Článek
Život a původ Herty Kašparové
Její otec Alois Kašpar se narodil roku 1884 v malé vesnici Pusté Žibřidovice (německy Wüst Seibersdorf ), která se nachází přibližně na půl cesty mezi Šumperkem a Jeseníkem. Jeho národnostní příslušnost je nejistá, v obci, kde vyrůstal, převládal německý živel. On sám se k české národnosti přihlásil až později (a bez potíží složil zkoušky z češtiny), ale spíše z důvodu osobního prospěchu nežli vlasteneckého cítění. Ještě v roce 1938 tvrdil svým nadřízeným, že se cítí být Čechem, jelikož mu z Třeště, kde vykonával práci výpravčího, hrozilo služební přemístění do Poličky. Byl funkcionářem Sokola a dával na odiv svou úctu k prezidentu Masarykovi, jehož fotografii po 15. březnu 1939 vyměnil za obrázek Adolfa Hitlera. Stejně tak se obratem stal znovunalezeným Němcem a čerstvým členem NSDAP.
Jeho manželkou se roku 1912 stala Němka Fraciska Lukas z Hanušovic. A jelikož se Alois Kašpar stal železničním úředníkem, často měnili místa pobytu. Nakonec se roku 1922 usadili v Třešti a zde se jim o rok později narodila dcera Herta.
Podle dobových svědectví byla Herta milé dítě, bez problémů zapadla mezi české vrstevníky, navštěvovala české školy i ryze vlastenecký český Sokol. Trpěla však vrozenou vadou, jelikož se narodila s obráceným chodidlem. Lékaři ji sice vadu odstranili, ale dívka už po celý život nepatrně kulhala. I přes tento handicap byla považována za pohlednou ženu.
Její životní osud, který skončil nechvalně, započal asi ve chvíli, kdy díky přímluvě svého staršího bratra Aloise našla v únoru 1942 práci u kriminální policie v Jihlavě, který zde byl také zaměstnaný. Již v září téhož roku byla převelena ke kriminální policii do Zlína a to na stejnou pozici jako vykonávala v Jihlavě – tedy práci v kartotéce. Ale díky své jazykové znalosti češtiny byla stále častěji přítomna výslechům vyšetřovaných jako tlumočnice.
Z počátku ji zaměstnanci kriminálky ušetřili podívané na mučení vyslýchaných, ale později, když přijala post zapisovatelky, už z vyšetřovny neodcházela. A podle nepodložených svědectví ji vyšetřovatelé v některých případech benevolentně dovolili, aby se sama vyšetřování zúčastnila a vyslýchané týrala. V polovině dubna 1945 zde její práce skončila kvůli evakuaci vyšetřovny v důsledku blížící se fronty. Z úředního příkazu pak byly zaměstnankyně kriminální policie a gestapa propuštěny a mohly se vrátit do svých domovů. Tak učinila i Herta Kašparová.
O posunu v jejím smýšlení i charakterových vlastnostech nasvědčuje mnoho. Například výpověď její matky, která si v ní posteskla nad tím, že její dcera zhrubla, je méně citlivá a někdy i vulgární. Jiné svědectví zas vypovídá o tom, že ani ne měsíc před skončením války fanaticky věřila ve vítězství nacistické Třetí říše a v zásadní obrat na frontě. A v tomto duchu utvrzovala i své třešťské spoluobčany.
Třešťská tragédie květnových dnů – před povstáním
Obyvatelé tohoto města na Vysočině byli vždy vlastenecky založeni. Vznikla zde například první měšťanka na Moravě, zřízen byl ochotnický divadelní spolek a pochopitelně ustanoven Sokol. Ve městě zdárně fungovalo i podnikání a obchod, ať už v rukou českých, německých či židovských. A Němci zde netvořili ani procento z obyvatel.
Po obsazení Československa v roce 1939 vznikl v Třešti, podobně jako v mnoha jiných místech, ilegální odboj proti nacistickému režimu. Jednalo se převážně o šíření tiskovin, případně hmotnou podporu partyzánského odboje. A stejně tak (jako všude jinde), následovaly perzekuce a zatýkání.
K této pochmurné náladě a pasivnímu odporu místních občanů nepřispělo k lepšímu ani to, že přibližně tři týdny před koncem války se nechala dvojice mladých odbojářů vlákat do pasti diverzní jednotkou Jozef, kdy se tito příslušníci Hlinkových oddílů vydávali za partyzány a oba mladíky zastřelili.
V Třešti na konci roku 1944 vznikla partyzánská odnož skupiny Jana Žižky z Trocnova. Následně v březnu 1945, spojením několika odbojových skupin, vznikl v Třešti Revoluční národní výbor, v jehož čele stanuli komunisté. Postupně se plánoval výstup z ilegality do legálního odboje a vhodnou příležitost. Tou se stalo pražské květnové povstání.
Třešťská tragédie květnových dnů – povstání
Velká část obyvatel patřila k dělnickému stavu levicově smýšlejícímu, nebylo proto divu, že se na Revolučním národním výboru rozhodlo, aby třešťští občané rázně postupovali proti okupantům a kolaborantům.
Několik dní před samotným povstáním bylo vykradené skladiště zbraní v místním zámku. To bylo 5. května v 15.15 oficiálně zahájeno hlášením z místního rozhlasu s tím, že ve městě přebírá moc Revoluční národní výbor a Němci mají odevzdat veškeré zbraně. Předem určená družstva obsazovala továrny, nádraží a instituce, jiná pak zatýkala místní Němce (bylo jich kolem stovky), další obsadila klíčová příjezdová místa k obci. Moment překvapení zafungoval.
Alois Kašpar byl zatčen ve večerních hodinách hlídkou povstalců u místního zámku. Měl z Třeště do Jihlavy tajně převést zbraně a peníze, ovšem zda se mu to zdařilo, těžko říct.
Druhý den rebelie znamenal první střety s německými jednotkami. Jednalo se spíše o nahodilé skupiny členů wehrmachtu, které se pokoušely přes Třešť projet a byly zaskočeny místními ozbrojenými hlídkami. Obec totiž ležela na důležité místní křižovatce. S blížícím se koncem války však němečtí vojáci nejevili přílišný zájem o vážnější bojovou aktivitu a ani o odhodlání umírat. Většinou ustoupili, povstalci dokonce získali i nějaké zbraně a vojenskou techniku. V jednom případě nechali přes město projet odzbrojenou skupinu německých vojáků. Vše se jevilo, že povstání má úspěch a dokonce se v náznacích rozšířilo do okolních obcí. Jenže na obou stranách už byli i první padlí. A takovéto povstání se utajit nedalo.
Třešťská tragédie květnových dnů – potlačení a pomsta
Když byla města jako Zlín či Brno ohroženy postupující frontou, nacisté moravskou agendu přemístili do Jihlavy, včetně vrchního velitelství gestapa na Moravě v čele s Maxem Rauschem. Jihlava nebyla vybrána náhodou. Žila zde početná německá většina a tato část Vysočiny tvořila německou enklávu. V březnu 1939 stavěli místní Němci wehrmachtu slavobrány a brali jako osobní újmu fakt, že již v roce 1938 nebyli přičleněni pod Sudety.
Už samotná skutečnost, že v blízké Třešti došlo k ozbrojenému povstání, muselo jihlavské nacisty rozzuřit. Vše navíc evokoval fakt, že povstalci s místními Němci nejednali právě v rukavičkách a ti nejvíce angažovaní nacisté si museli projít „uličkou hanby“, kde schytali od místních Čechů pár bolestivých ran a kopanců. I při samotném věznění nešli Češi pro ránu daleko. Zvláště to platilo pro Aloise Elstera, třešťského rodáka a nacistického vládního komisaře města, místního vedoucího buňky NSDAP Hanse Waltera Engelmanna a Ewalda Radtkeho, dosazeného správce továrny Alexanderwerk. Nešlo vůči nim jen o zášť pro jejich německou příslušnost a členství v nacistických organizacích, ale pro jejich hrubé chování k místním Čechům, spolupráci s gestapem a udavačství. A mezi neoblíbené nacisty patřil i Alois Kašpar, který byl velitel místního Volksstrumu (německé domobrany).
Přesné údaje chybí, takže nelze s jistotou určit, zda rozkaz o obsazení vzbouřené Třeště přišel od Maxe Rausche či někoho jiného. S přesností dodnes nelze ani tvrdit, které konkrétní jednotky ve městě zasahovaly či vedly prvotní úder. Ten přišel 7. května po poledni nejprve od Stonařova, tedy směrem od Třebíče. Podle pamětníků se později ve městě vyskytovali němečtí vojáci v klasických zelených uniformách wehrmachtu, ale i údajně příslušnici Waffen-SS, což místní usedlíci posuzovali podle černých uniforem. Jenže příslušníci pancéřových jednotek wehrmachtu nosili podobný stejnokroj jako výše zmiňované Waffen-SS a pro běžné civilisty tudíž složitě identifikovatelné. Navíc – v Náměšti nad Oslavou, tedy nedaleko Třebíče, byla jedna taková pancéřová jednotka wehrmachtu dislokována.
I přes odhodlání obránců a prvotních úspěchů předešlých dnů, neměla obrana města proti soustředěnému útoku vycvičených a bojem utužených německých vojáků šanci. Nečekaný výpad transportérů zaskočil hlídku, která střežila příjezdová místa od Stonařova. Sedm z deseti obránců buď padlo, nebo bylo na místě popraveno. Obětmi se stávali i náhodní civilisté, kteří se v oblastech prvotních bojů vyskytli. A nikoliv v přestřelkách, ale opět popravením.
Německé jednotky dobyly vzbouřené město poměrně rychle. A následovalo zatýkání a domovní prohlídky, které měly fatální následky. Pokud vojáci u někoho našli cokoliv, co připomínalo jen náznak sympatií k svobodnému Československu, byl zatčen. Nešlo tedy jen o zbraně, ale i uniformy či jejich části. Tak se mezi zatčené dostali i ti, kteří s aktivním povstáním nemuseli mít až tolik společného. Svoji roli zde sehráli i Radtke a Engelmann, kteří se rozhodli mstít a několik Čechů z řad povstalců sami označili.
Třiadvacet zatčených mužů se muselo přemístit na vězeňský dvůr místní soudní budovy. Radtke, který měl obzvlášť spadeno na místního bývalého učitele Vozába, jej nechal vystoupit z řady a osobně ho popravil. Zbytek mužů, včetně obou synů zavražděného učitele, vzápětí padlo pod salvou popravčí čety. Tím však perzekuce zdaleka neskončily.
Pomsta Herty Kašparové
Kolem půl druhé odpoledne přijely do Třeště německé posily o počtu 300 až 400 mužů. Mezi nimi i Hainz Kraiger, vyšetřovatel zlínského gestapa, který se s Hertou snad i důvěrně znal. A Herta se rozhodla, že si Kraigrovi postěžuje na svá domnělá i skutečná příkoří ze strany povstalců.
Kašparovi bydleli v nádražní budově železniční stanice. Že mají Kašparovi doma zbraně, to byla veřejně známá věc. Herta přišla oficiálně tento fakt sama nahlásit Rudolfu Sajdovi, bývalému starostovi Sokola a členu RNV, který jí nařídil zbraň odevzdat. Následně se rozhodlo, že se u Kašparů provede domovní prohlídka, která se proměnila v rabování. Asi dvacítka mužů si z domu odnesla různé cennosti, aniž by našli další zbraně. Hertu i její matku posléze zatkli a odvedli. A z tohoto jednání zřejmě pramenila zášť Herty, tou dobou již zvyklou na svoji árijskou nadřazenost.
