Článek
Vlastně to ani Bulhaři nebyli
Přesnější je užít název Protobulhaři (Prabulhaři), kmeny patřící k turkické jazykové skupině a pocházející ze střední Asie z pravlasti Imeon, která se rozkládala na rozhraní Pamíru, Hindúkuše a Altaje. Odtud se přemístili přibližně ve 2. století našeho letopočtu do stepí severně od Kavkazu, kolem Azovského moře a dolního toku řeky Volhy, která po nich nese jméno.
Koncem 4. století se stali součástí hunského svazu (i proto se někdy nazývají Hunobulhaři), se kterým podnikli invazi do západní Evropy. Po jeho rozpadu se zřejmě většina z těchto turkických Bulharů vrátila zpět do své vlasti v severokavkazských stepích, aby vzápětí čelila novému nepříteli – Avarům. Ti je sice někdy v letech 558/560 ovládli, ale sami se pod tlakem západních Turkutů přemístili až do vzdálené Panonie. Mezi západními Turkuty, kteří ovládli Zakavkazko, a Avary panovala poměrně silná nevraživost.
Společně s Avary (kterých bylo údajně 20 000) odešla do Panonie i část těchto turkických Bulharů z kmene Kutrigurů (přibližně 10 000). Se svými avarskými spojenci se podíleli roku 567 na porážce Gepidů a obsadili jejich území v Karpatské kotlině. Dalšího roku (568) získali Avaři a Kutrigurové dohodou i území Panonie od Langobardů, kteří se rozhodli přesídlit do severní Itálie a Panonii opustit. A tak se zrodil mocný Avarský kaganát, jehož součástí byla i část Protobulharů. Tento stručný úvod do osudu turkických Bulharů byl nutný z hlediska poznání dalšího sledu událostí.
Avarský kaganát a Bulhaři
Avarský kaganát nebyl ničím jiným než tím, čím byli před ním Hunové - uskupením bojechtivých kočovníků žijících buď z tributů, nebo válečné kořisti. Jejich poměrně primitivní zemědělství spočívalo v pastevectví a drobném chovu. Kutrigurové se navíc zaměřovali na pěstování plodin spjatých s chovem jejich hospodářských zvířat. Vše ostatní potřebné pro běžné zajištění denního života obstarávali Slované, kteří v kaganátu žili v podřízeném postavení, avšak s vojenskou povinností.
Dokud se Avarům vojensky dařilo, drželo toto nesourodé společenství pohromadě. Avšak roku 626 utržili u Konstantinopole drtivou porážku, jejíž neúspěch kladli za vinu slovanským bojovým oddílům a krutě se s nimi vypořádali. Tohoto dočasného oslabení se rozhodli využít Kutrigurové a požadovali, aby se nyní kaganem (nejvyšším vládcem) stal někdo z nich. Volbu prohráli a v krátké občanské válce byli Avary poraženi. Devět tisíc Kutrigurů požádalo o azyl v sousedním Bavorsku, které podléhalo Franské říši. V té toho času vládl král Dagobert.
Dagobertova pohostinnost
Kontingent devíti tisíc cizinců, pohanů a ještě navíc donedávna nepřátelsky naladěných, nebylo zrovna něco, co by tomuto ambicióznímu franskému králi mohlo dávat klidný spánek. Kutrigurové sice jen požádali o přezimování, ale i tak to mohlo přinést nemalá rizika. Pro začátek se Dagobert rozhodl, že nově příchozí budou rozptýleni do rodin bavorských usedlíků a zvažoval, jak s nimi naložit dál.
Co přimělo Dagoberta k příštímu radikálnímu řešení, není úplně známo, avšak zřejmě převážil pragmatismus nad křesťanskou vlídností a pohostinností – nakonec – byli to jen pohané, že … Takže vyslal k bavorským předákům jasný rozkaz. Provést koordinovanou řež a všechny nově příchozí cizáky povraždit, včetně žen a dětí. Celému masakru uniklo jen 700 bojovníků s ženami a dětmi. Vedl je jistý Alciok a nový azyl našel u korutanského slovanského náčelníka Valuka.
Tuto událost lze dohledat v tzv. Fredegarově kronice, která taktéž popisuje (o několik řádků výš) jak Dagobert utrpěl porážku od vládce Slovanů Sáma. Lze tedy i tuto událost datovat mezi roky 631/632. Zda i předcházející porážka měla vliv na kruté rozhodnutí franského krále, lze jen spekulovat.
Klášter sv. Floriána – záhada tisíců lebek
Hmotné důkazy o vyvraždění Kutrigurů nejsou, snad až na jeden, ovšem velmi neprůkazný. V klášteře sv. Floriána, který se nachází nedaleko Lince v Rakousku, je v místní kostnici přibližně šest tisíc lidských ostatků, přesněji – necelých šest tisíc lidských lebek a mnoho kosterních ostatků. Oficiálně zde umístěných jako poslední místo odpočinky raných křesťanů, kteří byli pohřbeni v blízkosti zdejšího kláštera a z těchto hrobů exhumování ve 13. století. Aspoň tolik hypotéza Heinricha Kunstmanna.
Inventář kláštera pochází z roku 1880, ten však o jejich skutečném původů nic netuší. A jelikož Linec v době poloviny 7. století ležel nedaleko hranic s Avarskou říší, myšlenka, že se jedná o oběti výše uvedeného masakru, se prostě nabízí sama. Jenže bez moderního bádání, např. vzorků DNA, nelze s jistotou tvrdit, zda tomu tak je či nikoliv.
Nová vlast – Itálie
Jak napovídá titulek, Alciokovi lidé se rozhodli hledat nové útočiště. Stalo se to někdy v době po úmrtí vládce Sáma, jehož vliv sahal až ke korutanským Slovanům. Jeho smrtí se kmenový svaz rozpadl a pro Bulhary vyvstalo nebezpečí, že jejich pobyt v Korutansku není zcela žádoucí.
O starých Bulharech jsou stopy v Itálii již od poloviny 7. století, kdy bojovali jako žoldnéři na straně Langobardů. Jejich král Grimoald svolil k tomu, že Alciok a jeho lid se smí usadit v ravennském exarchátu, avšak záhy je poslal na jih do Beneventa, konkrétně do Molisie, aby se zde usadili a bránili toto území proti nepřátelům, především Byzantincům. A Bulhaři zde zanechali viditelné stopy. Například v názvu města Celle di Bulgheria, kde stojí Alciokova socha jako pocta těmto cizincům, kteří se podíleli na budování italského národa.
Není Alciok jako Alciok
Jméno Alcioka se vyskytuje v mnoha podobách. Alcek, Alciosus, Altsiok nebo Alzeco, jak ho nazývá Pavel Diaconus, kronikář langobardský, který se zmiňuje o jeho příchodu do Itálie. Moderní čeští historici (např. D. Třeštík, J. Žemlička, Z. Měřínský) nemají problém s tvrzením, že Alciok, který zachránil část Bulharů při franské podobě noci bartolomějské, je totožný s Alciokem, které svůj lid přesídlil do Itálie. Jenže legendy se tomu vzpírají. Podle nich onen Alciok, který vedl Bulhary do království Langobardů, měl být nejmladším synem bulharského chána Kubrata. Jenže to časově nesedí, neboť by musel být jeho vrstevníkem, nikoliv potomkem.
zdroje:
