Seriál Vikingové: Valhalla – pravda a fikce

Nejprve je třeba si uvědomit, že samotný časový děj seriálu je poměrně zhuštěný. Zatím ponechme bokem osudový rok 1002, kde celá třídílná série začíná a posuňme se k datu, kdy Dánové porazili Anglosasy a ovládli Anglii. Což byl až rok 1013. Ano, trvalo to celých jedenáct let, byť to tak v seriálu nevypadá.

Pokud budeme vycházet z děje, kdy se třetí série odehrává o sedm let později a je završena provoláním Haralda Sigurdssona za krále Norska, vychází tak seriálový letopočet mezi roky 1020 až 1022. Jenže Harald se králem této země stal až roku 1046. Takže tady máme čtvrt století, se kterým se tvůrci seriálu museli nějak poprat.

Král anglosaské Anglie Ethelred II. si přízvisko Nerozhodný nezasloužil, spíše by se k němu hodilo Podlý. Po svých předchůdcích získal stabilizovanou zemi, když ti si podrobili usazené Dány na území Danelawu. Avšak ke svým politickým záměrům se neštítil ani vražd hodnostářů, aby získal jejich majetky, k čemuž využíval Eadrica Streonu, který si za tyto činy postupně polepšil od výběrčího daní až po mercijského hraběte a králova zetě. Tato postava je v seriálu ukázána a skončila tak, jak to tvůrci zobrazili.

Prakticky od počátku vlády Ethelreda II. začali vikingové opět napadat pobřeží Anglie. Hlavním vůdcem výprav byl Sven Vidlí Vous, mladý a čerstvý král Dánska (od roku 980). Nájezdy se stávaly častějšími, danegeld, tedy výkupné (či spíše výpalné), se neustále zvyšoval, během desetiletí se zdvojnásobil. To bylo pro anglickou ekonomiku bolestnější než rabování nájezdníků, kteří ne vždy zvítězili. A palčivým problémem byla i neloajalita některých starousedlíků, kteří se k dobyvačným choutkám krajanů přidávali. Když se navíc král Ethelred dozvěděl, že usedlí Dánové na něj údajně chystají atentát, nechal se strhnout hněvem a nařídil jejich vyvraždění.

Jak rozsáhlý byl masakr 13. listopadu 1002, tedy v den svatého Brice, těžko dnes říct. Nejznámější hmatatelný důkaz pochází z Oxfordu, kde bylo nalezeno 37 koster patřící mužům, kteří byli mnohdy zabiti i zezadu. Ovšem někteří historici zdůrazňují, že v tehdejší Anglii nebylo možné provést tak plošnou čistku, že hlavní úder byl vedený proti vytipovaným oblastem.

Každopádně tento akt rozzuřil Svena Vidlího Vouse, který se jen utvrdil ve snaze Anglii dobýt, což se mu roku 1013 skutečně podařilo. Poražený Ethelred II. našel i s rodinou exil v Normandii a Sven Vidlí Vous se nechal korunovat anglosaským králem. Jenže… už roku 1014, po pěti týdnech panování, zemřel. Ethelred se vrátil do Anglie a vládl zde až do své přirozené smrti roku 1016.

Historický Sven Vidlí Vous se jako dvacetiletý v Dánsku zmocnil koruny, když povstal proti svému otci, jinak známému králi Haraldu Modrozubovi (po němž se dnes jmenuje technologie bluetooth). Jestliže král Harald přijal křesťanství, které v Dánsku šířil, Sven zůstal pohanem, avšak křesťanství z praktických důvodů toleroval.

Za zmínku jistě stojí, že Sven svého otce nezabil, ten v boji utrpěl zranění a zemřel v Jomsborgu. Ten seriálový je baštou posledních pohanů, ve skutečnosti zde sídlila žoldnéřská elita vikingů, řád Jomsvikingů. Mezi jejich nejznámější velitele patřil Thorkell Vysoký.

Co krále Haralda Modrozuba a jeho syna Svena Vidlího Vouse neodlišovalo, bylo zasahování do sporů uvnitř Norska, nejčastěji pro svůj vlastní prospěch, kde vládli buď přímo, nebo pomocí vlivných jarlů. A následník Svena Vidlího Vouse, jeho syn Knut, šel i zde v jejich stopách.

Knut, později zvaný Veliký, se po smrti otce usilovně pokoušel dobýt Anglii. Moc na výběr neměl. V Dánsku vládl jeho bratr Harald II. a Norsko ovládl Olaf II. Haraldsson, později zvaný Svatý. Jeho násilná misijní činnost se však Norům, ve velké míře ještě pohanům, začala zajídat do té míry, že se později s nadějí obrátili na krále Knuta.

