Článek
Z Boppardu do Vídně
Boppard je německé město nedaleko Koblenze. Zde se koželuhovi Franzi Antonovi Thonetovi dne 2. července roku 1796 narodil jediný syn Michael. Nešel v otcových šlépějích, roku 1819 se vyučil řemeslu truhlářskému. A udělal dobře. Jeho výrobky byly v Boppardu vyhledávány a ceněny pro svoji kvalitu. To však mladému truhláři nestačilo, toužil dokázat víc. Experimentoval s tvarováním dřeva ohybem, resp. vrstveného a lepeného dřeva. Překližkové dřevo, na rozdíl od masivu, tuto technologii umožňovalo v daleko větší míře, a to pomocí napařování. Tato technologie nebyla novinkou, v různých obměnách ji jiní mistři popsali už o sto let dříve. Thonet se snažil celý proces zjednodušit, aby mohl být uplatněný v sériové výrobě.
Mezi léty 1830 až 1840 zkoušel různé metody, pokusil se i o zisk patentu, který sice roku 1841 získal, ale kvůli finanční spoluúčasti jen na jméno svého věřitele. A hlavně se zadlužil. Jeho cesta za snem se začala podobat noční můře a slepé uličce. Jenže se náhle zjevil mecenáš. Tím se stal hrabě Metternich, všemocný muž Rakouského císařství a shodou okolností rodák z Koblence, kam zavítal na průmyslovou výstavu v září 1841. Nábytek vytvořený Michaelem Thonetem ho nesmírně zaujal a podrobně si vyslechl Thonetovu přednášku o výrobních postupech. Dal mladému mistru truhlářskému své doporučení, a to přímo do Vídně. Dopomohl mu k zisku privilegia na výrobu nábytku v Rakouském císařství, ovšem pouze jako formou subdodavatele. A tak Michael Thonet počátkem května 1842 odcestoval do Vídně za novým začátkem.
Z Vídně do Koryčan
Jeho odchod přišel právě včas. Dílnu i nářadí v Boppardu nechali zabavit věřitelé a on začínal v cizině od nuly. Na podzim se celá rodina přestěhovala do Vídně, jeho starší synové mu zde byli v řemesle k ruce. S Marií Grahsovou, se kterou se roku 1820 oženil, měl synů sedm, dospělosti se dožilo pět. Ze sedmi dcer ani jedna.
První příležitost dostal u vídeňského prodejce levného nábytku Clemense Lista a mezi léty 1843 až 1846 se podílel na budování Lichtensteinského paláce ve Vídni v rámci firmy Carla Leistlera. Po vypršení mu uděleného privilegia na ohyb dřevěných konstrukcí, které platilo do roku 1847, se zkoušel osamostatnit. Jako dobrý start se jevilo vybavení pro kavárnu Café Dau židlí vzor č. 4, která mu získala jméno po celé Vídni.
Novou firmu, kterou nechal založit, napsal na své syny, stejně jako nový patent z roku 1852. Jelikož Vídeň nabízela drahý materiál i řemeslníky, bylo důležité najít nové vhodné podmínky. Jako ideální, vzhledem k tomu, že hlavní surovinou bylo bukové dřevo, se pro firmu Gebrüder Thonet (Bratři Thonetové) jevila oblast Moravy mezi vrchovinami Chřiby a Ždánický les, které se nacházely v submontánním pásmu se stabilním porostem bukových lesů.
Mezi nimi se nachází obec Koryčany, tehdy asi s dvěma tisíci obyvateli a třemi stovkami domů. Sem byla roku 1856, za pomocí knížete Schwarzenberga, přenesena hlavní výroba firmy, a zde též vznikla proslulá židle vzor č. 14, zvaná Bistro Chair, která se vyrábí dodnes a prodala se již v desítkách milionů kusů (resp. do roku 1930 to bylo 50 milionů kusů). Ve stejném roce získal Michael Thonet a jeho rodina rakouské občanství.
Vzestup a pád firmy Thonetů
Židle vzor 14 firmy Gebrüder Thonet, Museum für angewandte Kunst, Vídeň, Rakousko
Ještě za života Michaela Thoneta, který se podílel na řízení firmy až do své smrti, vzniklo několik dalších provozoven. Tou nejvýznamnější se stala ta v Bystřici pod Hostýnem, založena roku 1861. Patřila k místu, kde vznikaly nové nápady a prototypy, které se stalo centrálou firmy. V témže roce Michael Thonet ovdověl. V roce 1865 dostal chod firmy na starost nejstarší ze synů Franz (1820 –1898).
Michael Thonet nepatřil jen k podnikavému druhu řemeslníků, byl i konstruktér, designér, vizionář a pragmatický podnikatel, který do procesu výroby nábytku vložil efektivitu, snížil náklady a zboží tak učinil dostupnější i pro nižší vrstvy obyvatelstva. Celý proces výroby židlí zjednodušil na několik dílů, aby se výrobek dal jednoduše poslat rozložený a i prostý laik jej dokázal složit. Doba robustních, těžkopádných, byť zdobených židlí, které si mohla dovolit jen honorace, byla náhle pryč.
Kromě Koryčan a Bystřice pod Hostýnem firma otevřela i další výrobní pobočky. V roce 1869 ve Veľkých Uhorcích na Slovensku, roku 1868 v Halenkově a Vsetíně roku 1873, později expandovala do Polska ( Nowo Radomsk, rok 1880) a Německa (Frankenberg v Hessensku, rok 1890). Mimo to měla obchodní pobočky po celém světě, sbírala ocenění z průmyslových výstav.
Jestliže bystřická továrna v roce 1862 vyprodukovala 20 000 kusů nábytku ročně, již v roce 1866 to bylo 300 000 kusů. Až do období první světové války produkce kolísala mezi tímto číslem a až téměř půl milionem výrobků ročně. Čtvrtina z toho putovala za hranice Rakouska – Uherska. Před první světovou válkou jen v Bystřici pod Hostýnem pracovalo téměř dva tisíce zaměstnanců. Roku 1900 ve všech pobočkách přibližně šest tisíc.
Michael Thonet zemřel 3. března 1871, ale již od roku 1869 vedl firmu jeho syn August (1829 –1910). Ten úspěšně pokračoval ve šlépějích svého otce. A nejen to. Stal se poslancem Moravského zemského sněmu a několikrát starostou Bystřice pod Hostýnem. Inicioval založení hasičského sboru, tovární kapely (sám byl laickým skladatelem), finančně podporoval umělecko-řemeslnickou střední odbornou školu ve Valašském Meziříčí, roku 1882 byla zásluhou Thonetů zavedena do města železniční trať z Hulína, což zefektivnilo distribuci výrobků. V roce 1877 byla v Bystřici pod Hostýnem dokončena rodinná vila Thonetů.
Roku 1886 převzal vedení továrny Jacob Thonet (1841–1929), nejmladší z bratrů, který se však dlouhodobě podílel na chodu firmy, po něm roku 1890 jeho synovec Carl Thonet (1860 – 1925, syn Augusta Thoneta) a v roce 1906 syn Jacoba Victor Thonet (1871 – 1948). Za jejich působení byla zřízena například „Dětská zahrádka“ (r. 1896), obdoba mateřské školky pro zaměstnance, pro které již koncem osmdesátých let budovali firemní domy. Tedy půl století před zlínským Baťou. V roce 1904 nechali Thonetové postavit další rodinnou vilu, tentokrát v Koryčanech. Od roku 2023 je národní památkou, dnes chátrající.
Thonetové patřili k oddaným stoupencům monarchie, přestože první světová válka znamenala pro firmu poměrně drsný pokles výroby (přibližně na čtvrtinu zaměstnanců a pětinu produkce k roku 1917 oproti roku 1913). Přesto investovali do válečných rakouských dluhopisů, které se po válce staly bezcennými papíry. To je přivedlo na pokraj krachu.
Od Československa po současnost
Firma se nejprve v roce 1921 transformovala v akciovou společnost, mezi lety 1922 až 1924 přistoupila na fúzi s konkurenční firmou Modus pod vedením židovského podnikatele Leopolda Pilzera. Od toho okamžiku byla rodina Thonetů fakticky z vedení firmy Thonet – Modus vytlačena a s nastávajícím vývojem firmy ani nesouhlasila. Thonetové opět krátce ovládali svůj majetek až mezi léty 1938 až 1940, kdy se s nimi židovský podnikatel vyrovnal (emigroval do USA a tam založil vlastní firmu), a kdy firmu řídil říšský správce. Po válce byl podnik na základě Benešových dekretů znárodněn.
Z národního podniku Thonet vznikl v roce 1953 národní podnik TON (Továrna na ohýbaný nábytek), kterému se v Bystřici pod Hostýnem dařilo prosperovat jak za éry řízeného hospodářství, tak i v nastávajícím kapitalistickém prostředí, od roku 1994 jako TON a.s. Složitější vývoj nastal v Koryčanech, které byly v padesátých letech začleněny pod UP závody n.p. Bučovice. Od roku 1990 na jeho místě funguje firma KORYNA, která si prošla úspěchy i pády a v současnosti se zaměřuje na výrobu kuchyňského nábytku.
Svojí vlastní cestou šla pobočka firmy Thonetů v německém Frankenbergu. Zde již v roce 1930 rozšířili Thonetové výrobu o nábytek z ohýbaných trubek, velmi populární a vyhledávaný. Tato pobočka se osamostatnila a během druhé světové války téměř zanikla. Georg Thonet, pravnuk zakladatele, závod mezi léty 1945 až 1953 přestavěl a dnes je to jediná firma přímých pokračovatelů Michaela Thoneta. I zde se stále vyrábí proslulá židle vzor č. 14. Pro zájemce na zakázku v přepočtu za dvacet tisíc korun českých.
Zdroje:
Šimoníková, Jaromíra: Nábytek z Bystřice pod Hostýnem, 1992
podobné články autora:
