dvorů, na opravy rybníků a vodních toků, na výsadbu lesů, na stavby skláren, železáren, vápenek, pil a pivovarů. Na jejich pracovištích se dbalo na disciplínu a pořádek a na slušné mzdy zaměstnanců. Říkalo se, že od Schwarzenbergů nikdo dobrovolně neodchází, protože lepší pracovní podmínky by těžko jinde našel.
Postupně se obratnou politikou obchodní i rodinou podařilo Schwarzenbergům v 18. a 19. století převzít další jihočeská panství. Není známá na jejich panstvích žádná vzpoura, problémy se Schwarzenbergům vždy dařilo včas urovnat cestou nenásilnou. Tvrdit ovšem, že Schwarzenbergové své zájmy neprosazovali všemožnými způsoby, že to byli jen šlechetní Mirkové Dušínové, by bylo stejně odvážné jako tvrzení, že komunisté zabavili schwarzenbergský ohromný majetek jako první.
Hned po vzniku republiky v listopadu 1918 byl schválen zákon o odstavení šlechtických velkostatků, podle kterého byla jakákoli manipulace s jejich majetkem možná jen se souhlasem příslušných úřadů. V příštím roce byly šlechtické velkostatky rozparcelovány. Byla to především Agrární strana - v roce 1919 přejmenována na „Republikánskou stranu zemědělského lidu českého venkova“ - která prosazováním reformy chtěla jako voliče získat nemajetné vesnické obyvatelstvo. Kupodivu proti reformě byli Modráčkovi socialisté, kteří se obávali zvýšení nezaměstnanosti a chudoby zaměstnanců znárodněných dvorů. Sliby, že malé políčko ochrání před hladem, však vyhrály. Reforma začala.
Kníže Adolf Josef Schwarzenberg po roce 1919 musel státu předat jednu třetinu své půdy (60.000 ha), hlavně půdy zemědělské, a hospodářské objekty (dvory), k nimž půda patřila. Výsledkem reformy byla skutečnost, že domkáře malá políčka neuživila. Nabyvatelé zbytkových statků (dvorů) byli většinou váleční zbohatlíci, kteří hospodaření nerozuměli, takže za 1. republiky jich velké množství o nabytý majetek přišlo v exekucích. Za protektorátu si na Schwarzenbergy zasedly nacistické okupační orgány, které jim kvůli potřebám vojsk zabavily zámecké objekty a průmyslové podniky. Po válce německou armádu vystřídala armáda československá a v domnění, že se na Schwarzenbergy vztahují Benešovy dekrety, jim majetek byl vracen pomalu a s velkou nechutí. 22. února 1947 v Ústavodárném shromáždění navrhl sociálně demokratický poslanec Blažej Vilím, aby byl znárodněn veškerý schwarzenberský majetek na území Československé republiky. Odhlasováno, provedeno.
Za 40 let v poválečném Československu upadlo jméno Schwarzenberg v zapomnění, mladší generace to jméno ani neznala. Nelze se proto divit, když po svém zvolení prezident Václav Havel jako kancléře Hradu jmenoval knížete Karla Schwarzenberga, že probuzení staří čeští národovci a slovenští fašisté padali do mdlob. Historická fakta však nelze vymazat, současná Evropa stojí na pilířích, které více než 1000 let stavěla hlavně šlechta. Ostatně evropskou šlechtu připomíná i jméno současné předsedkyně EK Ursuly von der Leyen.
Zdroje:
Bartuška J.: Třeboňský kraj, 1929
Teplý F.: Dějiny města Jindřichův Hradec, 1937
