Mercédès Jellinek: dívka, která dala jméno nejen automobilu

Adolf, syn Isaaca Löwa a otec Emila Jellineka, měl český původ. Vlastně moravský a židovský. Narodil se roku 1820 v malé obci Drslavice, která se rozkládá mezi Uherským Hradištěm a Uherským Brodem. Studoval vysokou školu talmudu v Prostějově a univerzity v Praze a Lipsku. Ve svém pozdějším působišti rabína (od roku 1856, od roku 1892 vrchního rabína) ve Vídni byl znám spíše jako Aharon (Aaron) Jellinek. Patřil k pokrokové skupině židovských intelektuálů, kteří se snažili čelit narůstajícímu antisemitismu. Je dodnes uznávaným předním židovským kazatelem, badatelem kabaly i spisovatelem. Zavrhoval nacionalismus v jakékoliv podobě, byť i té hebrejské. Zemřel roku 1893 ve Vídni.

Jeho bratři se vydali zcela rozdílnými cestami. Mladší Hermann se spolu s Adolfem přestěhoval z Prahy do Lipska, ale zde, uchvácen socialistickou myšlenkou, se zcela zradikalizoval a stal se profesionálním revolucionářem. Jeho osud se naplnil po porážce vídeňského povstání roku 1848, kdy byl – označen za jednoho z předních vůdců nepokojů – ve věku 26 let popraven.

Nejmladší z bratrů Moritz (1823–1883), přestože i on se svezl na revoluční vlně roku 1848, se postavil nohama na zem a své uplatnění našel v uherské Pešti. Stal se z něho uznávaný ekonom, zdatný obchodník, zakladatel a prezident obilné burzy. Roku 1864 založil společnost, která úspěšně provozovala koněspřežnou veřejnou dopravu mezi tehdy oddělenými městy Budou a Peští. Mezi jeho nejvýznamnější potomky patřil vnuk Elvin Morton Jellinek, americký biolog a etnograf (1890–1963).

Ani synové Adolfa Jellineka nezůstali skryti ve stínu průměrnosti. Mimo Emila měl ještě dva. Georg (1851–1911) vystudoval právo a tomuto oboru se věnoval po zbytek života. Získal si v něm mezinárodní prestiž, stal se uznávaným rakouským odborníkem na právo i jeho profesorem. Angažoval se i v oblasti ženské rovnoprávnosti. Od roku 1889 působil ve švýcarské Basileji, roku 1891 se přestěhoval do Německa.

To nepřímo ovlivnilo i osud jeho potomků, kteří se jako Židé stali perzekvovanými osobami v nacistickém Německu. Jeho syn Walter Jellinek (1885–1955) se před úřady bránil tím, že jeho rodiče i sourozenci se již roku 1896 nechali pokřtít, přijali evangelickou víru a taktéž poukazoval na to, že původ jejich rodiny není rasově hebrejský. Přišel s tvrzením, že děd Adolfa Jellineka byl původně křesťan, který konvertoval k judaismu.

Max Hermann (1868–1938), další ze synů Adolfa Jellineka, po celý svůj život působil v Rakousku-Uhersku (a později v Rakousku) jako znalec a profesor germanistiky na vídeňské univerzitě. Roku 1934 odešel do řádného důchodu a byl jmenován čestným profesorem. S nástupem antisemitských nálad v Rakousku byl tohoto titulu zbaven a po anšlusu Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 mu byly odepřeny i jiné zásluhy. Těžce nemocen zemřel ani ne dva měsíce po okupaci své vlasti.

Právě on, prostřední ze synů Adolfa Jellineka, byl tím nejméně pravděpodobným příslušníkem rodiny, který to někam dotáhne. Narodil se roku 1853 a jeho přístup ke studiím byl víc než laxní. Již v sedmnácti letech pracoval v Červeném Kostelci u železnice, kde si „půjčil“ odstavenou lokomotivu a následně se s ní projel. Následoval vyhazov a v devatenácti letech definitivně opustil školu a odešel do Francie. Díky konexím se ho ujal rakousko-uherský konzul v alžírském Tangeru. Zde se projevil jeho talent pro obchod i diplomacii. Stal se úspěšným podnikatelem s vazbami na Alžír i Vídeň, kde se roku 1884 usadil. To už byl ženatý s Rachel Goggmannovou, která pocházela z francouzské rodiny sefardských Židů, tudíž působila poněkud exoticky i mezi těmi vídeňskými.

Stal se obchodním zástupcem francouzské pojišťovny ve Vídni a usadil se v městě Baden u Vídně, kde se roku 1889 narodila jejich dcera Mercédès. Mimo to se stal generálním konzulem pro rakouské císařství ve francouzské Nice, kde je pohřbena i jeho první manželka, která zemřela v září roku 1893. Roku 1899 se oženil podruhé.

Mezitím se začal věnovat i prodeji automobilů různých výrobců, které si natolik oblíbil, že se i jako jezdec zúčastnil závodů. Hledal to nejlepší, nejrychlejší, nejluxusnější. V roce 1896 se rozhodl oslovit majitele automobilky D.M.G. (Daimler Motoren Gesellschaft) Gottlieba Daimlera s tím, že jeden jeho automobil odkoupí. Jako elegantní světák s tropickou přilbou na hlavě udělal při osobním setkání dojem. Dvouválec z největší evropské automobilky z Cannstattu u Stuttgartu, založené teprve roku 1890, s rychlostí 24 km/h mu však uspokojení nepřinesl. Chtěl víc a chtěl především vyhrávat závody, což viděl jako nejlepší reklamní tah. I tak následujícího roku prodal první tři desítky automobilů z dílny D.M.G.

Na jeho návrh hlavní konstruktér automobilky D.M.G. Wilhelm Maybach, se kterým našli společnou řeč, zavedl do výroby automobil mnohem silnější – čtyřválec Daimler Phoenix, který měl motor umístěný vpředu a dosahoval dvojnásobného výkonu a rychlosti 40 km/h. Tyto vozy roku 1898 Emil Jellinek koupil dva a 21. března roku 1899 zvítězil v automobilovém závodě na trati Nice – Castellane – Nice pod pseudonymem „Monsieur Mercédès“. Stal se výhradním obchodním zástupcem firmy v Rakousku-Uhersku, Francii i za Atlantikem. Ale přelomový okamžik měl teprve nastat.

Dobré vztahy Emila Jellineka s Wilhelmem Maybachem i majitelem D.M.G. Gottliebem Daimlerem přinesly své plody v dubnu roku 1900. Druhý z nich se tohoto okamžiku nedožil, zemřel o měsíc dříve a firmu převzal jeho syn Paul Daimler. I tak bylo rozhodnuto o nové „vlajkové lodi“ stuttgartské automobilky, která měla získat nový design oproštěný od kočárového typu s řadou nových vylepšení, kdy pozdější verze dosahovaly rychlosti až 70 km/h. Emil Jellinek, který se na vývoji nového vozu aktivně podílel, měl jednu zásadní podmínku: měl se jmenovat po jeho dceři Mercédès. A tak se i stalo.

Bezpečnější a efektivnější nová konstrukce vozu, již v závodním stylu, měla své opodstatnění. Druhý z vozů Daimler Phoenix v březnu roku 1900 havaroval při závodech do vrchu Nice – La Turbie a jeho řidič Wilhelm Bauer zahynul. Maybach i Daimler tak svolili k novému, v podstatě revolučnímu designu a inovacím, které kopírují automobily dodnes.

Emil Jellinek recipročně uzavřel s firmou smlouvu na exkluzivní prodej automobilů. Jak již bylo uvedeno, do roku 1900 nejméně tři desítky automobilů od D.M.G. prodal, nyní se rozhodl pro odvážný krok a nově se zavázal k odprodeji 36 vozů, které zatím neoficiálně propagoval pod značkou Mercedes.

V prosinci roku 1900 obdržel Emil Jellinek dvousedadlový automobil Mercedes 35 PS (chcete-li Mercedes 35 HP), tedy ten, po kterém tolik toužil. Dosahoval výkonu 36 koňských sil, což byl na tu dobu nevídaný výkon. V březnu roku 1901 byl vůz představen na automobilových závodech v Nice. Předpokládaný úspěch se dostavil, jeho řidič Wilhelm Werner v obou závodech zvítězil. V krátkém čase vzniklo několik verzí nového automobilu „Mercedes“, kdy si každý zájemce našel tu svoji.

V polovině roku 1902 si firma D.M.G. nechala registrovat ochrannou známku značky Mercedes na své automobily a od toho okamžiku se oficiálně stala nedílnou součástí loga na kapotě v místě chladiče automobilu. A Emil Jellinek dosáhl další mety, když se o rok později stal členem představenstva této automobilky. Jenže tento okamžik byl i vrcholem jeho kariéry. Po stagnaci nastal poměrně strmý pád.

Celým jménem se jmenovala Mercédès Adrienne Manuela Ramona Jellinek a narodila se 16. září 1889 jako třetí dítě z prvního otcova manželství. Samotné španělské křestní jméno Mercédès znamená „milostivá“, což se o osudu dívky, která vyrůstala v tom nejlepším finančním zázemí, napsat nedá.

Její otec nebyl jen obratný obchodník a vášnivý příznivec automobilů, ale jeho dcera se pro něj stala výstavní značkou, kterou dával neustále na odiv. A neskončilo to jen u pojmenování značky automobilu. V Nice, kde rodina vlastnila letní sídlo, po dívce pojmenoval vilu, stejně tak druhou v Badenu u Vídně, přičemž by se dalo spíše psát o reprezentačním paláci s padesáti místnostmi. Ani to mu nestačilo.

V roce 1903 se nechal úředně přejmenovat na Jellinek-Mercedes. Sám to okomentoval slovy, že je to poprvé, co se otec nechal přejmenovat po dceři. Na názor dospívající dívky, která ztratila matku v útlém věku, se nikdo neptal. Mimochodem – tak zcela Emil Jellinek pravdu neměl – křestní jméno Mercédès bylo sice v rodině vžité, nikoliv však úředně zavedené.

Samotná Mercédès byla talentovaná, směřovala k dráze operní zpěvačky. V rámci propagandy sice poskytla reportérům úlitbu v podobě fotografií u automobilů se svým jménem, ve skutečnosti jí však tato vášeň nic neříkala a ani nikdy v budoucnu automobil nevlastnila, natož aby ho řídila.

V roce 1909 se provdala se vší okázalostí v Nice za barona Karla Freiherra von Schlossera. Měli spolu dvě děti – Elfriede (* 1912) a Hanse-Petera (* 1916). Do období první světové války mohla svůj život považovat za šťastný, avšak pak přišel prudký obrat. Její manžel vše vsadil na rakouskou monarchii, včetně obligací, a pád rodiny byl natolik krutý, že musela o jídlo žebrat v ulicích Vídně. Jako zlomená žena učinila závažné rozhodnutí, které jistě nebylo populární: v roce 1923 manžela i děti opustila a odešla za svou novou láskou, Rudolfem von Weiglem. Byl to rakouský sochař s urozeným původem barona. Ani jedno mu příliš slávy nepřineslo a zemřel krátce po svatbě s Mercédès v roce 1926. Ani k ní samotné nebyl osud shovívavý. Zemřela 23. února 1929 na rakovinu kostí. Bylo jí pouhých 39 let.

Jak jinak popsat to, co postihlo příslušníky této rodiny, která se dříve vyhřívala na výsluní slávy a uznání. Již výše jsou zmíněny osudy sourozenců Emila Jellineka, avšak i jeho vlastní konec byl více než ironií osudu.

Ještě v roce 1904 se stal honorárním konzulem Mexika v Nice. Jenže pak… V roce 1906 se pustil do riskantního podniku s firmou Lohner-Porsche při výrobě elektromobilů. Celý projekt již příštím rokem skončil naprostým fiaskem, protože výkon vozů byl tristní. Emil Jellinek se však nepoučil, a jelikož se po odchodu Wilhelma Maybacha z D.M.G. v roce 1907 stal pro Paula Daimlera nepohodlným a ten omezil jeho vliv na firmu, ješitný velkoobchodník se rozhodl spojit s Ferdinandem Porschem a založit firmu, která by vyráběla konkurenční vozy. Nepřekvapivě je nazval po své, tentokrát mladší dceři Andrée. Přesněji pod její rodinnou přezdívkou – Maia. Jenže úspěch se tentokrát nedostavil a následoval krach společnosti. Navíc v roce 1908 ztratil v D.M.G. i zbytek vlivu a firma se od něj definitivně odstřihla.

To nejhorší ho však čekalo po vypuknutí první světové války. Přestože na veřejnosti přestal používat svou oblíbenou francouzštinu, dostal se do hledáčku rakouské tajné policie. Odstěhoval se tedy do tehdy rakouského, silně frankofonního Merana. Mezitím však čelil podezření i ve Francii, kde vlastnil nemovitosti a podnikal – tam byl pro změnu považován za špiona rakouského. Poněkud zahořklý nakonec s celou rodinou odcestoval do neutrálního Švýcarska. Po krátkém pobytu ve vězení byl propuštěn a zemřel v Ženevě 21. ledna 1918. Jeho francouzský majetek byl zkonfiskován.

Raoul (* 1888), bratr Mercédès, vlastnil unikátní sbírku knih, obrazů a hudebních děl, především partitur. O hudbu se aktivně zajímal i jako člen Vídeňské hudební společnosti. Po anšlusu Rakouska nacistickým Německem se ze dne na den stal druhořadým občanem kvůli svému židovskému původu. Tlak a represi úřadů neunesl a 10. února 1939 si vzal život. Jeho manželka musela postupně cennou sbírku rozprodat. Teprve v roce 2001 se rodina dočkala odškodnění. V té době žila ze sourozenců už jen jeho poloviční sestra Andrée (1906–2003).

Ani k ní nebyl osud právě laskavý. V roce 1926 se provdala za obchodníka Richarda Franze Alexandra (1902–1957). Ten pro své vlastenecké smýšlení (před anšlusem aktivně vystupoval proti NSDAP) prošel několika koncentračními tábory. V roce 1940 byl propuštěn a manželé v lednu 1941 emigrovali do Spojených států. Jejich manželství se však rozpadlo.

Snad jediný, komu se rodinné neštěstí vyhnulo, byl další ze sourozenců Guy Jellinek-Mercedes (1901–1977). Po anšlusu Rakouska emigroval taktéž do Spojených států. Po návratu se stal úspěšným rakouským diplomatem, spisovatelem a rodinným kronikářem. Byl to právě on, díky němuž lze nahlédnout do pohnutých osudů této rodiny.

Zdroje:

en.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, de.wikipedia.org, zoom.iprima.cz, mercedes-benz-publicarchive.com, karinkiradi.at, automobilrevue.cz, mercedes-classic.cz, 500sec.com, autoweb.cz/mercedes-jellinek, derstandard.at, gedenkort.at

Skořepa, Miloš: Z depa senzací , Praha: Olympia, 1977