Důchodová reforma v Česku, která se tak nějak nepovedla

Nemůžu si pomoct, ale kdykoliv se k moci dostala ODS, měl jsem pocit, že přes veškerá svá tvrzení, že je konzervativní stranou, se právě ona stala symbolem neprogresivních experimentů na českých voličích. Počínaje regulačními poplatky zavedené vládou Mirka Topolánka, konče tzv. důchodovou reformou Petra Fialy.

Začalo to II. pilířem penzijního spoření z roku 2013 zavedeným vládou Petra Nečase. Doposud odváděná 3 % z vyměřovacího základu do I. důchodového pilíře zaměstnance (tedy na starobní důchody) měla být nově převedena do II. pilíře, k tomu byl účastník povinen přispívat do zvoleného důchodového fondu dalšími 2 %. Logicky tak na státní důchody mělo jít méně peněz a účastníci tohoto důchodového experimentu by si přilepšili jen o ony 2 %. Zaměstnavatel se na tomto spoření neměl nijak podílet. Myšlenka reformy, která zůstala na půli cesty.

Účast v II. pilíři byla dobrovolná, avšak s minimálním zájmem veřejnosti. Během jeho krátké existence do něj vstoupilo jen 85 000 osob (pro srovnání – účastníků v III. pilíři jsou přibližně 4 miliony). Před touto reformou varovali i ekonomové, že pro střadatele je nevýhodná. Přesto si ji tehdejší vláda Petra Nečase prosadila.

Důchodová reforma vlády Petra Fialy vlastně nikdy nenastala. Vydávat posunutí věkové hranice starobního důchodu za reformu prostě nelze. Úsilí o úlevu u těch zaměstnanců, kteří by mohli jít dříve do penze bez krácení, se stala pouhou fraškou, neboť z původních cca 135 000 zaměstnanců ve 3. a 4. kategorii rizikových prací, se počet oprávněných snížil na nějakých 15 000, kteří jsou výhradně jen ve 4. kategorii. Což není ani 0,4 % všech zaměstnanců u nás. Zbývajícím 120 000 zaměstnancům ve 3. rizikové pracovní kategorii mají zaměstnavatelé od 1. ledna 2026 přispívat na důchodové spoření 4 % z jejich vyměřovacího základu. Tyto změny nelze nazvat nijak jinak než pouhými změnami kosmetickými.

Posunem věkové hranice nároku na starobní důchod z 65 na 67 let se problém neřeší, pouze oddaluje. Nárůst vynakládaných financí na starobní důchody, které se zvýšily za 18 let téměř o trojnásobek, nesouvisí jen s věkovou hranicí odchodu do důchodu, ale především s nárůstem výše penzí. Vláda Petra Fialy tedy se žádným sofistikovaným řešením problému nepřišla a přesunula jej na příští vlády.

Česká republika má podle statistických údajů k roku 2025 přibližně 5,6 milionu práceschopného obyvatelstva. Z výše uvedeného údaje je zaměstnaných osob přibližně 5,27 milionu. Ten rozdíl tvoří lidé pobírající dávky v nezaměstnanosti (cca 90 tisíc), zbytek tvoří různé skupiny obyvatel, se kterými se počítá, že se vrátí do pracovního procesu, například rodiče na mateřské a rodičovské dovolené.

Z tohoto uvedeného 5,27 milionu zaměstnaných osob tvoří zaměstnanci 4,4 milionu, zbytek připadá na zaměstnavatele (cca 115 tisíc) a osoby samostatně výdělečně činné. V počtu osob v zaměstnaneckém poměru je zahrnuto i cca půl milionu OSVČ, které vedle pracovního poměru i samostatně podnikají, více než 140 tisíc osob s formálním statutem rodičovské či mateřské dovolené, které si příležitostně přivydělávají, stejně jako dalších necelých 200 tisíci starobních důchodců.

V roce 1994 byl spuštěn dobrovolný III. pilíř důchodového připojištění. Ve svém největším boomu bylo v tomto (starém) penzijním připojištění 5,14 milionu střadatelů. To bylo v roce 2012 a jedná se o naprosto jedinečné číslo, pokud uvážíme, že počet obyvatel České republiky byl přibližně 10,5 milionu, z toho 1,6 studujících a dva miliony seniorů. Jinými slovy – více než dva ze tří pracujících obyvatel se rozhodlo uzavřít penzijní připojištění. V roce 2013 přišla změna, dosavadní penzijní připojištění již nebylo možno zřizovat a nahradila ho nová forma doplňkového penzijního připojištění (DPS). Nastal pozvolný pokles zájmu o spoření na staří, který v rozdílu třinácti let znamená ztrátu jednoho milionu střadatelů.

Ve třetím čtvrtletí roku 2025 je ve všech penzijních fondech registrováno 3,9 milionu obyvatel, z toho ve starém penzijním připojištění (tzv. transformovaných fondech) 1,8 milionů. Dělá se velký rozruch z toho, že k poslednímu čtvrtletí roku 2025 nastal zvrat a střadatelů v DPS je více (2,1 milionu) než těch, kteří stále mají staré penzijní připojištění. Jedná se o přirozený pokles a není nad čím jásat. Za 12 let existence DPS do něj vstoupilo více než o polovinu méně zájemců než za 18 let do starých penzijních připojištění. Přitom existuje možnost přejít z transformovaných fondů na ty současné doplňkové. Ročně této možnosti využije přibližně jen 1 % střadatelů. Za posledních pět let je průměrný nárůst všech nově uzavřených smluv DPS cca 10 %, avšak i toto číslo pozvolně klesá.

Podle průzkumu KB Penzijní společnosti z roku 2025 až 80 % zaměstnavatelů nabízí možnost příspěvku na PP či DPS. Průzkum Hospodářské komory z roku 2023 udává 65 %, v roce 2015 tento benefit nabízela jen 1/3 firem. Osobně bych byl k prvně jmenovanému průzkumu skeptický, každopádně se jedná o posun v nabídce tohoto benefitu od velkých firem s více než 250 zaměstnanci k firmám středním až malým.

Přesto tato vstřícnost většinových zaměstnavatelů vyzní do prázdna. Podle statistik využívá příspěvku jen 1,2 milionu oslovených zaměstnanců, což je podle průzkumů jen 37 % z nich. Z 3,9 milionu uzavřených smluv. Jak si to vysvětlit a kam zmizelo 2,7 klientů penzijních fondů? Asi tak, že tento benefit nabízí menší procento firem, než kolik je oficiálně uváděno, taktéž je zde přibližně 160 tisíc dětí, kterým spoří rodiče a neznámý počet seniorů, kteří již z uzavřené smlouvy čerpají rentu, tato data však bohužel penzijní společnosti nezveřejňují. A pak jsou tady ti, kteří si spoří na vlastní pěst bez vstřícného gesta jejich zaměstnavatelů, „šedou zónou“ jsou OSVČ, kteří v zaměstnaneckých statistikách nefigurují, ale ve statistikách penzijních společností ano.

Každopádně obstojí tvrzení, že těch 3,7 milionů aktivních uzavřených smluv (bez nezletilých) tvoří součet práceschopného obyvatelstva a starobních důchodců, kteří využili možnost takovou smlouvu uzavřít. Získáváme tak poměr, že z nějakých 7,8 milionu dospělých obyvatel jich spoří na staří přibližně ani ne polovina.

Proč tato čísla uvádím? Protože pokud se může zodpovědně chovat ke své budoucnosti každý druhý dospělý občan, proč to nechtít po té zbývající polovině? Jak tento rébus vyřešit a jen nepřihlížet? Zeptejte se AI. Já se zeptal a řešení je v tomto článku:

Jak na důchodovou reformu v Česku, abychom se na stáří měli lépe.

Zdroje: Analýza zaměstnanosti ČSÚ, Asociace penzijních společností - statistiky, Důchodová statistika ČSSZ, Peníze.cz -DPS, E15 - DPS pro děti, Ekonomickydenik.cz, irozhlas.cz - transformované fondy, mfcr.cz-III.pilíř, mpsv.cz - Počet příjemců rodičovského příspěvku, deloitte.com - pracující na rodičovské dovolené, ČSÚ - magazín Statistika & my