Článek
Kdo by při čtení takové zprávy nevzpomněl na časy malých českých hospodv, v nichž host utratil za půllitr piva korunu dvacet? Kams zmizela česká hospůdko dvacátého století, hospůdko malá, hospůdko začouzená? Co říkají staré záznamy?
Taková cena (1,20 Kč) za desetistupňové pivo bývala před rokem 1966 v hospůdkách, bufetech a stáncích IV. cenové skupiny. Kvalitu samozřejmě nelze s dnešním pivem porovnat, pamětníci se shodují v tom, že kdysi pivo bylo chutnější než současné výčepní „europivo.“ Záleželo na pivovaru, várce a hlavně na stáří piva, přičemž velkou roli hrálo roční období. Nepasterované pivo vyrobené tradičním postupem v dřevěných sudech a studených sklepech ztrácelo rychle kvalitu a chuť, v létě a na podzim i po době kratší než týden. Utrpením bylo pití „švestkového“ piva v září, které často bývalo kyselé už ve chvíli, když opouštělo bránu pivovaru. Pivovarníci to zdůvodňovali špatnou povětrností, jakýmisi kvasinkami ve vzduchu.
Cenové skupiny bývaly čtyři. „Normální člověk chodí do III. a IV. cenové skupiny, v I. a II. skupině se cítí jako vůl, a jako s volem tam s ním zacházejí,“ napsal před padesáti lety jeden poměrně známý novinář. Třetí cenová skupina byla luxusnější lidová čtyřka. Rozdíl byl v tom, že se tam podávalo jídlo, takže restaurace této skupiny byly jen ve městech. Pro představu; v jedné takové se odehrál seriál Eliška a její rod. Bývaly tam na stolech ubrusy a čepovala se tam zpravidla dvanáctka, která stávala 1,90 Kč. Jednotné ceny, bez ohledu na značku piva, byly dané cenovým úřadem. Výjimkou byl plzeňský Prazdroj 12, který stával 2,10 Kčs. Tehdejší ceny jídel se také z dnešního pohledu zdají nízké. Polévka byla většinou za 1 Kč, oběd za 6 - 8 Kč.
V příjmech obyvatelstva nebyly rozdíly jako v současnosti. Nejlépe byli placeni horníci a dělníci v tzv. těžkém průmyslu a ve stavebnictví. V ostatních oborech byly okolo roku 1960 mzdy průměrně 1300 korun měsíčně. Lépe byli placeni vysokoškoláci a starší lidé, i když na rychlé zbohatnutí to nebylo. Ženy, které pracovaly na pásech v lehkém průmyslu, v obchodech a administrativě, měly platy i poloviční. Absolventi škol byli zaměstnáváni na umístěnky. Bez dokladu potvrzeném různými úřady nesměly organizace nikoho přijmout. Rozmístění pracovních sil bylo naplánované a přísně kontrolované. Nástupní plat středoškoláka byl 900 korun hrubého, vysokoškoláka 1.100 korun.
Rok 1960 byl v životě Československa určitým politickým zlomem, který si lidé tenkrát takřka neuvědomili. V té době bylo dokončené znárodnění všech soukromých podniků a a živností a zcela bylo zkolektivizované zemědělství, takže mohla být vyhlášena nová ústava a do názvu republiky se dostalo slovo „socialistická.“ Prezident Antonín Novotný mohl pustit na svobodu politické vězně včetně Gustáva Husáka. Do života obyvatelstva začala zasahovat televize. Cena televizoru byla 4.000 korun, což bylo pro větší část obyvatelstva částka téměř astronomická a vyžadovala dlouhé odříkání a spoření. Dát tři měsíční platy za televizor by si i dnes každý rozmyslel. Navíc jeden program televize vysílal jen několik hodin denně a dobrý signál byl jen v blízkosti vysílačů. Motorová vozidla si mohlo dovolit jen málo lidí. Motocykl Jawa 50 Pionýr stál 2.500 korun, motocykl ČZ 125 stál 6.000 korun. Automobily Škoda 440 a Wartburg 900 stály téměř 30.000 korun. Přesto byly nedostupné, muselo se čekat v pořadí několik let. Pouze zasloužilí funkcionáři a úderníci, kteří překračovali normy, dostávali poukazy na přednostní nákupy.
V podvědomí lidí stále byla živá měnová reforma z roku 1953, která znehodnotila úspory, a tak panoval názor, že než skrblení a odříkání je lépe méně šetřit a vydělané peníze co nejdříve utratit. Za přetrvávajících problémů v zásobování se mohla měnová reforma opakovat. A jsme zase u hospod IV. cenové skupiny. To byla místa, kde tehdy mezi hosty nebyly společenské rozdíly. U politého stolu, pod hustým cigaretovým dýmem, bylo místo pro oděvy pracovní i vycházkové. Nechyběly ani uniformy vojenské, železničářské, myslivecké i příslušníků bezpečnosti, které postihla žízeň po službě, někdy i ve službě. Na Spartaka nebylo, na pivo bylo. Za pětikorunu byla tři piva a po přidání dvacetníku i krabička cigaret. K malé české hospůdce patřily také karty, harmonika, kytara a zpěv. Peníze nebyly na prvním místě. Na prvním místě nebyl ani alkohol a tabák, jak moralisté a zdravotníci někdy tvrdí, ale něco co slovy popsat nelze.
