Článek
Jak byste jednoduše popsala svou agendu zde na Ministerstvu práce a sociálních věcí?
Jednoduše? Já si úplně nemyslím, že jde popsat jednoduše, ale kdybych to měla popsat někomu, kdo třeba vůbec neví, jak to funguje – například mojí babičce nebo nějakému kamarádovi, který se v tomhle nepohybuje – tak bych řekla, že se snažíme dělat dobré podmínky pro rodiny s dětmi a nejen pro ně, ale i pro rodiny se seniory a podobně. Aby si to ten člověk mohl představit: snažíme se podporovat služby péče o děti. To znamená, když máte malé dítě, abyste měl možnost ho někam dát, kde se bude rozvíjet a kde se o něj postarají v době, kdy vy budete pracovat. Máme zde i mezinárodní přesah – jsme členy Evropské unie, takže je spousta věcí, které můžeme sdílet ven, a naopak spousta inspirace, kterou můžeme čerpat ze zahraničí. Hodně se zabýváme právě tématem slaďování rodinného a pracovního života a nastavením co nejlepších podmínek pro rodiny.
Co pro vás znamená pracovat na rodinné politice právě teď, v době demografických změn a celospolečenských debat o slaďování práce a rodiny? Jak se vás tohle dotýká?
Já bych řekla, že pro mě je ta práce dost podobná celých těch pět let, co jsem tady, protože to téma je svým způsobem pořád aktuální – bylo, je a bude. Samozřejmě nyní se hodně hovoří o klesající porodnosti, takže je to možná aktuálnější, ale pro mě to není jenom práce, je to poslání. Bylo to tak na začátku i teď. Možná i díky těm změnám vidíme, že rodinná politika je důležitá, má řadu dopadů na ekonomiku, sociální systém a státní sociální podporu. Není to rozhodně okrajové téma, má své velké místo ve společnosti, protože ve finále ovlivňuje životy nás všech.
Zmiňovala jste, že práce v této oblasti je pro vás spíše poslání než možná kariéra. Dalo by se to tak popsat?
Beru to tak, že jsme ve státní službě, a vnímám to jako službu veřejnosti. Určitě se kariéra ve veřejné správě budovat dá a je dobré o tom takhle mluvit – není to jen o tom, že jste zavření v kanceláři a nikam se neposunete. Ale pro řadu úředníků je to poslání. Tady asi nemůže pracovat člověk, který má na prvním místě to, že chce vydělat spoustu peněz. Máte spíše jiné hodnoty, jako je služba veřejnosti, snaha něco změnit a snaha o to, aby vaše práce měla dopad. Finanční motivace tam není na prvním místě.
Podílíte se i na různých evropských iniciativách. Jak důležité je pro českou státní správu být aktivní na evropské úrovni?
Považuji to za velmi důležité. V Česku se často poukazuje na to, co nefunguje, a málo na to, co se povedlo a kde můžeme jít příkladem. Evropské platformy a pracovní skupiny jsou skvělým prostředkem k tomu, abychom ukázali, že děláme dobrou rodinnou politiku a máme kvalitní služby. Je to důležité i z reputačního hlediska – ukazovat Českou republiku v dobrém světle. Kolegové dělají výbornou práci, tak proč o tom neříct i venku.
Dalo by se vypíchnout nějaký projekt z poslední doby, který by se dal zmínit jako příklad dobré praxe?
Těch projektů je celá řada. Z toho, co dělám já, zmíním dětské skupiny. Existují od roku 2014 a za tu dobu se podařilo vytvořit zhruba 30 000 míst v rámci více než 2 000 skupin. Je to služba, která pomáhá rodičům těch nejmenších dětí sladit rodinu a práci. Zejména matkám umožňuje vracet se na trh práce dříve. Ne všechny ženy si přejí být doma tři čtyři roky, některé se chtějí nebo musejí vracet dříve, a dostupnost kvalitních služeb je pro ně klíčová. V tomhle směru se nám to postupně daří.
Do státní správy jste přišla z akademického prostředí. Co vám tato zkušenost dala pro současnou práci?
Nastoupila jsem na ministerstvo rovnou z vysoké školy (FSV UK, obor Veřejná a sociální politika), když jsem dodělávala magistra. Je to můj první velký zaměstnavatel. Škola mě dobře připravila na to, co můžu čekat. Věděla jsem, jaké jsou mantinely, tušila jsem výhody i nevýhody a věděla jsem, na jakém hřišti se budu pohybovat. Díky skvělým profesorům to pro mě nebylo zklamání. Šla jsem sem na stáž a díky tomu jsem přišla do kontaktu s konkrétní prací dřív, než kdybych na stáž nemusela. Tuto kontinuitu se snažíme udržovat – učíme rodinnou politiku na FSV, bereme stážisty a snažíme se jim vše ukazovat v praxi.
Proč jste se rozhodla jít hned po škole do státní správy a ne do soukromého sektoru?
Pro mě nebyla jiná cesta. Od prváku na bakaláři jsem si vysnila rodinnou politiku, když k nám moje současná kolegyně přišla učit seminář. Řekla jsem si, že jednou chci dělat přesně to, co ona. Za pár let jsem ji vystřídala, když šla na rodičovskou dovolenou, a teď jsme kolegyně. Nikdy jsem nad ničím jiným nepřemýšlela. Myslím si, že jsem člověk, který se do státní správy hodí. Nejsem typ do soukromého sektoru, zároveň jsem flexibilní, takže můžu veřejnou správu obohatit.
Je státní správa dobré místo pro mladé lidi na začátku kariéry? Co je může odrazovat?
Mladé lidi často odrazují mýty, že jde o zastaralou instituci s neflexibilními úředníky. Určitě hraje roli i kariérní růst, který je kvůli platovým tabulkám náročnější než v soukromém sektoru, a samozřejmě i nástupní platové podmínky. Bariérou může být i to, že lidé neví, jak se sem dostat. Ministerstva mohou působit jako uzavřené hrady. Chybí mi i větší zastoupení úřadů na kariérních dnech fakult. Lidé neznají příklady dobré praxe nebo mladé lidi, kteří jsou tam spokojení. Ale klady pro mě byly jasné: možnost něco změnit a podílet se na veřejném životě. I po pěti letech tam ten smysl pořád vidím.
Jaké jsou klíčové body pro to, aby mladí lidé ve státní správě zůstávali a rostli?
Hodně závisí na vedení – jestli dostanete prostor se realizovat a určitou zodpovědnost. Důležité je mít u sebe zkušenějšího kolegu, který vás zasvětí do praxe a pravidel „hřiště“. Lákavá může být i možnost cestovat a používat cizí jazyky. Já jsem dřív netušila, že na ministerstvu budu moci pracovat v angličtině a cestovat po Evropě. Ukazovat, že státní správa může být flexibilní a moderní, je klíčové.
Jak by se dal měnit obraz státní správy spojený s předsudky o neflexibilitě?
Mám heslo, že když chci něco změnit, mám začít u sebe. Měly by se víc propagovat příklady mladých lidí, kteří dělají věci zajímavě. Často ukazujeme jen to, co nefunguje, ale dobré příklady táhnou. To platí i pro rodinnou politiku – mít dítě nemusí být bariéra, práce a rodina se dá sladit.
Jak důležité je pro vaši práci další vzdělávání a zahraniční zkušenosti?
Je to velmi důležité. Možnost jazykového vzdělávání je super, ale nejvíc se naučíte v praxi. Když vás zkušenější kolega vezme na služební cestu, kde můžete pozorovat, jak se věci dělají, dá vám to nejvíc. Měla jsem štěstí na kolegyně, které ke mně takto přistupovaly. I v zahraničí se pořád snažím učit od zkušenějších. Pořád si myslím, že jsem na začátku cesty.
Co by měla moderní státní správa nabízet svým zaměstnancům?
Určitě flexibilitu – home office pomáhá slaďování i kolegům, kteří dojíždějí. Dále je to o prostředí. Bylo by skvělé, kdyby se státní správa otevřela i prostorově, například směrem k open spaceům. Moje zkušenost z Evropské komise byla skvělá – budovy jsou moderní, funkční a inspirativní. Prostředí a kolegové jsou ohromně důležití, v práci trávíte hodně času.
Jak důležitá je mezirezortní spolupráce a práce s daty?
Mezirezortní spolupráce je náročná, ale z mojí zkušenosti se daří. Například naše ředitelka je národní koordinátorkou Evropské záruky pro děti, kde musíme sbírat data z řady institucí. Vždy je to o lidech. Co se týče dat, je to pro nás aktuální u dětských skupin. V Česku máme „split systém“ – školky spadají pod školství, dětské skupiny pod MPSV. Potřebujeme data sdílet a na technické úrovni se o to snažíme.
Proč pro vás má smysl pracovat ve státní správě?
Vidím dopad své práce přímo na rodinách s dětmi. Neberu to jako běžné úřadování v kanceláři. Vidím konkrétní výsledky, moje práce není zbytečná. Ten vnitřní smysl tam pořád mám.
Pracujete tedy s nějakou vizí?
Určitě ano. Vize je důležitá, motivuje vás. Ideální stav by měl být takový, aby rodiny mohly realizovat své preference – mít tolik dětí, kolik chtějí, aniž by klesla jejich životní úroveň nebo byly finančně ohroženy. Přála bych si, aby rodiny byly funkční a vyrůstaly v nich spokojené děti. O ně jde ve finále vždycky.
Co byste vzkázala mladým lidem, kteří o státní správě uvažují, ale váhají?
Vzkázala bych jim, ať se nebojí. Nenechte se odradit tím, co slyšíte zvenku. Jděte si za tím, co si přejete. Pracujte na sobě, buďte ambiciózní, ale zároveň nezapomínejte na pokoru. To je pro mladého člověka na začátku kariéry důležitá vlastnost.
