Článek
Nějak tato myšlenka v předvolebních slibech zapadla, ale to už se tak u politiků stává, když nějaké řešení není populární a nemusí se voličům líbit. Oč jde? Zatím „jen“ poslanec za hnutí ANO, Aleš Juchelka, přišel s myšlenkou, že senioři, kteří se pro příště rozhodnou pro pobyt v domově pro seniory, si budou náklady platit ze svého, třeba prodejem nemovitosti, nebo tak za ně učiní příbuzní a nabyvatelé takové nemovitosti. V kontextu to vyzní tak, že doposud vše hradil stát a senioři si svůj důchod plnými doušky užívali. Jenže tak to není.
Maximální částka za pobyt, nutné služby a stravu v domovech pro seniory je v současnosti 575 Kč na den, což je stanoveno vyhláškou MPSV č. 505/2006 Sb. Tyto výlohy se tedy za měsíc pohybují těsně pod hranicí 17 500 Kč. Ty si klient hradí zcela ze svého. Zároveň však platí podmínka, že zařízení, se kterým klient uzavřel smlouvu, mu musí za všech okolností ponechat 15% z jeho příjmů.
Průměrný důchod v České republice se pohybuje kolem 21 000 Kč měsíčně a dosáhne na něj více než polovina všech důchodců. Ti ostatní mají více či méně. Při této částce činí zmíněných 15% přibližně 3 100 Kč a sečteme-li tuto sumu s výše uvedenými výdaji pro klientská zařízení, dostáváme se těsně pod hranici průměrného důchodu. Teoreticky by tedy senioři nic těmto zařízením dlužit neměli.
Realita je však jiná, což je nutné přiznat. Klientela v domovech pro seniory se většinou skládá z generace, která již překročila průměrný věk dožití a patří k těm, jejichž důchody jsou tedy nejnižší a tuto skutečnost nezměnily ani postupné valorizace. Tito lidé jsou mnohdy odkázáni na pomoc druhých, ať jsou důvody jakékoliv. Stále se však bavíme o přibližně 35 000 našich spoluobčanů v domovech pro seniory a dalších 25 000 evidovaných v zařízeních pro osoby se zvláštním režimem. A jen část z nich není schopna si služby hradit v plné výši. Jen pro přehled– celkový počet klientů v domovech pro seniory a v zařízeních se zvláštní režimem není ani 3% z celkového počtu občanů, kteří pobírají starobní důchod. Nač tedy silná slova ze strany budoucího ministra, která zavání nechutnými praktikami?
Stát postrádá okolo 15 000 lůžek a z tohoto důvodu jsou čekací doby na umístění do domova pro seniory v řádu měsíců i let. Domovů pro seniory a domovů se zvláštním režimem je celkem v České republice 937 (rok 2024) a ani tato kapacita nestačí. Aby se poptávka vyrovnala nabídce, musel by stát vybudovat mávnutím kouzelného proutku dalších 230 podobných zařízení. V průběhu sedmi let přibylo podobných zařízení přibližně pouze sto. Jenže se stárnutím populace se zvyšuje i poptávka po umístění v takových domovech. Cirka o 15% ročně. Jinými slovy – situace se přirozeně zhorší, nikoliv obráceně.
Další problematickou stránkou celého sektoru jsou skutečné náklady, které vychází přibližně na 50 až 80 tisíc měsíčně na jedno lůžko. Což je v průměru čtyřnásobek částky, kterou si hradí klienti sami. Doposud stát, kraje a další podobní zřizovatelé, mimo ty soukromé, hradí tento rozdíl z různých dotací, fondů, příspěvků atd. Nabízí se tedy otázka, zda pan Juchelka neměl na mysli tu skutečnost, že v budoucnu bude muset senior prodat dům, aby si aspoň na pár let mohl zaplatit pobyt v domově pro seniory v plné výši jejich nákladů. Jako vážně?
I kdyby ne, je zde i morální rozměr toho, jak by chtěl pan Juchelka a hnutí ANO přivést tuto myšlenku do praxe. Technicky i právně. Měl by snad budoucí klient takového zařízení svůj majetek nuceně vložit do správy organizace, která mu umožní pobyt ve svém zařízení? Nebo by se celá situace řešila věcným břemenem ve prospěch dotyčné organizace? A co se seniory, kteří takovou péči potřebují, nemají blízké příbuzné a jsou nemajetní? Dostanou se tak mimo systém možné klientely domovů pro seniory? A co s takovými, kteří svůj majetek dobrovolně převedou na příbuzné s vědomím, že je to jediné, co po nich mohou zdědit a pak se rozhodnou prožít své poslední roky života v takovém zařízení? Bude pak tato organizace vést soudní spor s dědici, kteří se vědomě zřekli svých dědických práv? A podobných příkladů se nabízí více.
Vytvářet prostředí strachu pro lidi, kteří mnohdy nemají jinou možnost než odejít do domova pro seniory, že přijdou o celý svůj majetek, mi přijde krajně nezodpovědné a neseriózní. Je to podobné, jakoby se stát jmenoval hlavním exekutorem soukromého vlastnictví a podle toho pak nakládal s jeho majetkem. Sorry, to už tu bylo a nedopadlo to nejlépe. Nebylo by proto snazší, když už to musí být, nastavit celý problém tak, aby se organizace, pod níž spadá příslušný domov pro seniory, stala věřitelem v budoucím dědickém řízení? Pochopitelně za podmínek, že si senioři budou nadále hradit jen podílnou část pobytu, nikoliv, že se stanou svými vlastními sponzory a organizace bude schopna tento finanční rozdíl doložit a bude omezena zastropováním ze strany státu?
I když se jedná jen o nepatrný zlomek seniorů z celkového počtu, kterých se „revoluční myšlenka“ bývalého moderátora pořadu Medúza týká, i tak si zaslouží citlivější přístup a úctu, a nikoliv takový, že pozměňovací návrhy důchodové reformy nové vlády začnou tím, že bohatým budou brát a chudým nic nedávat.
Zdroje:
