Článek
Fronty na maso a zeleninu bývaly nezbytnou vizitkou předlistopadového obchodu. Čas od času se i po listopadu ´89 objevují znovu a znovu názory, že by Česká republika v produkci potravin měla být zcela soběstačná.
Ministr zemědělství Marek Výborný se nyní schází se zemědělci, potravináři i zástupci řetězců a chce s nimi jednat o maržích a cenách.
Nutno přiznat, že otázka soběstačnosti státu v potravinách je jako populistický politický nástroj poměrně úspěšná. A nejen u zastánců národního státu. Představa potravinové soběstačnosti vyvolává mezi obyvatelstvem pocit jistoty. Problém výroby a prodeje potravin je však mnohem složitější než fantazie prostého lidu.
Mezi základní pravidla EU patří volný pohyb zboží po vnitřním trhu EU. Státy si tak nemohou usmyslet, že začnou zákonem preferovat domácí zboží před cizím. Volný pohyb zboží je jednou z největších výhod unijního členství. Státy nemají žádný exportní či importní monopol. Obchodníci si mohou svobodně vybrat, odkud zboží dovezou a kde ho prodají. Poloprázdné regály je to poslední, co spotřebitel žádá.
Nesmyslností soběstačnosti ve výrobě potravin se například zabývá pravybreh.cz: „Hlavním výsledkem potravinové soběstačnosti by pro koncového spotřebitele byla vysoká cena a menší výběr zboží. Cena je však institut, podle kterého se zpravidla spotřebitelé, ale i obchodníci, řídí. V konečném důsledku bychom i my v Česku jistě dokázali třeba pěstovat banány nebo kávu, ale za cenu obrovských nákladů a citelně nižší kvality koncového výrobku v porovnáním s dovezeným zbožím. Nemusí ale jít o tak na první pohled absurdní komodity, jako jsou banány či káva, takto to funguje u všech komodit. Pokud dopředu víme, že si určité zboží můžeme kupovat jen z omezeného počtu zdrojů, tedy v rámci nízké či neexistující konkurence, pak cena logicky stoupá a možnost výběru klesá. Odnášet si z obchodu domů sice české, ale zbytečně drahé zboží, je možná patriotické, ale především je to hloupé.“
Soběstačnosti ve výrobě potravin však lze dosáhnout i bez násilného omezování dovozu. Není to však zadarmo. Příkladem je Rakousko. Je soběstačné v potravinách, alespoň to někteří rakouští politici tvrdí, ale soběstačné trochu jinak, než si představují čeští politici. Obchodní řetězce sáhnou přednostně po rakouských potravinách, protože jdou lépe na odbyt a je možné je bez problémů prodávat za vyšší cenu. Lze na nich víc vydělat.
Rakousko je jediný sousední stát, kam se z ČR kvůli vysoké ceně za nákupy potravin nevyplatí jezdit. Je také dost nepochopitelné, že Rakušané nejezdí nakupovat levnější potraviny do ČR. Nejezdili, mimo krátkého období polistopadových nájezdů na levnou českou šlehačku, ani když zde byly potraviny za polovinu dnešní ceny. Více než kvalita rakouských potravin na rakouské spotřebitele asi zabírá propaganda, pochybnosti o zdravotní nezávadnosti výrobků české zemědělské velkovýroby. Hrubě obdělávané české lány a mnohasethlavá stáda hospodářských zvířat ošetřovaná dělníky z Východu nevzbuzují u Rakušanů důvěru. V jejich podvědomí je zřejmě i starý pocit ekonomické a jiné nadřazenosti z dob monarchie. Obyvatelé Vídně a dalších rakouských měst v různých anketách a volbách nadále odmítají ekonomicky výhodnější zemědělskou velkovýrobu a chtějí dotovat neefektivní, ale poctivý malozemědělský venkov. To je rozdíl proti ČR, kde se zemědělstvím opovrhuje a vesnice je uznávána jen jako místo pro rekreaci.
Ať ministr zemědělství Výborný bude jednat s kýmkoli a o čemkoli, vítězi na trhu budou vždy obchodní řetězce, které český trh ovládají patrně snáze a důkladněji než potravinový trh v jiných zemích. Kdo pravidelně v supermarketech nakupuje, což čeští politici určitě nejsou, ví, že řetězce mají geniálně propracovanou obchodní strategii, tak aby byly za všech okolností vítězi. Z které země zboží pochází zajímá obchod nejméně.
Pokud by odpadly, což je nepravděpodobné, zahraniční dodavatelé, malí čeští producenti zde nejsou. Nahradily by je velké české společnosti (např. Agrofert), které by způsobily další zdražování. Pokud by se tento nápad skutečně realizoval (ponechme stranou, že je v přímém rozporu s právem EU a zřejmě i s Všeobecnou dohodou o clech a obchodu) doplatili by na to především ti, kteří mají hluboko do kapsy. Smutným paradoxem je, že právě z těchto skupin obyvatel se nejvíce rekrutují lidé, kteří po soběstačnosti volají.
