Článek
Rozbuškou byla bomba
S postupným vzestupem sociálnědemokratického hnutí v celém světě si začala vrstva pracující a jejich sympatizantů ze střední třídy uvědomovat, že můžou změnit své nepříznivé pracovní podmínky i to, že forma zaměstnaneckého poměru nemusí být nutně formou vykořisťování. Ne jinak tomu bylo ve Spojených státech amerických.
Odborové organizace v Chicagu se rozhodly protestně zaměřit na jediný, ale o to více ožehavý požadavek. Změnu pracovní doby z dvanácti na osm hodin bez krácení mzdy. Z pohledu místních fabrikantů to muselo být vnímáno jako více než smělou podmínku a bylo jasné, že bez stávky a demonstrací se snaha její prosazení neobejde.
Demonstrace svolal anarchistický deník The Alarm na 1. květen roku 1886 a tohoto protestu se zúčastnilo na 300 000 pracujících. Zpočátku byla stávka pokojná, ale s přibývajícími dny se stupňovala nervozita na obou stranách. Dne 3. května do protestujících začala střílet policie a na chodnících krváceli první demonstranti, příštího dne celá stávka vyústila tragédií, kdy do davu na Haymarket Square někdo vhodil bombu. Za tento zločin byla následně popravena čtveřice anarchistů, avšak nikdy se řádně neprokázalo, že to byli právě oni, kdo spáchal tento atentát.
Ohlasy na tuto stávku v první řadě rezonovaly Spojenými státy, kdy federální stát Oregon přijal Labor Day (Svátek práce) již roku 1887 za svátek státní. Prvního května 1888 probíhaly oslavy Svátku práce po celých Spojených státech a v roce 1894 se stal již svátkem federálním. Roku 1889 Druhá internacionála přijala 1. květen za Svátek práce v celosvětovém měřítku. I když se jednalo o iniciativu levicové organizace, tento požadavek si získal respekt v celém světě. Minimálně v tom demokratickém.
Na Prvního máje, pípu narážíme
Ohlas v českých zemích přišel velice záhy. Roku 1890 se chystaly na Střeleckém ostrově v Praze k prvnímu květnovému dni velkolepé oslavy. Počítalo se nejen z plamennými proslovy, ale i s tím, čím je uhasit. Pro účastníky shromáždění se přichystalo množství hořkého moku, což se stalo trnem v oku odpůrcům těchto oslav i terčem jejich kritiky. A ani represivní složky rakouské monarchie nezahálely a zatýkaly všechny nepohodlné a podezřelé živly. Ovšem toto preventivní opatření svůj smysl mělo, protože taková velkolepá akce přitahovala i méně vítané jedince.
Překvapivé podpory si demonstrující za osmihodinovou pracovní dobu dočkali od vlivné Národní strany svobodomyslné (mladočechů). Jejich periodikum Národní listy pravidelně informovalo o shromáždění dělníků a konstatovalo, že se jich na Střeleckém ostrově sešlo nejméně 30 000. Velké množství továren v Praze zastavilo výrobu buď dobrovolně, nebo je k tomu donutila neúčast zaměstnanců. Podobná situace nastala nejen v zemích českých, ale i v celé monarchii.
Bylo zač demonstrovat. Živnostenský řád z roku 1859 zakazoval dětskou práci jen do věku 10 let, mezi 10 až 12 lety na povolení úřadů, děti mezi 12 až 14 lety směly pracovat 10 hodin, mezi 14 až 16 již 12 hodin denně. Roku 1885 sice vyšla jeho novelizace, která dětskou práci do 14 let zakazovala, ale do praxe se tento zákon prosazoval mnohem pomaleji. U dospělých činila zpočátku pracovní doba 14 až 16 hodin denně, v 80. letech 19. století byla v továrnách zákonem ustanovena na 11 hodin, ovšem bez započítání přestávek na odpočinek, které v souhrnu mívaly až hodinu a půl.
Osm hodin práce, osm hodin klidu, osm hodin vědy
Mezi odpůrce oslav Svátku práce naopak patřili staročeši (Národní strana), kteří na celou věc nahlíželi jako na invazní svátek z germánských krajin, co v našich končinách nemá co pohledávat. A tradičně katolíci z konzervativního křídla, pro které byli socialisté antikristi a stejné to měli i s jejich oslavami Svátku práce. Tento svůj pohled na věc vytrubovali skrze periodikum Čech, jehož věčným a vděčným tématem byla neustávající kritika mistra Jana Husa.
I přes veškeré obavy proběhly prvomájové manifestace v poklidu. Na pódiu se střídali řečníci, došlo k řádnému zvolení funkcionářů shromáždění z řad řemeslníků i dělníků a celá demonstrace se nesla v duchu hesla „Osm hodin práce, osm hodin klidu, osm hodin vědy“. Pokud došlo k nějakým skutečným rebeliím, tak se o to postarala dvě moravská města. V Prostějově koncem května vypukla stávka tkalců (a o měsíc později znovu), kteří se marně domáhali lepší odměny za svoji práci. Muselo zde zasahovat i vojsko, když se dav pokoušel osvobodit z vězení zadržené buřiče. Podobné to bylo i v Břeclavi v rafinériích.
Jak už bylo napsáno výše, celý Svátek práce byl sice iniciován levicovými proudy a Druhou internacionálou, přesto se záhy stal napříč společností dnem, který ctil lidskou práci, bez národnostních i politických bariér. Zneužití jeho popularity se pokoušeli i nacisté a komunisté si jej v podstatě přivlastnili a dali mu zcela jinou nálepku. S alegorickými vozy, zdánlivě nadšenými pracujícími s mávátky, transparenty a povinnou účastí, jásajícími pionýry a svazáky a pochopitelně mávajícími soudruhy na tribunách. Ale nic z toho do původních předúnorových oslav Svátku práce nepatřilo.
Svátek práce se v celém světě slaví první květnový den, výjimkou je jen Kanada, USA a Austrálie, které Svátek práce slaví první zářijové pondělí. A Austrálie, konkrétně Melbourne, má jedno prvenství. Zdejší dělníci si vymohli osmihodinovou pracovní dobu již 21. dubna 1856 a tento den si připomínali téměř sto let.
zdroje:
České země v letech 1848 – 1918, Efmertová, Marcela, Libri, Praha 1998