Knut měl v novém anglosaském králi, Edmundu II. Železném, vydatného protivníka. Byl synem Ethelreda II. z předchozího manželství a nevlastním synem královny-vdovy Emmy Normandské. Oba vojevůdci se nakonec roku 1016 dohodli na kompromisu, kdy Knut získal území Danelawu a Edmund si ponechal vládu nad zbytkem Anglie s titulem krále. Jenže krátce na to zemřel (údajně na zranění z předchozího boje) a Anglosasové si za panovníka, dle předchozí dohody, zvolili Knuta.

Ukázalo se to jako moudrá volba, protože Knut chtěl být králem všech a brzy si získal respekt. Když roku 1018 po svém zesnulém bratrovi získal Dánsko, vyplatil své vojsko, které rozpustil a poslal domů. O devět let později navštívil Řím, a to jako host na císařské korunovaci německého císaře Konráda II. Ve stejném roce, po četných vojenských provokacích ze strany Olafa II. Svatého, se zmocnil i Norska a Olafa odtud vyhnal. Ten se o tři roky později pokusil o invazi, byl poražen a zabit vlastní šlechtou a sedláky v bitvě u Stiklestadu. Jeho mladší nevlastní bratr (přes matku Åstu Gudbrandsdatter) Harald Sigurdsson se zraněný zachránil a uchýlil se na Rus.

Přestože seriálový výklad nabízí, že král Knut měl z prvního manželství dva téměř dospělé syny v době, kdy se stal králem Anglie, je to opět trochu jinak. Elfgifu patřila k urozené mercijské šlechtě a její otec Ælfhelm byl hrabětem z Yorku. Jenže toho nechal král Ethelred II. zavraždit. Elfgifu se po získání anglické koruny Svenem Vidlím Vousem stala manželkou jeho syna Knuta a porodila mu syny Sveina a Harolda, a to někdy mezi roky 1014 a 1016. Ti vyrůstali i s matkou v Dánsku.

Roku 1016 si Knut z politických důvodů vzal za manželku vdovu po králi Ethelredovi II. Emmu Normandskou. Ta měla z předchozího manželství mimo jiné syny Eduarda (známého jako Vyznavač) a Alfréda. S Knutem později syna Hardiknuta (nar. 1018). Takže mezi všemi těmito vlastními i nevlastními sourozenci, s výjimkou o deset let staršího Eduarda, byl věkový rozdíl nejvýš čtyři roky.

Když Knut roku 1030 definitivně ovládl Norsko, ustanovil zde králem syna Sveina a jeho regentkou Elfgifu. Jejich vláda se těšila značné neoblíbenosti. Zvyšování daní, vnucování dánských zákonů a regulace běžného života vedlo k tomu, že Norové využili smrti Knuta Velikého a oba cizince vyhnali do Dánska, kde brzy na to Svein zemřel. Na trůn povolali nemanželského syna Olafa II. Svatého Magnuse.

Ten v seriálu vystupuje jako veskrze záporná osoba, jenže skutky, které mu jeho tvůrci přiřkli, nikdy nespáchal. Do Norska přišel jako jedenáctiletý hoch z vyhnanství v Kyjevské Rusi, kde trávil čas s vlastní matkou. Ale dobré styky udržoval i s tou nevlastní, tedy Astrid, vdovou po Olafu II. Svatém. O tom, jaký byl panovník, svědčí i to, že získal přízvisko Dobrý.

V Dánsku se po Knutově smrti ujal vlády jeho nejmladší syn Hardiknut. Ani on se netěšil přílišné oblibě, ale moc si zachoval a netajil se nároky na anglickou korunu. Té se po otcově smrti zmocnil Harold I. zvaný Zaječí noha, druhý ze synů Knuta s Elfgifu, která do Anglie přicestovala a podpořila syna svým vlivem do té míry, že Emma Normandská opět raději zvolila exil.

Dalším epizodním zájemcem o anglickou korunu se stal Alfréd (* 1012), jeden ze synů krále Ethelreda II. a Emmy. Nechal se roku 1036 zlákat k dobrodružné výpravě s normanskými žoldnéři a padl do pasti mocného velmože Godwina, který jej předal Haroldu I. Ten jej nechal mučit a oslepit, čímž mu přivodil smrt.

Godwin sám v seriálu vystupuje jako bezpáteřní intrikán a tady pravda není daleko od skutečnosti. Za vlády Knuta ho čekal prudký vzestup až po hraběte celého Wessexu, nejmocnější anglické provincie. Godwin si uměl udržet moc a jeho instinkt, čí stranu podpořit, nikdy neselhal. Vystavěl v Anglii mocnou dynastii, která se později nebála sáhnout i po královské koruně. Jedinou nepřesností je, že se nikdy nestal zetěm krále Knuta. Jeho manželka Gytha patřila k urozené dánské rodině, její bratr Ulf byl ženatý s Knutovou sestrou.

Účast Leifa Erikssona a jeho nevlastní sestry Freydís na dobývání Anglie je čistě ve fantazii filmařů. Jejich otec Erick Rudý, nenapravitelný psanec a chronický vyhnanec, založil v Grónsku osadu, jelikož ho odtud, co by vládce, již nikdo nemohl vyhnat. Zemřel přibližně v době, kdy anglický král Ethelred II. spáchal masakr na Dánech.

Leif Eriksson mezitím pokračoval v objevování světa a s vysokou pravděpodobností jako první Evropan založil kolonie v Americe. Na podzim roku 999 navštívil norského krále Olafa I. (995-1000), kde za přijetí křesťanství a příslibu jeho podpory získal lodě. Novou víru později, když se po smrti otce stal vládcem Grónska, šířil ve své zemi s pomocí své matky, také křesťanky. Freydís pokračovala v dobrodružných i objevných výpravách při pobřeží Ameriky. Hodně z povahových vlastností získala po otci a nejvíce proslula tím, že osobně povraždila ženy svých pobitých cestovatelských konkurentů, což odmítli udělat i její druzi.

Císař Roman III. Argyros (1028 až 1034) měl opravdu za manželku císařovnu Zoe, ovšem nebyla to Ruska, ale Řekyně, dcera jeho císařského předchůdce Konstantina VIII., kterou si vzal tak trochu z donucení. Měla už totiž padesát let a vyhlídka na společného potomka tím byla mizivá. Samotný Roman III. měl sice ještě o deset let víc, avšak chybou bylo, že ignoroval fakt, že jeho císařská manželka měla mnohem mladšího milence. Když císař nečekaně skonal v lázních, Zoe si milence vzala za manžela, a ten se tak stal císařem Michaelem IV. (1035 až 1041).

Georgios Maniakes je v seriálu vykreslen jako podlý padouch, fanatik a ambiciózní generál. Faktem ale je, že patřil k nejlepším byzantským vojevůdcům své doby a věrně sloužil třem císařům. Romanovi III. vydobyl vítězství v Aleppu a Edesse, Michaelu IV. v Syrakusách, kde po jeho boku bojovali varjagové vedeni Haraldem Sigurdssonem a normanští žoldáci. Syrakuský emír zde skutečně zemřel v osobním souboji, ale ne s Haraldem, ale vůdcem Normanů Vilémem z Hauteville, zvaným Železná paže.

Věrnost Georgiose Maniakese k císařskému paláci postupně vyprchala. Nejprve se dostal do sporů se švagrem císaře Michaela IV., byl povolán do Konstantinopole a uvězněn. Nový císař Konstantin IX. jej propustil a on znovu získal své generálské postavení. Ovšem opět se dostal do střetu zájmů, tentokrát s bratrem císařovy milenky. To již řešil vzpourou a roku 1043 zemřel v boji.

Co se týče jedné z hlavních postav seriálu, tedy Haralda Sigurdssona, pojil ho s kyjevským velkoknížetem příbuzenský vztah asi takový, že manželka jeho nevlastního bratra Olafa II. Svatého byla sestra manželky Jaroslava Moudrého.

A asi by bylo dobré uvést na pravou míru i potencionální milenecký poměr mezi ním a Zoe. Harald se narodil dva roky poté, co Sven Vidlí Vous přijal anglickou korunu, tedy roku 1015. Císařovna Zoe krátce před tím, kdy Sven zatoužil po dánské koruně, tedy roku 978. Dělilo je tímto třicet sedm let. Snadno se dá tudíž spočítat, že v době bojů o Syrakusy bylo Haraldovi 23 let a Zoe… 60… inu, tohle tvůrcům seriálu tak úplně nevyšlo.

Co jim naopak vyšlo, byl Haraldův návrat domů. Magnus Dobrý musel jeho nároky na trůn a nabídku spoluvlády přijmout. Jenže – záhy zemřel. A Harald se nechal nazývat novým přízviskem – Hardrada. Což znamená Krutý, Tvrdý. Zřejmě tím chtěl naznačit, jaký kurs své vlády hodlá nastavit.

Co pravdou je, tak přivazování slámy pod křídla ptáků, nejčastěji vrabců. Tu pak vikingové zapálili a nebozí ptáci si to zamířili pod střechy obleženého města, kde způsobili požár.

Ať už se fantazie tvůrců jakkoliv odklonila od historie a skutečného osudu zmíněných postav, je třeba dodat, že jeho zpracování stojí za podívanou.

Zdroje:

Johannes Brøndsted: Vikingové - sága tří staletí, Praha, Orbis, 1967

cs.wikipedia.org, en.wikipedia.org