Článek
Kdo by nás v případě napadení bránil? Události na Ukrajině už skoro deset let signalizují, že Rusko zdaleka není ochočený roztomilý medvídek, který má rád svůj pelíšek, ale silný dravec, který chuť vydat se za kořistí blízko i hodně daleko nepozbyl. V Německu a dalších evropských i mimoevropských státech rostou preference rasistů, xenofobů a nacionalistů. Stačí jeden šílený vůdce, který zatouží po kořisti a z českých zemí může zase být normalizovaný protektorát.
Některé evropské státy už zcela vystřízlivěly z představ, že zlo zde bylo vyhubeno. Povinnou vojenskou službu už obnovilo Lotyšsko, připravuje Nizozemsko, Polsko, a další země. Stoupá majetková nerovnost mezi lidmi i státy. Právě majetková nerovnost bývala příčina většiny válek.
Po roce 1989, když začalo postupné profanování armády, a nejen v českých zemích, objevil se velký počet hrdinů, především pražských umělců, jimž se v minulosti podařilo podplatit doktory a získat modrou knížku zdravého kripla. Jak jinak urážet ty, co poctivě sloužili? Ze západní hranice byly odstraněny dráty, z nepřítele se stal přítel, odešla i armáda východních okupantů a čeští politici dospěli k názoru, že armáda je v českých zemích zbytečná, že lepší je investovat peníze do soukromého sektoru. Patrně jen členství v NATO a EU nutí českou vládu k nákupu drahých tanků a letadel, takže výdaje na obranu prakticky neklesly, spíš naopak.
Česká republika nyní má sice armádu, prý asi 26 000 profesionálů a 8 000 záložníků. Před rokem 1989 bylo možné na ulici spatřit vojenskou uniformu a vojenské vozidlo prakticky denně, dnes potkat vojáka je velká náhoda. Ti, co v uniformě chodí, jsou dobře živení profesionálové. Podle dřívější mluvy se jedná o vojáky z povolání, podle současných představ veřejnosti o skupinu takovou jako jsou profesionální hasiči nebo železničáři. Podle odborníků tato úřednická armáda Českou republiku neochrání, ať ji napadne kdokoli.
Ozývají se sice mezi politiky návrhy na obnovení povinné vojenské služby. Nikoli jen mužů, ale i žen. Představy nevojáků o povinné vojenské službě dovedou staré vojáky rozesmát. S mnohým bývalým vojákem ten smích možná praští o zem, když slyší, že sloužit v armádě by mohli i vozíčkáři. Když se však člověk nad názory mladé generace zamyslí, přechází smích a derou se do očí slzy. Po napadení by se země moderních chytrých diskutérů, kteří omdlévají při pohledu na suchou latrínu, buď musela utopit v krvi, nebo bez výstřelu rezignovat (to je nejpravděpodobnější) jako v roce 1968.
Mladí lidé by prý povinně šli jen do takové armády, kde nebude šikana. A co bojeschopnost? Demokratická armáda, kde by se hlasovalo o rozkazech velitelů, je fantazií (tento nesmysl kdysi rozložil čs. legie na Sibiři). Povinností vojáka bývalo přizpůsobit se „řádům“, disciplíně, demagogii, splnit rozkaz, i když s ním nesouhlasil. Co je šikana? Budíček v 6.00 hodin, rozcvička s vysvlečením do půl těla za každého počasí, nástup seřazení, kontrola oholení, ostříhání a výstroje? Snad jedinou armádou, kde nebyla šikana, byly elitní nacistické jednotky SS, kde bylo povinné kamarádství, tykání a kde při výcviku a při práci nesměly mezi vojáky a důstojníky být rozdíly.
Jiní by dnes šli do armády, protože je baví střelba, ovládání velkých strojů a práce s umělou inteligencí. Tak bohatá asi žádná armáda není, která by umožnila každému vojákovi legálně vykonávat osobní záliby. A být řidičem nebo tankistou? To dříve bývalo asi 1 procento jízdy a 99 procent výcviku „na suchu“, pobytu na učebnách, hlídání garáží a vozidel, oprav, údržby atd. Vojenský výcvik nemůže být čtrnáctidenní letní tábor.
Mělo by se vycházet z toho, co se u nás za 136 let povinné vojenské služby osvědčilo, obléci armádu do moderní uniformy a dát moderní výzbroj po vzoru nejlepších armád světa, především podle americké armády.
Porážka rakouské armády u Hradce Králové donutila císaře v roce1868 vyhlásit branný zákon, tedy všeobecnou brannou povinnost. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. I po odchodu do civilu si na bývalé vojáky dělala armáda nárok; následovalo sedm let zálohy a dva roky v takzvané zeměbraně. V roce 1912 byla služba zkrácena na dva roky. Ponechány byly sedmileté zálohy a dvouletá služba v zeměbraně.
V samostatném Československu po roce 1918 délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 dva roky. Po ukončení základní vojenské služby byl každý povinen absolvovat čtyři vojenská cvičení o celkové délce 14 týdnů, důstojníci a rotmistři pět měsíčních cvičení. Novela branného zákona v roce 1924 zavedla náhradní zálohy: muži odvedení nad stanovenou hranici v jednom roce (70 000) byli zařazováni do náhradní zálohy. Byly stanoveny úlevy pro živitele početných rodin, zemědělce a živnostníky.
Po roce 1945 zůstal v platnosti branný zákon z doby předmnichovské republiky. Výjimku na zkrácení na pět měsíců měli muži, kteří byli zdatnou pracovní silou v národním hospodářství (např. horníci).
V roce 1949 byl přijat nový branný zákon pro muže od 17 do 60 let, který stanovil délku základní vojenské služby na 24 měsíců, která podle potřeb armády mohla být prodloužena až o 6 měsíců.
První novela branného zákona po roce 1989 stanovila délku základní vojenské služby na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Novela branného zákona z roku 1993 zkrátila délku základní vojenské služby na 12 měsíců.
2. června 2004 vláda schválila návrh branného zákona, který ruší základní i civilní službu.
