Okénko do historie: Kterak Vršovci založili Varšavu

Jen pro připomínku si dovolím uvést, kdo vlastně ti Vršovci byli. Jednalo se o přední velmožský rod, který se do české historie zapsal svým podílem na vyvraždění konkurenčního rodu Slavníkovců, několika úspěšnými atentáty na přemyslovská knížata a oni sami se stali nepohodlným rodem pro Přemyslovce. Ale popořadě.

České knížectví se koncem 10. století nacházelo v krizi a na rozcestí. Dosavadní model prosperujícího státu, který vybudoval Boleslav I., založený na kořistnictví a obchodu (včetně s otroky), se stal překonaný. Ovládané území se postupně zmenšovalo, stejně jako moc Přemyslovců. Vzestupem jiných rodů se vládnoucí knížecí rod cítil ohrožen, proto konal. A první na řadě byli Slavníkovci.

Iniciativa na vyhlazení Slavníkovců v jejich sídle Libici nad Cidlinou roku 995 bývá připisována právě Vršovcům. Mělo to i osobní rozměr. O rok dříve došlo ke sporu mezi pražským biskupem Vojtěchem Slavníkovcem a Kochanem, předákem Vršovců. Ten přímo na posvátné půdě kostela nechal zavraždit svoji nevěrnou manželku. A biskup Vojtěch reagoval uvalením církevní kletby na tohoto Vršovce. Spor byl zažehnut.

Vyvraždění Slavníkovců v jejich centru moci se stalo v době, kdy Boleslav II. († 999) nebyl již sám schopen vlády. Nezdá se však pravděpodobné, že by tento brutální čin, kdy byli zabiti prakticky všichni příslušníci rodu, byl ze strany velmožů zcela svévolný. Posvětit ho musel i někdo z vládnoucího rodu a vzhledem k věku a nástupnictví přichází v úvahu Boleslav III. Ryšavý. Ten se sice v době masakru nacházel mimo knížectví na válečné výpravě, ale to mu nebránilo k vydání příslušných pokynů před odjezdem.

Tohoto českého knížete lze bez nadsázky zařadit na adepta toho vůbec nejhoršího českého panovníka. Jeho násilnická povaha spojena s paranoidní podezřívavostí, pomstychtivostí a lstivostí se brzy obrátila proti jeho mladším nevlastním bratrům. Jaromíra nechal připravit o mužství, Oldřich zavčas odhalil plány, kdy měl být zavražděn v lázních. Oba bratři i s matkou Emmou našli azyl v Bavorsku.

Boleslav III. se navíc projevil i jako zcela neschopný vládce. To vedlo ke vzpouře, do jejíhož čela se postavili doposud loajální Vršovci. Boleslav III. byl nucen uprchnout do ciziny a někteří čeští předáci se obrátili na polského panovníka Boleslava Chrabrého, příbuzného Přemyslovců, aby jim jmenoval knížete. Tím se stal jeho příbuzný Vladivoj.

Nebylo to šťastné rozhodnutí. Vladivoj se ukázal jako nezřízený pijan a alkohol zničil jeho život sotva po pár měsících. Z chaotické situace na českém knížecím stolci dokázal nejvíce vytěžit opět Boleslav Chrabrý, který spojil své plány se svrženým Boleslavem III. a v lednu 1003 ho opětovně násilně dosadil Čechům za knížete. A opět to nebyla šťastná volba.

Období masopustu využil staronový český kníže pro vykonání pomsty. V období ostatků (počátkem února) roku 1003 uspořádal hostinu, kam svolal čelné předáky rodů. Ta se záhy proměnila v krvavou řež. Nejvíce se jeho zlost obrátila proti Vršovcům. Svého zetě zabil vlastníma rukama a nebyl to jediný ubitý z tohoto rodu. Takto proběhl první pokus na vyvraždění Vršovců. Přeživší členové rodů vyvolali nové povstání a Boleslav III. nadobro skončil v polském vězení.

Vlády se v zubožených Čechách zmocnil samotný polský panovník Boleslav Chrabrý. Tato situace se pro změnu nelíbila německému králi Jindřichu II. a rozpomněl se na Jaromíra s Oldřichem. Nakonec – Češi měli polské okupace tak akorát dost a poddajného Jaromíra přijali již o rok později za vládce. Toho po převratu roku 1012 sesadil mladší Oldřich, tvrdší, obratnější. Samotný Oldřich byl však povahy vrtkavé a popudlivé. Roku 1014 se tvrdě vypořádal s odbojnou šlechtou, která byla zvyklá na to, že za vlády Jaromíra měla hlavní slovo. A byli to opět právě Vršovci, kterých se tato proskripce nejvíce dotkla.

Když kníže Oldřich zemřel, tak na jeho místo byl opět zvolen Jaromír, oslepený eunuch, který vládu velkoryse předal synovci Břetislavovi. Ale poslední chvíli přechodné vlády využil k tomu, že na veřejném shromáždění těch nejpřednějších z knížectví Břetislava varoval před proradností Vršovců. I tentokrát to bylo osobní, neboť Vršovcům nikdy neodpustil dehonestaci své osoby. Musel to být pro tento velmožský rod velmi ponižující akt, veřejná urážka. Jaromír krátce na to zemřel rukou nájemného vraha při vykonávání potřeby, když ten mu probodl břich. Ponížení za ponížení.

Je zvláštní, že jinak nesourodí bratři, vzájemně si jdoucí po krku, se tak vzácně shodli na hodnocení Vršovců a dva z nich se pokusili tento rod zničit. Byl jejich úsudek pravdivý a odplata přiměřená, nebo se jednalo jen o záměrné oslabení jinak mocného a konkurenčního rodu? Avšak vyvrcholení tragického konce Vršovců mělo teprve přijít.

Od nástupu Břetislava I. uplynuly přibližně tři lidské generace. Přemyslovci se střídali na knížecím stolci, Vratislav dokonce získal královskou korunu a moc Vršovců rostla. Břetislav I. ustanovil stařešinský zákon, nástupnický klíč, podle kterého měl na pražský knížecí trůn usednout vždy ten nejstarší Přemyslovec. Respektovala to jen první generace, Břetislavovi potomci. Pak se strhl boj o moc a střídání přemyslovských panovníků, kteří si nechávali svůj trůn udělit v léno (byť mnohdy jen formální) od německých panovníků.

Roku 1092 se vlády ujal Břetislav II., syn krále Vratislava, vnuk Břetislava I. S otcem měl nevyřízené účty, proto raději pobýval v německém exilu. Po smrti svého předchůdce Konráda I. Brněnského se ujal vlády, a jak se ukázalo, nastaly nové časy. Byl to energický a cílevědomý panovník. Roku 1096 se dostal do sporu s Vršovci pro jejich údajné tajné jednání s Poláky, s nimiž český kníže vedl válku. Oproti svým předchůdcům se v podstatě zachoval velkoryse, jelikož byl hluboce věřící a nechtěl si potřísnit ruce krví Vršovců. Mutinu i Blažeje, předáky Vršovců, zbavil úřadů, zabavil jim jmění a vyhnal ze země. Azyl našli - jak jinak - v Polsku, což potvrzují i polské zdroje.

Břetislav II. se pokusil obejít stařešinský zákon, zabránit nástupu na trůn svým bratrancům z Moravy a nechal si od německého císaře Jindřicha IV. potvrdit, že po jeho smrti získá jeho mladší bratr Bořivoj České knížectví jako říšské léno. Velmi nebezpečný precedent, který se po celá další staletí snažili schopnější Přemyslovci zvrátit. Knížeti Břetislavovi se jeho přehlížení zažitého českého práva příliš nevyplatilo. Jen o rok později byl v prosinci roku 1100 na lovu zabit jistým Lorkem, snad najatého Vršovci, jak uvádí české zdroje. Podle polských pramenů to byl Vršovec jménem Vavřinec Lorek, zvaný jako Božej a učil tak údajně pro předchozí urážku rodu.

Bořivoj II. byl slabý vládce, obecně považovaný za dobráka až příliš důvěřivého. Vršovcům věnoval svoji přízeň, vrátil jim hodnosti i úřady v Žatci a Litoměřicích, kde tradičně zastávali posty kastelánů. Jeho přízeň k Vršovcům však záhy vyprchala, jelikož jako většina Přemyslovců byl svárlivý a po vzoru svých předchůdců je začal zbavovat moci.

Mnohem vážnější nepřítel mu vyvstal v moravském bratranci Svatoplukovi, údělnému knížeti v Olomouci. Na počátku byli oba Přemyslovci spojenci, společně drancovali přilehlé polské oblasti, avšak kníže Bořivoj II. udělal na moravského příbuzného podraz. Ten mu ho neodpustil a na druhý pokus roku 1107 Bořivoje svrhl.

Svatopluk nebyl díky svým moravským kořenům svázaný vlivem Vršovců, mohl jako nezávislý pozorovatel ze svého údělu sledovat moc tohoto rodu, který bezpochyby považoval pro ten jeho přemyslovský za nežádoucí. Byla mu známa historie předchozích pokusů na odstranění Vršovců z knížecích Čech a rozhodl se, že žádný diletantismus nepřipustí. Zatím však vrátil Vršovcům jejich úřady a Mutinu dokonce stanovil svým zástupcem v době své nepřítomnosti, když se účastnil německé válečné výpravy do Uherského království. Zde zachytil zprávu, že Vršovci za jeho zády jednají s Poláky, kterým se dařilo vítězit. A dost možná i o návratu svrženého Bořivoje, který zde našel azyl.

Vršovci měli zajisté s polským státem nadstandardní vztahy, vždyť jejich rodinné sídlo Vroclav (či Vratislav - dnes Vraclav u Vysokého Mýta) stálo poměrně blízko polských hranic. Český kníže se sem rozjel se svým ozbrojeným doprovodem a zdánlivě přátelská návštěva se druhého dne zvrhla v obvinění Mutiny ze zrady a jeho následné popravy. Spolu s ním nechal pobít či zatknou i další přítomné příslušníky rodu. Stalo se tak 27. října roku 1108. Dnes mají Vršovci ve Vraclavi svůj pomník jako vzpomínku jejich konce.

Knížeti Svatoplukovi nešlo jen o pouhé potrestání některých příslušníků rodu, ale o genocidu Vršovců. Osud, který před více než stoletím uchystali Slavníkovcům, nyní sami okusili. Ženy, starci, děti – ti všichni byli pobiti ve svých domovech v různých končinách české země. Do Žatce, Litoměřic a především na Libici, kterou Vršovci získali po Slavníkovcích a byla jejich druhým centrem, poslal Svatopluk své ozbrojence. Zde bez milosti katani pobili všechny přítomné Vršovce a naházeli je do společné jámy.

Všech pobitých Vršovců v knížectví bylo údajně na tři tisíce. Ne všichni Vršovci zahynuli tam, kde je Svatoplukovi družiníci dopadli. Ti nejvýznamnější byli převezeni do Prahy a na Petříně kníže uspořádal veřejnou popravu. Podobně krvavé divadlo se konalo na pražské tržnici. Jak líčí Kosmas, tak s bolestivým srdcem přihlížel, jak dva nezletilí Mutinovi synové byli podříznuti jako pár dobytčat. Tento bezprecedentní krvavý akt znamenal konec Vršovců v Českém knížectví.

Svatopluk se ze svého úspěchu příliš dlouho neradoval. Byl zavražděn o rok později, což bylo labutí písní posledních Vršovců u nás. Vraha údajně najal Vršovec Jan, syn Česty. Což vypovídá o tom, že přece jen někteří příslušníci Vršovců masakru unikli.

Ten zbytek kdysi mocného rodu pochopil, že ať v Čechách povládne jakýkoliv Přemyslovec, nikdy jejich rod nebude v bezpečí. Přesunul se do Polska, kde je přivítal král Boleslav III. Křivoústý. Ten Vršovce obdaroval pozemky a hodnostmi v oblastech Sandoměřska, Lublinu a Rawy (dnes malá obec Stará Rawa, která se nachází přibližně 60 km jihovýchodně od Varšavy). Ale šlechtický rod Vršovců v její historii nehledejte. Je to trochu složitější.

Polští historici totiž Vršovce (Wrszowcy,Werszowcy, Warszówcy), resp. jejich potomky usídlené v Mazovsku, nazývají Rawicz(ové). Souvisí to s polskou heraldikou, ve které je erbovní znamení s vyobrazením kráčejícího medvěda a na něm sedící panny označováno slovem Rawa (od 16. století změněno na Rawicz). Tento symbol se prvně vyskytuje ještě v době, kdy nebyla ustálena heraldická znamení, avšak spojnice mezi příchozími Vršovci a znakem Rawicz je u našich severních sousedů všeobecně přijímána již od sepsání díla Annales seu cronici incliti regni Poloniae od polského historika Jan Długosze v 15. století, který čerpal ze starších pramenů. S přijetím erbovního znamení tak Vršovci přijali i nové jméno.

Blason Rawicz má bohatou historii. Směs legend a historických faktů toto heraldické znamení prvně uvádí roku 1003 v Lotrinsku, odkud se rozšířilo do Anglie, kde ho údajně užívali potomci Knuta Velikého. Jeho symbolika se váže k legendě, která praví, že jistý legendární princ z Anglie chtěl po smrti otce svojí sestře odepřít dědictví (věno) a poslechl své rádce, aby nebohou sestru poslal do jeskyně, kde žil obávaný medvěd a nechal ji takto zahynout. Jenže sličná panna šelmu zkrotila a vítězně na ní vstoupila do města. Bratr jí pak dědictví vrátil a ona se provdala za lotrinského vévodu.

A jiná legenda zase praví, že od potomků uvedené princezny, kteří se údajně usadili u řeky Rawa a založili stejnojmenné sídlo, přijali Vršovci znak i rodové jméno, když se s nimi pokrevně sblížili. Pravda bude spíše prostší, protože z Vršovců se stala v emigraci polská šlechta a přijali od panovníka nový erb i jméno. Oboje mělo v Polsku svoji tradici, ale Vršovci jim dali nový rozměr.

Obliba heraldických symbolů symbolů u šlechty započala počátkem 12. století po skončení první křížové výpravy a velmi rychle si našla u rytířů své výsostné místo a již neodmyslitelnou důležitost. Vznikla kvůli tomu nová profese, herold, bez něhož se žádný západoevropský šlechtic, pokud chtěl něco znamenat, neobešel. Postupně vznikl celý obor, který byl svázaný pravidly, ceremoniály, zvyklostmi i právy. Jenže každá země si našla tu svoji cestu a Polsko nebyla výjimka.

Zde vznikl erbovní systém, který je spíše podobný klanovému zřízení, kdy nositelé heraldického znamení pocházeli z různých rodů, avšak spojovalo je stejné heraldické znamení. Tím se nevylučuje vzájemná pokrevní příbuznost, neboť nově přijatý rod do takového klanu mohl být větví stávajícího, který přijal nové rodové jméno, což byly původně přezdívky jednotlivých členů rodu kvůli vzájemnému rozlišení, ale vystupoval pod stejným heraldickým znamením. Takže pokrevní příbuznost u jednotlivých heraldických symbolů, stejně jako u nás i jinde, byla vysoce pravděpodobná.

K heraldickému klanu Rawa se hlásilo v průběhu času až pět set šlechtických rodin. Rozšířil se až na Litvu, která svého času tvořila s Polskem unii, ale hlavní těžiště tohoto klanu bylo Mazovsko a Płocko společně s Malopolskem, tedy východní a jižní Polsko, kam lze zařadit i Krakov a Varšavu.

Nelze pochybovat o tom, že mnohé z toho, co spojuje Vršovce s Rawity (tedy jejich polskými pokračovateli rodu), patří spíše do oblasti legend. Těžko je obhajitelné tvrzení, že někdy počátkem 12. století se v Polsku vyskytoval rod s heraldickými symboly v tom dnešním smyslu chápání, když zbytek Evropy v té době tuto symboliku teprve objevoval, avšak na druhou stranu existovala předheraldická znamení, kterými se jednotlivé rody odlišovali. Připusťme, aspoň na moment, že emigranti Vršovci se usadili v Polsku a z nějakého důvodu (a později vysvětlím jakého) přijali v době, kdy se běžně začala používat heraldická znamení, blason Rawicz. Ten je písemně doložen až koncem 14. století, ale jako pečeť již roku 1306 a symbol Rawy užíval i Warsz, kastelán Krakova v letech 1278 až 1279.

Varšava vznikla přesně roku… no, a to je ten problém, že nikdo přesně neví kdy. Netřeba přednášku z historie, bude stačit zmínit tolik, že Polsko se od poloviny 12. století drolilo na menší nezávislé celky a jeden z nich, płocké knížectví, které nemělo dlouhou existenci a balancovalo o přežití, koncem 13. století v bratrovražedné válce o moc v Płocku a Mazovsku zničilo roku 1281 mazovské sídlo Jazdów (dnes součást Varšavy), které už tak bylo roku 1264 popleněno od Litevců. Došlo tak k založení nového sídla i rybářské vesnice jménem Warszowa (Warszewa), které se nacházela nedaleko od zmíněného Jazdówa.

Jméno rybářské vesnice, která se záhy rozrostla na významné centrum Mazovska a od roku 1596 se již jako město stalo hlavním sídlem polských králů, nese jméno podle jistého Warsze, případně Warsze a Sawy. Jenže ani etymologie nepodává vysvětlení, kdo vlastně byli nositelé těchto jmen. Existují různé legendy. Podle jedné se jednalo o manželský pár, kdy Warsz měl být místní rybář, který pohostil piastovského prince, jiná legenda praví, že Warsz a Sawa byli bratři a rybáři. A pak je tady verze, že onen Warsz patřil k erbovnímu klanu Rawa a vesnice po něm nesla jméno. A logiku to má.

Kolem toku Visly existovalo od pradávna osídlení, což dokazují archeologické nálezy. Vydrancovaný hrad Jazdów se vzdušnou čarou nachází asi dva kilometry západně od toku Visly a od míst, která se jmenují Solec a Mariensztat. Dnes jsou součástí staré Varšavy, ale ve 13. století se jednalo o samostatné obce pod vládou Rawiczů – tedy potomků Vršovců. Warsz je sice křestní jméno odvozené od jména Warcisław, ale podle zažitých polských zvyků se stalo rodovým jménem jedné z větví Rawiczů. Mimochodem – i některé další rodiny pod erbovním znamením Rawiczů se hlásí k odkazu svého původu jmény Warsza, Warszawski, Warszewski, Warszowski. I když někteří skeptici to vidí tak, že příslušníci erbovního klanu Rawa si tato jména neoprávněně přivlastnili, otázkou je, proč by to dělali, když de facto jádro dnešní Varšavy patřilo k jejich lénům, nebo je měli v zástavě. Za zmínku stojí i protilehlá část Varšavy přes Vislu v místech, kde je Solec a Mariensztat. Jmenuje se Praga… údajně se jedná o název odvozený od místa, kde se pražilo („prażyć”), ale co když je pravda prostší, tedy že zahořklý rod Vršovců si tak v povodí Visly kompenzoval svoji touhu po moci…

Toť otázka… Podle Václava Hájka z Libočan, věhlasného českého kronikáře, měli Vršovci ve znaku vrš, tedy proutěný koš na ryby. Jenže… Václav Hájek z Libočan proslul i tím, že rád mystifikoval, takže Vršovcům přisoudil erbovní znamení (v době, kdy ještě neexistovala) takové, které se mu etymologicky hodilo. Kdo je však aspoň trochu obeznámen s problematikou středověkých zápisů ví, že třeba písmeno J se vlastně psalo jako G, a stejně tak psané V mělo výslovnost V, popřípadě U. A najednou zde nemáme Vršovce, ale Ursovce. A jak je známo, ursus je latinsky medvěd. Byl tedy výběr heraldického znamení, v němž dominuje medvěd, pro Vršovce v emigraci náhodný, nebo jej prostě do nové vlasti přinesli, byť ještě v „neheraldické“ podobě? I tohle má svoji logiku.

Může být, že nám známí Vršovci byli původně nazývání Ursovci, pro nějaké své schopnosti. Toto jméno spojili se symbolem medvěda, jak jinak. A ve své emigraci přijali rodové jméno, které zde sice bylo zavedené a také mělo spojitost se symbolem medvěda, ale jeho nositelé byli méně významní. Tak došlo ke spojení významného, ale pronásledovaného českého rodu a polského heraldického znamení, které jim dalo v nové vlasti nový rozměr. Ano, je to spekulace, ale balancující někde mezi fakty, legendou a kronikářskými mýty. A jedna perlička na závěr.

Erbovní znamení Rawa je v Polsku poměrně rozšířené, v zemích českých velmi vzácné. Vlastě ho užívaly jen dva rody. Tím prvním byli Čertorejští z Čertorej, původně moravský rod z oblasti jižně od Olomouce (místní část obce Charváty – Čertoryje), který později přesídlil do Čech a získal zde významné posty. Tím druhým byli Bravantští z Chobřan, přičemž jde o Chobrzany v sandoměřské oblasti v Polsku, odkud Bravantští pocházeli.

Oba rody měly k sobě úzkou vazbu i původ. Čertorejští z Čertorej se sice na Moravě vyskytují již koncem 14. století, Bravantší o století později. A nebude asi náhodou, že i Bravantší z Chobřan vlastnili statky v oblasti Hané, stejně jako původně Čertorejští z Čertorej. Ti jsou sice známí až pod svým českým přídomkem, ale jejich spojitost s polským a slezským prostředím je evokující. Takže se dá poněkud sarkasticky poznamenat, že po vymření Přemyslovců se nepatrná část Vršovců rozhodla vrátit do své vlasti, byť pod novou identitou. A tím se uzavírá pomyslný kruh i osud Vršovců v zemích českých.

Zdoje: pl.wikipedia.org, cs.wikipedia.org, Genealogia Polaków, Instytut Genealogii, dvojka.rozhlas.cz: Svatopluk: Vyvraždění Vršovců, dvojka.rozhlas.cz: Vyvraždění Vršovců, Jaromír a Oldřich, e-stredovek.cz: Úvahy o majetkovém postavení Vršovců a původu jejich moci, kraj.kppardubicka.cz: Vraclav-tragédie rodu Vršovců, dvojka.rozhlas.cz: Doba knížete Břetislava, toho jména Druhého

Hrabětová Irena: Erbovní pověsti v českých spisech Bartoloměje Paprockého z Hlohol, Brno: Masarykova univerzita, 1992