Jaké to je hájit Českou republiku před Evropským soudem pro lidská práva?

Eliška Hronová vystudovala práva na Univerzitě Karlově. Posledních osm let pracuje jako právnička kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, kde se věnuje jak obhajobě Česka, tak i výkonu rozsudků na vnitrostátní úrovni. Zaměřuje se zejména na rovnost pohlaví na trhu práce a procesní práva dětí.

Od roku 2023 působí také jako předsedkyně odborové organizace Platforma zaměstnanců Ministerstva spravedlnosti. Podle svých slov „Spolu s dalšími aktivními členy platformy usiluje o to, aby bylo na reálných číslech vysvětlováno, proč se státu investice do jeho vlastních lidí vyplatí.“

Jak dnes odpovídáte na otázku, čím se živíte? Předpokládám, že práce na úřadě, nebo pojem „úřednice“ je poměrně zevšeobecňující pojem a spojuje se často se stereotypní představou ženy či muže, kteří sedí za přepážkou. Jak na to odpovídáte vy?

Většinou říkám popravdě, že jsem právnička která pracuje v kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. To je hrozně dlouhý název, ale když si lidé tyto informace spojí dohromady, jsou většinou schopni si představit, že jsme taková advokátní kancelář státu. Ve chvíli, kdy je Česká republika zažalovaná před štrasburským soudem, hájí tato kancelář vládu České republiky a postupy vnitrostátních soudů a orgánů.

Je to něco, co Vám přinesla státní správa? Že po osmi, devíti letech od promoce pracujete na něčem takovém, jako je obhajoba České republiky před mezinárodním soudem. Měla byste takovou příležitost v tak „krátké“ době i jinde?

Myslím, že to je jedna z velkých devíz práce pro stát: lidé tu poměrně rychle dostávají velké příležitosti a odpovědnost. I v mé první práci jsem po několika málo měsících prezentovala náš legislativní návrh na Legislativní radě vlády.

Připomínám, že vaší první prací myslíte práci na Úřadu vlády.

Ano, přesně tak. I v této práci považuju za skvělou životní příležitost, že právní otázky, které se v těch věcech řeší, jsou už hodně komplikované. Je velká výzva vymyslet ještě nějaký nový argument nad rámec toho, s čím se poprali české soudy, které se tomu samozřejmě věnovaly odpovědně a kvalitně až po Ústavní soud. To je určitě první liga, kterou můžete v oblasti litigace hrát.

Mluvíte o nedostatečné mediální pozornosti. Naším cílem v projektu Stát ve formě je mimo jiné dát úředníkům a úřednicím hlas, který se jim podle nás v médiích zas tak moc nedostává. Proč úřednictvo nemá v médiích silný hlas?

To je moc dobrá otázka, kterou si kladu také. Myslím si, že když se něco úředníkům podaří, často si to nějakým způsobem připisuje politická reprezentace. Ministr nebo politická strana pak tento úspěch prezentují a sklízejí slávu. To je asi jeden důvod.

Jinak si myslím, že rétorika politické reprezentace bohužel hodně ovlivňuje veřejné mínění. Jak jste zmiňovala na začátku, lidé si úředníky hodně představují jako někoho za přepážkou, kdo dělá spíš rutinní práci. Možná proto ani média nemají velká očekávání, že by úředník mohl říct něco zajímavého.

Říkáte tedy, že se na vnímání prestiže úřednického povolání podílí i politická prezentace?

Jsem o tom hodně přesvědčená. Z sociologických výzkumů bohužel často vyplývá, že zeštíhlování státu je u voličů populární. Tato rétorika proto jede napříč politickým spektrem a v jakémsi začarovaném kruhu zase ovlivňuje veřejné mínění. Když vám někdo pořád opakuje, že jsme stát s předimenzovanými kapacitami a že je potřeba ho zeštíhlit, mají lidé intenzivnější pocit, že to tak opravdu je. Z mého pohledu to tak určitě není. Často také směšujeme dohromady státní zaměstnance a úředníky, a to jsou úplně jiná čísla. Je to kontinuální problém.

Narazila jste na několik mýtů, které v české společnosti kolují o státní správě. Který je podle vás ten největší, který je potřeba vyvracet?

Mýtů je asi hodně a nevím, který je největší. Řekla bych, že to bude třeba představa, že práce úředníků není kvalifikovaná a že by šla ve výrazné míře optimalizovat digitálními nástroji. Tady je potřeba rozlišovat. Určitě máme agendu, kterou optimalizovat jde, a myslím, že se to děje. Ministerstvo práce a sociálních věcí například nedávno představilo aplikaci Jenda, ve které je možné digitální cestou žádat o spektrum sociálních dávek. Tato práce určitě ušetří počet lidí zaměstnaných na úřadech práce a dalších úřadech.

Pak ale máme skupinu úředníků, tedy zaměstnanců ve státní službě na ústředních orgánech, kteří dělají systémovou práci. Ta zahrnuje analytické myšlení, tvorbu nových právních předpisů a další směřování naší země v různých oblastech.

Takže vytvářejí nějakou vizi.

Přesně tak. Nějakou vizi musí zhmotňovat, nebo ji i tvořit. To je podle mě práce velmi kvalifikovaná. Určitě se k ní hodí širší rozhled a zkušenosti ze zahraničí, dobrá znalost cizích jazyků a využívání zahraničního know-how. Je to práce, kterou aspoň v tomto okamžiku, v roce 2025, nejsme schopni nahradit nástroji jako umělá inteligence.

Dovolte, abych vás ocitovala. Je to z asi půl roku starého příspěvku, který jste zveřejnila na své sociální síti LinkedIn. Napsala jste: „Už pět let pracuju, pečuju a jde to. Není to jen sluníčkové. Občas s manželem finišujeme věci v noci, střídáme se v půlce dne. Jsem ale nesmírně vděčná, že mi můj tým a ministerstvo chtějí vycházet vstříc.“ Jak vám na úřadě vycházejí vstříc z hlediska skloubení práce a péče o rodinu? Opravdu se to dá zvládnout?

Cestou v tramvaji jsem počítala, kolikrát se mi v posledních letech změnil rozsah úvazku, a vyšlo mi, že už to bylo sedmkrát, pokud se nepletu. Od roku 2019, kdy se mi narodil syn, a od roku 2021, kdy se mi narodila dcera, se hodně měnilo množství času, které jsem mohla věnovat práci. Byly okamžiky, kdy to bylo jen velmi symbolické. Po narození dcery jsem myslím pracovala asi na 15 % úvazek. Teď, když je dětem pět a tři roky, už mohu pracovat na 80 %. Považuju za úžasný benefit, že jsem si s tím, jak se měnila moje životní situace, mohla úvazek rozšiřovat. Měla jsem k dispozici hlídání a děti už byly schopnější být i s dalšími pečujícími osobami, takže jsem mohla pracovat víc třeba na tom norském projektu Mezi soudy, o kterém jsme mluvily.

Druhým skvělým aspektem je dostupnost péče o děti ve státní správě. My máme na ministerstvu dětskou skupinu Justýnku, do které mohou chodit děti myslím od 18 měsíců. Moje děti ještě chodily od 12 měsíců. To je opravdu benefit, za který by řada žen dala půl království. Dětská skupina je blízko práce, takže dítě odvedete do školky a hned můžete do kanceláře. Pokud se tam dítěti nelíbí nebo vznikne nějaký problém, můžete si ho hned vyzvednout, protože jste blízko. A i pro velmi malé dítě, kdy je komerční péče hrozně drahá, je hlídání v dětské skupině velmi dostupné.

Jsem ráda, že nejsme jediné ministerstvo s dětskou skupinou. Má ji třeba i ministerstvo financí, které má Korunku, ministerstvo dopravy má Mašinku a ministerstvo zemědělství Klásek. Řada těch dětských skupin tak trochu kopíruje problematiku, kterou se zabývají rodiče těch dětí.

Máte pocit, že jste si nějaký skleněný strop ve své praxi musela rozbít sama, ať už pílí, expertízou, povahou, nebo něčím jiným?

V jednom případě se to stalo. S jednou milou kolegyní jsme před několika lety nebyly zaměstnavatelem poslány na školení, kterého se účastnil celý náš odbor. Bylo to proto, že jsme v té době byly jedna na rodičovské a já na mateřské těsně před porodem. Měly jsme za to, že bychom na školení měly mít nárok stejně jako ostatní, a rozhodly jsme se o toto právo nějak bojovat. Jsem ráda, že zaměstnavatel později zareagoval a změnila se naše praxe na ministerstvu. Kromě toho si situace všimlo i Ministerstvo vnitra a sekce pro státní službu. V reakci na to se začaly o tuto problematiku víc zajímat a metodicky vést další ministerstva, aby rodičům na rodičovské a mateřské dovolené, kteří pečují o děti, umožňovala profesní rozvoj.

Doufám, že jste všem ukázala, že se občas vyplatí se ze sebe postavit a že tím můžete inspirovat i někoho dalšího. Ještě bych se krátce chtěla věnovat otázce odměňování. Z veřejně dostupných informací lze vyčíst, že průměrná mzda vysokoškolsky vzdělaného zaměstnance v soukromém sektoru činí 78 000 Kč. U některých oborů jsou rozdíly ještě výraznější: IT specialisté, ale i právníci, analytici nebo účetní si v soukromém sektoru vydělají průměrně zhruba o 30 000 Kč více než ve veřejném sektoru. Zajímalo by mě, jestli si při současné ekonomické situaci a krizi bydlení může člověk, zejména mladý, ještě před pořízením hypotéky a bez vlastního bydlení v Praze dnes dovolit pracovat pro stát.

To je velmi dobrá otázka. Já mám to velké štěstí, že manžel pracuje v IT a je schopen nějakým způsobem zajistit naši rodinu. Pracuje pro zahraniční společnost. Jinak bytová situace není snadná, jak říkáte. A platy ve veřejné sféře jsou opravdu tak nedostatečné, že kvůli značné inflaci, která proběhla v posledních letech, z veřejné sféry odchází řada velmi kvalitních lidí.

Byla platová motivace u vás impulzem, proč jste se vydala do odborů a proč jste stanula v jejich čele?

Určitě. Myslím si, že bez silných odborů se trh práce v České republice nemůže změnit k lepšímu. Je tu pořád velký prostor pro to, aby odborové hnutí bylo víc slyšet a aby srozumitelným způsobem představovalo, zejména ve veřejné sféře, proč se státu vyplatí do lidí investovat. Pokud úřad bojuje s velkou fluktuací, což bylo na ministerstvu spravedlnosti v posledních letech takto, nevyhnutelně musí být nižší výkon úřadu i kvalita práce. Když se za tři roky vymění polovina zaměstnanců, což se nám v minulých letech dělo, je učební křivka u kvalifikovaných pozic, jako je právník, ekonom nebo IT expert, v řádu vyšších měsíců až jednotek let, ne týdnů.

Chtěla bych říct, že pokud přemýšlíte, jestli pro stát pracovat, je hrozně dobrá zkušenost to zkusit. Pro stát pracuje spousta skvělých lidí. To je taky jeden z předsudků, se kterými se setkáváme: lidé často očekávají, že pro stát pracují ti, kteří by se neuplatnili v soukromém sektoru. Moje zkušenost to rozhodně nepotvrzuje. Jsou to lidé, kteří by se v soukromém sektoru uplatnili také. Vědí ale, že svými dovednostmi mají možnost hrozně moc ovlivnit, a to jim kompenzuje nižší příjem, což je asi i můj případ. To, že systémová práce pomáhá spoustě zranitelných lidí, kteří by si pomoc nebyli schopni zajistit sami, mě hrozně motivuje pro stát dál pracovat.

Rozhovor vedla Viktorie Melicharová.