Hlavní obsah
Věda a historie

Historie Sitné 3. část

Historie obce na Kokořínsku - 3. část

Článek

Největší hospodářství Vraných pokračuje svým zemědělským poválečným životem a chodem celé vesnice. Obec úředně spadá pod správní okres Dubá a poštovního úřadu na Vidimi.

Po válce mají obyvatelé snahu a přání místní školu co nejdříve otevřít. Mají k tomu i slíbenou podporu od pracovníka školství a osvěty v Dubé, pana Kubišty, který z této obce pochází a vlastní zde dům čp 9.

V průběhu měsíce září 1945 se místní obyvatelé konečně dočkají i příchodu nové paní učitelky Marie Topičové, které bylo toto místo úředně přiděleno za účelem podpory rozvoje pohraničí v bývalých Sudetech.

Její vyprávění o svém příchodu na přidělené místo řídícího učitele této školy je v pozdější době zaznamenáno v kronice obce Želízy.

Pro lepší představu této doby jejího příchodu do vsi zde citujeme část z jejího vyprávění:

Jak jsem začínala v Sitné !

Po delším cestování (pravidelné autobusové linky ještě nejezdily) jsme dorazily do Dubé na Okresní školní komisy a vyhledali okresního školního inspektora Mestenhausera. Ten nás radostně přivítal, podal ruka a pronesl: „Víte paní kolegyně. Dubsko je kraj Bohem požehnaný, ale lidmi opomíjený“. A hned jestli bych šla do Sitné, že na okrese je nějaký Kubišta, kterému velmi leží na srdci tato ves, protože odtamtud pochází. Hned po předepsaném složení slibu jsem se šla k tomu přímluvci za Sitnou představit.

Od toho jsem odcházela s ujištěním, že už tam na mě čekají a že i nábytek je pro mě připravený.

Že tam však ještě není zavedena elektřina, to mi vůbec neřekl. Ta druhá kolegyně dostala Ješovice a tak jsme společně odjížděli z Dubé jako řídící učitelky.

Vystoupila jsem v Želízích a podle rady pana Kubišty jsem se ptala v hostinci na nějaký povoz ze Sitné. Protože v té době jezdili Siteňáci s cukrovkou na nádraží, dočkala jsem se. Na voze taženém voly jsem se dodrncala až na Šitol. Potom jsem musela jít pěšky, protože dotčený hospodář jel ještě na pole pro řepu.

Vesnička byla tichá a jednopatrová budova školy mi hned padla do oka. Na návsi pod památnou lípou jsem viděla několik dětí v plátěných šatech s kožešinovými čepicemi na hlavách.

Na moji otázku: „Kde bydlí pan předseda ?“ jsem uslyšela:“Was ?“ Nerozuměli mi. Byly to děti tzv. národních hostů, němců z Rumunska, kteří na Hitlerovu výzvu chtěli dojet do Německa, ale už to nestihli. Zůstali pracovat u zdejších hospodářů až do odsunu. Pracně jsem tedy hledala v paměti až jsem řekla: „Burgermaister“ a děti hned ukázaly dům do kterého jsem rázně vešla.

Když jsem se představila domácí paní, řekla mi: „že je Jarka ještě na poli“ (rozumí se pan Šesták) a dala mi klíče od budovy, abych si ji zatím prohlédla. Třída v přízemí byla čistá, uklizená, lavice seřazené, stolek a židle přichystané. Jen začít. Bylo to 24.9. 1945. V prvním poschodí byl byt učitelky. Pokoj, kuchyň, spíž a chodba byly prázdné, pusté v kuchyni stál starý rezavý sporák. No hrůza. A ke všemu ještě nebyla elektřina !! Vrátila jsem se do třídy, sedla na stolek a rozbrečela se. Když jsem se uklidnila, rozhodla jsem se, že tu nezůstanu. Vrátím se do Dubé a toto místo odřeknu! Když jsem to takhle řekla předsedovi, stará paní mě ujišťoval, že mi tady nebude zle, že si zvyknu. Mezi tím se přiloudaly české děti a chlubily se, že si tajně četly ve Slabikáři, protože musely chodit do školy, kde se vyučovalo německy.

A když přišel předseda a ještě jiní sousedi, už jsem na „dezerci“ nepomyslela.

Dobře jsem se navečeřela a vyspala se na výminku u Šestáků.

Druhý den jsem odjela domů pro peřiny a svoje svršky. Když jsem se vrátila, už na mě čekali a začalo stěhování nábytku a zařizování bytu“paní řídící“. Do rána byl za dveřmi i dar, pytel brambor a mrkve. Začátky nebyly lehké – pomůcky, obrazy skoro žádné, knihy, sešity, potřeby pro děti shánět jak se dalo. V obci byla ustanovena místní správní komise, která schůzovala ve třídě při petrolejce nebo karbidové lampě.

Na tomto novém, neznámém místě v malé obci tak začíná své nové období učitelského povolání nová řídící učitelka. A zde nakonec prožije svůj celý život.

První nový poválečný školní rok začíná zhruba o měsíc později, ale ke spokojenosti všech

rodičů a jejich dětí.

První děti navštěvující nový poválečný školní rok 1945 – 46 jsou zachyceny na snímku pořízeném paní učitelkou, která tak postupně dokumentuje i další školní léta této místní školy.

Z dětí, které zde začínají svůj nový školní rok musí být již dnes lidé ve stáří mezi 80-90 roky a jsou zachyceny na fotografií z tehdejších dob, které jsou majetkem jejího dědice. Dnes si již těžko bude někdo pamatovat jména těchto žáků z prvních poválečných let.

Poválečná učitelka místní školy Marie Topičová, provdaná Veselá přišla dne 24.9. 1945 do této obce a stala se jejím novým domovem. Při obecní činnosti a učitelském povolání zde prožila své nové životní osudy. Zemřela dne 20.3. 1987 ve věku 70 roků.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám