Článek
Pokud jde o vztah k Evropské unii, je to půl na půl. Tragédií je, že mezi českými politiky nemá Unie v České republice žádného vyhraněného obhájce, žádné vážné zastání.
Evropané, kteří svou příslušnost k Evropské unii dávají před příslušnost ke státu nebo národu, mohou jen závidět Spojeným státům americkým, kde lidé se hrdě hlásí k americkému státu, k americké vlajce i vládě. Mohou závidět i jiným federacím včetně Ruska nebo Číny. Sjednocení evropských států pod vlajkou Evropské unie je v myslích velké části obyvatelstva stále jen nezbytné zlo. Nefalšovanému spojení obyvatelstva všech zemí pod jednu vlajku Evropské unie zde brání spousta bariér, především bariéry jazykové. Odstraňování bariér není pro mnoho politiků žádoucí, více se skoro daří výstavbě hrází nových. Zvlášť s rebelií jsou zkušenosti bohaté v českých zemích. Jako by znovu z neviditelných děr vylézali národní obrozenci z 19. století včetně Jiráska, inspirovali demonstranty a radili, jak při hlídání vlastního písečku mají lidé být proti všemu nečeskému, proti všem cizákům ze Západu.
Ve vládě sice máme čtyři prozápadní, prounijní strany. Ale ty jsou prakticky bezmocné proti hegemonii ODS. Navíc diskurs o Unii musí u nás vždy obsahovat nějaké „ale“. Unie jako každý nesourodý kolos musí automaticky mít místa, která některé skupiny obyvatelstva inspirují k vyvolávání nesouhlasného pokřiku. Takových protiunijních křiklounů je v České republice dost. První příčinou početných protievropských postojů určitě je nevzdělanost, nízká informovanost o Unii. O informovanost veřejnosti se mají starat media, pro která je však bližší košile než kabát. Pro novináře je výnosnější bezvýznamná žabomyší hádka v poslanecké sněmovně než důležité, ale nezáživné jednání politiků v Bruselu a ve Štrasburku. Ostatně spousta českých voličů neví také skoro nic ani o funkcích českého senátu a českých krajů natož o fungování Evropské unie. Novináře zajímá EU okrajově, takže nemůže příliš zajímat ani občany. Český člověk konzumní se potom diví, že něco takového jako volby do EU nebo Senátu PČR vůbec existuje.
Kdo u nás před rokem 1989 nehltal jen Československou televizi, jejíž každá zpráva začínala slovy „Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky soudruh …“ musel obdivovat tehdejší činnost a ekonomické posilování sdružení států západní Evropy, jehož název se ustálil na Evropské unii. Shoda mezi politiky zakládajících států EHS (Evropské hospodářské sdružení) bývala až dojemná. Výsledkem byl v padesátých a šedesátých letech raketový hospodářský růst Západu. Sedmdesátá a osmdesátá léta už byla ve znamení úspěšné ekonomiky, takže EU mohla přijímat další programy, jako je výroba dostatečného množství potravin a ochrana životního prostředí.
V roce 1989 československá ekonomika se šinula na jiné koleji, než po které svištěly ekonomiky západní. Po pádu komunistů se řízení československého vlaku zmocnil Václav Klaus, který zřejmě viděl budoucnost EU v ekonomice EHS šedesátých let. Orientace EU na sociální a zelenou politiku ústředního stvořitele novodobých českých zbohatlíků zaskočila. Slovo sociální děsí ODS dodnes. Běžný český odpůrce EU je člověk frustrovaný, člověk bezohledný, netolerantní, nechápající běžné neekonomické potřeby ostatních lidí.
Obyvatel České republiky by si měl vážit toho, že je i občanem Evropské unie. Bez ní by český ekonom zase měl povinný náskok před právníkem, bez ní by zde vládla zlatá horečka 90. let a prospěcháři by ostatní obyvatelstvo ničili, bez ní by tu asi řádila mafiánská bratrstva a brutální neviditelná ruka trhu. To není planá nadsázka. Evropská unie by měla co nejdříve uzavřít proudy peněz pro rebelanty. Není přece normální podporovat odpůrce. Maďarsko a Slovensko ukazují, co se stane, když se politici utrhnou ze řetězu a rozejdou s hodnotami Unie. Z toho by si měl Brusel vzít ponaučení a jednat rychle. Už také proto, že „Евросоюз“ je už 20 let největším nepřítelem Ruska, které bez ohledu na ukrajinskou válku nehodlá při rozvracení EU ničeho a nikoho šetřit.