Jelikož si jména těch, kteří v jejich domě rabovali, nevybavovala, Kraiger ji vzal mezi separované muže s tím, že jich měla vybrat nejméně deset. Ten okamžik se tak proměnil u desítky z nich v rozsudek smrti. Herta mezi nimi procházela a povýšeným gestem luskla a ukázala prstem. Mezi prvními na sourozence Bílkovi. Třetí bratr se přihlásil sám, čtvrtý již padl při obraně města. Jelikož váhala, koho dál vybrat, tak na doporučení zúčastněných nacistů označila další tři, zbytek spíše náhodně. Všech deset mužů bylo neprodleně odvedeno na vězeňský dvůr, surově zbito a popraveno.
Herta Kašparová, jako pracovnice kriminální policie a gestapa, si musela být vědoma toho, že těmto mužům právě vystavila rozsudek smrti. Nejprve to při výslechu i přiznala, později se však vymlouvala, že si toho vědoma nebyla. O jejím záměru svědčí i to, že se s tímto činem svěřila svým rodičům. Její otec ji za to pochválil, matka nikoliv.
Asi je potřeba dodat, že mezi zatčenými ani popravenými nebyl jediný člen Revolučního národního výboru, až na jednoho. Ti totiž večer 6. května nasedli do aut a z města kvapně odjeli, aby se ukryli v lesích u hradu Roštejn. Zřejmě měli své informace a uvědomovali si marnost odporu. Ovšem své spoluobčany nechali nacistům napospas. A tím jediným zastřeleným z RNV byl Jaroslav Dušek, který šel zřejmě obhlédnout situaci, stále oděn v československé vojenské uniformě. Nejprve byl zatčen, pak u zdi zámku popraven.
Většina německých vojáků opustila obec večer téhož dne, kdy město pacifikovali. Zbytek jednotek a německých civilistů odjeli z města po druhé hodině odpolední 8. května. S nimi i rodina Kašparů. Herta se usídlila v rakouském Gmündu jako pomocnice a kuchařka sovětských vojáků. Zde byla 2. února 1946 zadržena.
Poprava Herty Kašparové
Stala se pochopitelně hledanou osobou a k její smůle i vypátranou Josefem Šprinclem, který se ji vydal na základě zatykače hledat. Samotná osoba tohoto muže je kontroverzní, ale to ponechme stranou.
Herta Kašparová si vyslechla svůj rozsudek před Mimořádným lidovým soudem v Třešni 13. září 1946 v kavárně Republika. Jaký osud ji čeká, mohla tušit. Elster byl v parku V Kaštanech popraven 15. května, Engelmann 12. září. Že její osud je zpečetěn, bylo jasné předem, protože podle tehdejšího práva, ať se na to dnešním pohledem díváme jakkoliv, ani žádný jiný verdikt padnout nemohl.
Už předem se na její exekuci prodávaly lístky a organizoval se svoz nákladními vozy ze širokého okolí. A zájem byl mimořádný. Poprava dvou místních mužských nacistických činitelů nenadchla tolik, jako oběšení mladé ženy. Formálně byla na této podivné podívané zakázána účast dětem i mládeži, ale skutečně jen formálně.
Herta požádala o hodinový odklad exekuce, aby ještě mohla vidět bratra. Bylo jí vyhověno. Údajně do poslední chvíle i doufala, že rozsudek se změní. Ten jí byl před popravou ještě jednou zopakován i s tím, jakých zločinů se dopustila. V 18.30 ji kat vytáhl na popravčí prkno a po sevřením hrdla oprátkou jí za pomoci speciálního hmatu zlomil vaz.
Z pohledu tehdejšího práva byla její poprava oprávněná, ale už tehdy se na ni nahlíželo jako na nedůstojné divadlo nehodné civilizovaného světa. Tepal to zahraniční i domácí tisk, ozývaly se protestní hlasy. Herta nebyla první popravenou v rámci tzv. retribučních trestů, odsouzených k oběšení bylo v těchto procesech skoro osm set a byly mezi nimi i ženy, ale stala se tou ženou, která byla u nás jako poslední popravena veřejně.
Zdroje:
