Článek
Jak fungovalo ministerstvo vnitra z pohledu člověka, který se zabýval krizovou komunikací. Co podle vás fungovalo, když se podíváme na ten stát, na ty státní struktury? Jak se dařilo věci měnit?
Jestli ministerstvo vnitra něco charakterizuje, tak je to neustálá krize. Hlavně v období, kdy jsme tam působili my. Bylo to krátce po ruské invazi na Ukrajinu. To znamená, že příležitostí nasát, nebo respektive podílet se na různých krizových situacích, byla celá řada. Já sdílím přesvědčení, že jestli něco stát umí, tak je to krizové řízení. My opravdu umíme ty krize řešit, ale už ne vždycky je umíme odkomunikovat občanům nebo vysvětlit, co v těch krizích děláme.
A právě to jsme se pokoušeli na ministerstvu vnitra budovat. Samozřejmě to ale nebylo od začátku úplně jednoznačné, protože ten termín nebyl zpočátku jasně definovaný. Vznikl jako závazek předcházející vlády a ten pak naplnila vláda, během které jsem na ministerstvu vnitra působil. Takže jsme procházeli snahou najít a ukotvit agendu, kterou jsme měli na starosti.
To znamená, že jste to byli i vy úředníci, kdo se podílel na formování toho, jaká vůbec bude náplň vaší práce?
Kdybych chtěl být příkrý, a to úplně nechci, ale potom to vysvětluje i některé další jevy, tak strategická komunikace byla na začátku definovaná hodně jako snaha bojovat proti dezinformacím. Jestli to ale něco rozhodně být nemělo, tak to neměla být snaha bojovat proti dezinformacím. My jsme se to pokoušeli lépe vysvětlit, protože boj proti dezinformacím, pokud bych ten terminus technicus připustil, i když ho nerad používám, je velmi úzká a specifická část toho, co by se mělo dít. Zároveň by se to ani nemělo označovat jako boj proti dezinformacím. My nechceme bojovat proti názorům lidí nebo se proti nim vymezovat. Naše strategie byla opravdu přinášet ověřené informace od aktéra, kterému lidé věří a který je skutečně povolaný, rozumí podstatě těch problémů a dokáže o nich veřejnost informovat.
Pokud zůstaneme u fungování státu a státního aparátu, vy jste zmiňoval hned na začátku, že ministerstvo vnitra neustále řeší nějaké krize. To je podle mého chápání i velký tlak na výkon té instituce jako takové. Jak jste vnímal personální řízení toho úřadu? Nastavené procedury?
Úplně stejně jako v krizové komunikaci, i v rámci těch vnitřních procesů je naprosto klíčová důvěra, aby ten, kdo řídí úřad, důvěřoval úředníkům. A já si myslím, že ta důvěra tam byla, respektive se vybudovala velmi silná. Dá se to ilustrovat na celé řadě příkladů, kdy jsme opravdu byli schopni připravovat věci, které potom pronášel například ministr nebo další představitelé státu. Na důvěře v to, že lidé, kteří tam sedí, vědí, co mají dělat, stojí všechno.
Nechci to mermomocí ilustrovat na současném příkladu, kdy někteří představitelé státu označují úředníky za někoho, kdo je zbytečný a koho vlastně nepotřebují. V takovém prostředí se důvěra buduje velmi těžko. A ta opravdu ohraničuje všechno. Platí to i pro to, že představitelé státu, kteří ministerstvo řídili, respektive pan ministr, pochopili, že je potřeba důvěru budovat, důvěřovat tomu úřadu i expertíze lidí, kteří v něm pracují. Ti lidé jsou tam opravdu od toho, aby dělali svoji práci, a snaží se ji dělat co nejlépe. Pokud to někdo nepochopí, bude zbytečně vytvářet třecí plochy, které jsou pro tu práci naprosto zbytečné.
Znamená to, že budování důvěry, která je tedy klíčová, leží především na politických funkcionářích, nebo tam vidíte nějaký prostor pro budování přímo samotnými úředníky?
Je to oboustranný proces. Vždycky to musí být oboustranný proces, ale na obou stranách musí být vůle. Musí existovat snaha pochopit, že aparát státu je tady od toho, aby sloužil státu. Stejně tak jako politik slouží státu. Postupně pak nacházíme styčné body mezi politickou reprezentací a úředníky, aby všichni pochopili, že opravdu chceme věci posouvat. Ve chvíli, kdy jsou výchozí pozice nastavené tak, že se vůči sobě vymezujeme – jak jsem mluvil o boji proti dezinformacím, což je vlastně vymezování se proti někomu – tak se to dělá těžko.
Kromě důvěry jako takové, co ještě pomáhá tomu, aby úřednický aparát mohl lépe vykonávat svou práci a dodávat výsledky, které potom mohou pocítit i běžní lidé?
Myslím, že ta důvěra je opravdu klíčová. Ale také důvěra v expertízu lidí, kteří tam sedí a dělají tu agendu třeba celou dekádu. Nechci, aby to vyznělo, že si uzurpují právo na pravdu, ale mají velmi hlubokou expertízu. Té je potřeba důvěřovat a na ní stavět. Pak je tu politická reprezentace, která se rozhoduje, jestli zvolí bod A, bod B nebo bod C podle toho, jak jí úřednický aparát nastíní danou problematiku.
Naráželi jste na nějaké procedurální problémy? Na jaké bariéry mohou úředníci narážet, když se snaží některé věci implementovat?
Nevím, jestli jsem byl úplně standardní úředník, ale obecně je tam samozřejmě určitý strach něco udělat, aby člověk náhodou něco nepokazil. Budu to ilustrovat na příkladu projektu 72 hodin, který se snažil připravit nás, občany, na krizové situace. Kdyby tam nebylo politické zadání a jasná vůle vydat se touto cestou, tak si ani nedovedu představit, že by ten projekt dopadl tak, jak dopadl. To znamená, že by se příručky poslaly všem občanům České republiky.
Ve chvíli, kdy je ale někdo, kdo se za to politicky zaručí, jsou průchozí i věci, jako že dokážete udělat výběrové řízení na rozeslání příručky do všech domácností. To je něco, co stát nikdy předtím nedělal. Přišli jsme na odbor veřejných zakázek a řekli kolegyním, že bychom chtěli poslat příručku do všech domácností. Říkaly, že to nejde a ptaly se, jak to chceme udělat, protože to nikdo předtím nedělal. I volební lístky se totiž distribuují trochu jiným způsobem. Ale v momentě, kdy je tam politické zadání a vůle to udělat, úředníci pak udělají maximum pro to, aby to prošlo.
Zmiňoval jste, že důvěra v expertízu na resortu je velice důležitá. Daří se podle vás státní správě přitahovat osobnosti s expertízou?
Chtělo by se říct, že ne. Zároveň ale musím říct, že když jsem tam působil, byla tam celá řada lidí, kteří tu expertízu opravdu měli a přišli třeba ze soukromého sektoru se snahou pomoci státu. Takže rozhodně existují mechanismy, které dokážou tyto lidi přitáhnout. Dlouhodobá atmosféra, kterou ale část politického spektra vytváří, když mluví o postradatelnosti úředníků a jejich zbytečnosti, rozhodně nepřispívá k tomu, abychom budovali kulturu, v níž lidé chtějí pro stát pracovat. A teď nemyslím pro konkrétní politickou stranu, ale opravdu pro stát.
Co vás osobně motivovalo k tomu, abyste šel pracovat právě pro stát?
Já jsem odcházel ze soukromého sektoru, kde jsem byl na pozici kreativního ředitele. To znamená, že se snažíte různým firmám pomoct s tím, aby prodaly leccos. V nějaký moment ale dospějete do bodu, kdy vám to přestane dávat smysl a kdy hádky o tom, jestli je fialová dost fialová nebo jestli je jogurt dost krémový, už prostě nejsou důležité. Zároveň dospějete do věku, kdy chcete dělat práci, která má smysl. Mně přišlo, že práce pro stát smysl má, zvlášť v kontextu událostí na začátku roku 2022.
Zmiňoval jste důležitou roli politiků. Jak z pohledu vysoce postaveného úředníka, kterým jste byl, probíhá období před volbami? Když se vrátíme v čase – už z předvolebních průzkumů bylo zřejmé, že nastane politická změna. Bylo to na úřadu znát?
Nevím, jestli bych řekl, že tam zhoustla atmosféra. Ti lidé se samozřejmě snaží svou práci dělat dál a musí ji dělat dál, ale zároveň vědí, že budou znovu vysvětlovat nové politické reprezentaci smysl, účel a fungování jednotlivých procesů. A to je naprosto v pořádku. Je to spíš období příprav na to, abychom byli schopni ukázat, co jsme udělali, vysvětlit to a nové politické reprezentaci ukázat „střeva“ těch procesů. Nenazval bych to vyloženě nervozitou. Jak říkám, ti lidé tam pracují dostatečně dlouho, prošli obdobím celé řady vlád a charakterizuje je především expertíza, ne to, že slouží nějaké konkrétní politické straně.
Po volbách došlo k tomu, že se nová vláda rozhodla na řadě resortů změnit struktury, zrušit i celé sekce nebo odbory. Krizová komunikace byla mezi oběťmi těchto změn. Jak jste vnímal dobu předtím, než se řeklo, že se tato konkrétní agenda ruší nebo rozpouští mezi jiné odbory a sekce? Bylo tam období nejistoty a nervozity?
Nejistota je asi správné slovo. Samozřejmě jsme přemýšleli o tom, co se může stát s nástupem nové vlády, protože celá řada indicií – například to, že hnutí ANO mělo zrušení oddělení, které jsem vedl, ve svém programu – byla znejišťující. Přemýšleli jsme proto, jakým způsobem vysvětlit naši práci novému vedení.
Nikdy jsme naši práci nechápali tak, že bychom měli křičet do světa: „My tady děláme toto.“ Pořád jsme měli na paměti, že mají promlouvat činy státu, ne to, že bude konkrétní úředník nebo oddělení hlásat: „My tady děláme krizovou komunikaci.“ To nikdy nebylo účelem.
Celá řada procesů a postupů, které jsme uvnitř nastavili, spočívala v tom, že jsme si shrnuli všechno, co jsme udělali, abychom novému vedení byli schopni předložit jasné výsledky naší práce. Jestli jsme na něco dbali, tak na to, aby naše práce měla měřitelné výsledky.
Zároveň jsme pokračovali v práci, kterou jsme dělali do té doby. Ať už šlo o střelbu v Chřibské, útok v Hradci Králové nebo teroristický čin v Pardubicích, na všech těchto událostech jsme dál pracovali a snažili se odvádět svou práci tak, jak jsme byli standardně zvyklí. Současně jsme novým kolegům vysvětlovali, co děláme, proč to děláme, s jakým účelem, jaké to má výsledky a k čemu to vede. Pak je samozřejmě otázka, jestli se to všechno opravdu dostalo až do pátého patra, kde sedí ti, kteří nakonec rozhodují o tom, jakým směrem se ministerstvo vydá.
Měli jste možnost o tom hovořit přímo s těmi politiky, nebo to vysvětlování probíhalo na jiné úrovni než mezi vámi a nastupujícím ministrem vnitra nebo lidmi z jeho nejbližšího politického okolí?
Kdybychom se bavili s ministrem vnitra, tak by to bylo skvělé. Tím chci ilustrovat, že já jsem se to snažil vysvětlit své přímé nadřízené, respektive paní, která byla pověřena řízením. A pak se samozřejmě ptáte, jestli se to dostalo dál. Zpětně si skoro troufám tvrdit, že ne všechno, nebo možná vůbec nic. Tím zároveň odpovídám na vaši otázku: ne, neměli jsme možnost naši práci vysvětlovat nikomu jinému než nadřízeným. Je potřeba respektovat hierarchii a rozdělení rolí. V mém případě tedy šéfce odboru komunikace.
Když jste popisoval snahu přesvědčit resort jako takový, aby si vás nebo váš odbor ponechal…
Možná jen poznámka. Myslím si, že ten resort to chápe. Otázka je, jestli to chápe politická reprezentace.
Rozumím. Člověkem, který by měl alespoň částečně zajišťovat kontinuitu na resortech po volbách, je státní tajemník nebo státní tajemnice. Probíhala nějaká jednání se státní tajemnicí na ministerstvu vnitra, nebo do toho nebyla nijak zapojena? Jak jste vůbec vnímal její roli? Byla pojistkou toho, aby alespoň některé věci měly kontinuitu, nebo nikoliv?
Úplně nechci mluvit za paní státní tajemnici, protože jsem vedle ní v kanceláři neseděl. Z mého pohledu se spíš snažila naplňovat vůli pana ministra tak, jak s ní přišel. Takový byl obraz, který jsem vnímal. Ale znovu podotýkám, že jsem vedle ní neseděl a rozhodně asi nebyla v jednoduché roli.
Když jste tedy zjistili, že už nebudete dál pokračovat v té práci, jak probíhalo předání vaší agendy? Probíhalo vůbec nějak? Jak vypadal ten ukončovací proces?
Dnes se často mluví o onboardingu. Debaty, které kolem tohoto tématu vedou kolegové z HR, ukazují, že je tam celá řada hluchých míst. Stát možná do určité míry onboarding zvládá a chce získávat nové lidi, ale trochu pokulhává v offboardingu. Samozřejmě to ale není jen problém státu, týká se to i firem.
Pokud by se lidé, kteří odcházejí, dostatečně nesnažili svou práci předat, dovedu si představit, že proces předání nebude příliš intenzivní. Prostě tam necháte papíry a můžete jít. My jsme se naopak snažili všechny věci velmi poctivě sepsat. Vznikl dokument o více než dvaceti stranách s celou řadou příloh, aby kdokoliv, kdo přijde po nás, mohl v té práci pokračovat.
Úplně upřímně, mně nejde o moje místo. Já se někde uplatním, ať už mimo stát, nebo jinde. Mně jde opravdu o to, aby ta agenda pokračovala a aby se nesmrskla na to, jak byla potom často vnímána ve veřejném prostoru. Ministerstvo totiž komunikovalo, že krizová komunikace může být PR nebo že může být PR nahrazena. A to si myslím, že rozhodně nemůže.
Když jste zmiňoval, že hnutí ANO mělo ve svém programu zrušení oddělení strategické komunikace na ministerstvu vnitra, pídili jste se po tom, proč podle nich právě toto oddělení nemá fungovat? Byly vám předloženy nějaké argumenty, které by to objasňovaly?
Vždycky se snažím dívat spíš na to, co jsme udělali špatně my, než obviňovat ostatní. Zcela upřímně za námi jde to, že jsme nedostatečně vysvětlovali, co strategická komunikace přináší. Není to tak, že by někdo měl stát na barikádě a křičet, že dělá strategickou komunikaci. Měli jsme ale investovat víc času do toho, abychom politikům dokázali vysvětlit rozdíl mezi institucionální komunikací, kterou často zajišťuje PR nebo tiskové oddělení, politickým marketingem a strategickou komunikací.
Asi jsme neudělali dost práce, aby lidé, kteří o těchto věcech rozhodují, pochopili přínosy strategické komunikace a to, co vlastně znamená. Že to není politické PR ani PR instituce. Je to něco, co se klene nad tím vším, má mít kontinuitu a snaží se mluvit za stát. Takže mezery vidím spíš v naší práci a v tom, že jsme to politikům nedokázali dostatečně vysvětlit.
Co se teď stalo s agendou, na které jste pracovali? Víte, zda se pokračuje v některých věcech, které jste rozjeli nebo měli rozpracované, nebo to celé utichlo?
Stále můžu vycházet jen z toho, co ministerstvo vnitra napsalo v tiskové zprávě, která oznamovala konec oddělení, kde jsme působili. Bylo tam uvedeno, že strategická komunikace přechází zpátky pod oddělení tisku a PR, tam, kam patří, a že celá řada těch agend bude zřejmě pokračovat v rámci jiných institucí, ať už je to policie nebo Hasičský záchranný sbor.
Zároveň ale, když se zpětně podívám na jednotlivé projekty, ať už je to ten nejviditelnější, projekt 72 hodin, tak i z toho, jak o něm mluví celá řada aktérů, to vypadá, že to byl z pohledu současného vedení pouze jeden uzavřený projekt, který skončil a není potřeba na něm dál pracovat. To si myslím, že je škoda, ale usuzuji jen z mediálních prohlášení. Žádné konkrétní informace z ministerstva vnitra nemám. Budu rád, když to bude pokračovat, ale jestli to skutečně pokračuje, netuším.
Kdybyste teď mohl sedět s nějakým politikem z vlády a vysvětlit mu, proč je důležité mít samostatné oddělení strategické komunikace na ministerstvu vnitra, co by byly vaše hlavní argumenty?
Nejzásadnější argument je, nebo já to vždycky říkám takovým zábavným způsobem, co mi říkala maminka, když jsem byl malý: že když mě vzbudí o půlnoci, měl bych umět malou násobilku. S tím se asi všichni shodneme.
Já si myslím, že stát by měl umět, když ho vzbudí o půlnoci, vysvětlit svým občanům, co se děje, pokud nastane krizová situace. To je esenciální a fundamentální základ fungování státu. Další důvod, proč si to myslím, je ten, že jsem viděl, že informace dokážou zachraňovat životy. Když se podíváte zpětně na povodně v roce 2024, kdyby komunikace nebyla dostatečně srozumitelná a včasná, mohlo dojít k mnohem větším škodám nejen na majetku, ale i na životech lidí, kteří by nevěděli, co dělat, a velká voda by je zastihla nepřipravené v jejich domovech. To všechno podtrhuje důležitost komunikace v krizích. To je úplný základ všeho, a pak se můžeme bavit o různých technikáliích a dalších věcech.
Když jste působil na ministerstvu vnitra, co jste se tam naučil o fungování státu jako takového? Co pro vás bylo překvapující nebo co vás zaskočilo na tom, jak funguje ministerstvo vnitra?
To, že jádro státu, tedy úředníci, kteří tvoří státní aparát, jsou velmi profesionální a opravdu vědí, co mají dělat. Je dobré se podívat na fungování během covidu. Pořád si myslím, že stát fungoval vlastně dobře. Nechci říkat, že to kazili politici, ale v momentě, kdy nerespektujete systém a obcházíte ho, zvlášť v krizích, kdy není čas budovat nové struktury, vzniká zmatek, který potom vyvolává nejistotu i ve společnosti.
Vždycky budu říkat, že na ministerstvu vnitra pracují profesionálové jeden vedle druhého. Když nastane nějaký průšvih, je potřeba je poslouchat a řídit se tím, jak mají nastavené procesy. V době klidu se můžeme bavit o tom, jak procesy zlepšit nebo změnit, ale to jádro funguje dobře.
Pak mě fakt zaskočilo, že nikdo nenosí notebooky na porady nebo schůzky. Všichni pořád nosí papíry. Říkal jsem si, že chápu, že když si člověk něco napíše rukou, lépe si to zapamatuje. Ale v momentě, kdy pak přijdu do kanceláře a přepisuji ručně psané poznámky zpátky do počítače… Já jsem byl zvyklý zapisovat si všechno rovnou do počítače, abych si ušetřil práci. Tam ale počítače na porady skoro nikdo nenosí. Všichni vždycky nosí papíry. Já už jsem si je pak taky tiskl. Říkal jsem si, že asi musím mít papíry, tak nosím papíry. Ale zároveň je dobré dělat si poznámky do počítače, protože s nimi pak můžete dál pracovat. Málokdo tam nosí notebook.
A co vám na práci ve státní sféře vadilo? Na co jste narážel, když jste chtěl něco dělat nebo prosadit? Nebo jak jste vnímal pracovní podmínky na ministerstvu vnitra?
Ze začátku tam byla pomalá wi-fi, ale to se nějak spravilo. Když to srovnám se soukromým sektorem, tak samozřejmě pružnost procesů. To vám řekne asi každý. Já jsem ale pochopil, že v momentě, kdy děláte něco tak velkého, jako byl projekt 72 hodin, je potřeba vyslechnout všechny aktéry, kteří do toho mohou mluvit, dát jim prostor se vyjádřit a připomínkovat to. Ty připomínky pak samozřejmě musíte zpracovat, což neúměrně natahuje proces, který by v soukromém sektoru zvládli za měsíc, zatímco tady trvá třeba půl roku.
Někdo by to mohl vnímat jako nevýhodu, ale když si uvědomíte kontext, ve kterém to vzniká, vnímám to spíš jako výhodu a potřebnou věc. Zároveň když nastane krize, ať už to byla střelba na Filozofické fakultě nebo povodně, tak rychlost a agilita státního aparátu je srovnatelná se soukromým sektorem.
Proč podle vás mají státní úředníci tak špatnou pověst u některých představitelů politické reprezentace, kteří možná jen odrážejí názory části společnosti? Proč jsou právě státní úředníci obětí této debaty?
Nevím, jestli bych použil slovo obětí. Zase se dostávám ke komunikaci. Když jsem teď mluvil s jednou kolegyní z jednoho státního úřadu, vysvětlovala mi, co tam dělají. Opět jde o velmi smysluplnou expertní práci, o které ale skoro nikdo neví.
Schopnost mluvit o tom, co dělám, umět to srozumitelně odprezentovat a nenechat veškerý veřejný prostor jen politické reprezentaci, která svou rolí a schopností vystupovat ve veřejném prostoru zastíní všechny expertní procesy, které ve státě probíhají, je podle mě klíčová. To vysvětluje to nedorozumění. My vlastně nevíme, co ti lidé dělají, protože nejsou schopni nebo nemají kompetenci o tom srozumitelně vyprávět. Často jde o velmi expertní témata a najít způsob, jak o nich mluvit srozumitelně, je velmi komplikované. A navíc třeba ani nemají dostatek prostoru, aby je mohli vysvětlovat, což jim zase musí vytvořit samotný úřad.
Moje navazující otázka je, na co jste ze své práce nejvíc hrdý? Zmínil jste několikrát příručku 72 hodin. Je to právě toto, nebo jsou tam ještě další věci, které se podle vás skutečně nějakým způsobem odrazily a byly viditelné, smysluplné a užitečné pro občany České republiky?
Řeknu vám takovou historku. Když došlo ke střelbě na Filozofické fakultě, kolega, který byl se mnou v týmu, říkal: „Teď přijdou ti experti, frajeři, kteří odkomunikují krizi a pomůžou nám s ní.“ Já jsem říkal, že nikdo nepřijde a že to budeme muset odkomunikovat a celé zvládnout sami.
Jsme pyšní na to, že se nám podařilo vybudovat systém, který umí celou řadu incidentů srozumitelně vysvětlit občanům. A nemusí to být jen takto extrémní příklady, jako byla střelba na Filozofické fakultě. Mohou to být i události na místní úrovni, u kterých by si člověk řekl, že z centrálního pohledu stát úplně zajímat nemusí. Přesto je důležité vnímat i tyto lokální problémy, protože mají širší souvislosti. Na to jsem fakt pyšný, že jsme od nuly vybudovali funkční systém, který dokázal tyto věci komunikačně řešit.
Kdybyste mohl zlepšit fungování státní správy a pomoci úředníkům lépe komunikovat věci, o kterých jste mluvil předtím, jaké systémové nebo strukturální změny by podle vás pomohly?
Měli jsme tady nejvyššího státního tajemníka. A jestli někdo opravdu stál za úřednictvem, tak to byl on. Ta funkce se nevím kam rozplynula. Minimálně pan Fryč tam už není. To znamená mít někoho, kdo se těch lidí zastane a kdo bude spolu s aparátem, který kolem sebe má, aktivně budovat schopnost vysvětlovat, co vlastně dělají.
Má to i druhotný efekt. Lidé budou chtít chodit do státní správy, když pochopí, k čemu mohou svou prací přispět. Takže je důležité, aby tam bylo zastání a aby jediným hlasem ve veřejném prostoru nebylo tvrzení, že úředníci jsou zbyteční, ale aby zazníval i hlas, že právě oni jsou tou vrstvou, která na centrální úrovni stát pohání.
Napadají vás ještě nějaké další věci v souvislosti se zlepšováním?
Pak se můžeme bavit o věcech, jako je digitalizace a využívání AI, tedy o tématech, která se ve veřejném prostoru objevují a opakují. To je změna, která přijde dřív nebo později, to se prostě stane. Ale nemusí to změnit ten fundament vnímání. Obrázek, který o úřednictvu máme, je klíčový, protože když do státní správy nebudou chodit kvalitní lidé, nebudeme mít ani kvalitní stát.
Popisoval jste, co se odehrávalo na ministerstvu, když končilo vaše oddělení. Po zkušenostech, které máte ze státní správy, šel byste do něčeho takového znovu, pokud byste měl tu možnost?
Krátká odpověď je: šel. Rozhodně ničeho nelituji a ta zkušenost byla opravdu k nezaplacení. Šel bych do toho znovu i z jednoho důvodu – té práce je tam pořád spousta nedodělané.
Zároveň vidíme, že to má ohlas i v mezinárodní komunitě. My tady občas vyprávíme příběh, že jsme někde na chvostu. Myslím si ale, že zrovna v této oblasti jsme udělali celou řadu práce, od které se učí kolegové ze zahraničí. Umět to propojovat i v mezinárodním kontextu, budovat naši expertízu a potvrzovat, že jsme plnohodnotným partnerem v této debatě, je potřeba dál rozvíjet. Pokud se to rozvíjet nebude, usne to a pak se to bude znovu složitě nahazovat. Takže ano, samozřejmě bych se vrátil.
Pokud by to nastalo, chtěl byste, aby stát měl v té době už nějaké lepší záruky, jak ochránit úředníky před politickým vlivem?
Rozhodně nemám žádnou zášť vůči tomu, že bylo oddělení zrušeno. Je to samozřejmě vůle a pravomoc nového vedení a je to úplně legitimní. Stejně jako vás můžou vyhodit z práce, tak vás můžou vyhodit z úřadu. To je právo každého nadřízeného. Pořád mám mindset soukromého sektoru. Když se někdo rozhodne oddělení zrušit, tak ho zruší. Je jen na nás, abychom dokázali vysvětlit, k čemu jsme tam byli a proč je ta práce důležitá. To se nám bohužel úplně nepovedlo.
Co byste doporučil lidem, kteří zvažují práci ve státní správě, jsou třeba v soukromém sektoru a taková práce by je zajímala? Co byste jim po svých zkušenostech doporučil?
Moje zkušenost je asi specifická, protože jsem zároveň hledal nějakou novou výzvu ve svém životě. Nechci říkat, že jsem měl krizi středního věku, tak bych to úplně nenazýval, ale pocit, že dělám něco, co dává smysl, byl tím hlavním motorem. Možná nemusíte čekat do pětačtyřiceti, můžete do toho jít klidně dřív.
Zároveň je dobré projít si soukromým sektorem a mít ten mindset, že chcete něco změnit, ne si tam jen sednout a nějak tam být. Ten mindset je podle mě velmi důležitý.
Je ještě něco, co byste rád doplnil, čeho jsme se během rozhovoru nedotkli, ale podle vás by stálo za to zmínit?
Je to možná o fungování strategické komunikace napříč všemi institucemi. Vracím se tím do poloviny našeho rozhovoru. Bavili jsme se hlavně o ministerstvu vnitra, ale podobná oddělení fungovala i na ministerstvu zahraničních věcí, na Úřadu vlády a částečně i na ministerstvu obrany.
Je důležité zmínit, že se nám nikdy nepodařilo vybudovat funkční mechanismus nadresortní spolupráce. Resortnost státu je hrozný nešvar. Jestli člověk něco vidí zblízka, tak je to právě tohle. Zároveň, když se z toho snažím poučit i sám pro sebe, myslím si, že tyto systémy se velmi špatně mění nějakým nařízením. Je to spíš o tenkém předivu vztahů, kdy si lidé důvěřují a jsou pak schopni spolupracovat. Když nebudou chtít, nezlomí je téměř nic.
Zase je to o komunikaci, o snaze vysvětlovat, proč to děláme a s jakým účelem. Když jsme se bavili o tom, co ve státě nefunguje, a zároveň o tom, jak se svět změnil, tak právě uspořádání státu podle jednotlivých resortů se může ukazovat jako velmi nefunkční.
Máme například celou řadu problémů mezi dětmi, které prožívají nebo jsou součástí nějaké gradace násilí, ať už jako pachatelé, nebo oběti. Takových případů je celá řada. To se nemůže smrsknout jen na problém resortu školství. Je to celospolečenský problém a podobných témat je mnohem víc. Schopnost domluvit se napříč resorty proto bude čím dál tím důležitější. Jenže takhle ten stát dnes vůbec není nadesignovaný.
Jak to zlepšit? Je to o větším propojování úředníků napříč resorty? Zmiňoval jste, že to asi žádná regulace ani pravidlo nezlomí. Jak tedy lépe propojit experty napříč resorty? Nebo to musí být politické rozhodnutí?
Asi to bude muset být kombinace všeho. Jak politického rozhodnutí, tak snahy vnímat tu problematiku mnohem šířeji než jen v kontextu jednoho svého baráku. Ale disclaimer – já jsem nikdy nepřišel měnit systém. Ani jsem neměl ambici měnit systém. Chtěl jsem jen dobře udělat svou práci a doufat, že ta práce, když bych se zasnil, povede k nějaké změně systému. Ale z pozice člověka, který má na starosti komunikaci, nemůžete, nebo jsem alespoň nechtěl mít, ambice měnit systém. Tahle otázka by měla směřovat spíš na jiné lidi než na někoho, kdo má na starosti komunikaci.
A ještě poslední otázka. Jak se vám to sleduje teď? Jak vlastně komunikuje stát? Vidíte už nějakou změnu od doby, kdy jste tam byl vy?
Nevím, jak je to konkrétně na ministerstvu vnitra, ale když se podíváme na to, co vidíme z veřejných zdrojů, a připomeneme si nedávné extrémní teploty na začátku prázdnin, tak je vidět přezíravost některých politických představitelů vůči určitým skupinám obyvatel. Když řeknete, že v létě je vedro a v zimě zima, tak ano, to je pravda. Ale je tady celá řada zranitelných skupin, které mohou tyto výkyvy počasí snášet velmi těžce a může to ohrožovat jejich životy a zdraví.
V momentě, kdy komunikujeme tímto přezíravým způsobem, nevede to k ničemu dobrému. My jsme se při komunikaci během krizí velmi intenzivně snažili myslet právě na zranitelné skupiny a komunikaci přizpůsobovat jejich potřebám. Celá řada z nás jsou zdraví lidé a nějak se s tím vyrovnáme. Ale je tady opravdu mnoho zranitelných lidí, kteří s tím mohou mít problém.
Když jsem říkal, že stát by měl fungovat i o půlnoci, tak bych k tomu přidal ještě jednu věc: je potřeba lidem o půlnoci vysvětlit, co mají v krizi dělat, a zaměřit se především na ty nejzranitelnější, kteří mají problém postarat se sami o sebe.
Co hrozí státu, pokud nebude strategicky komunikovat směrem ke svým občanům právě v časech krizí?
Hrozí, že se komunikace smrskne jen na PR a na snahu vykreslit všechno v růžových barvách. Strategická komunikace, tak jak jsme ji chápali my na ministerstvu vnitra, byla opravdu podřízená potřebám lidí. Dívali jsme se na to, co potřebuji já jako občan vědět, abych se mohl správně rozhodovat.
V momentě, kdy se to přetočí a komunikace se začne podřizovat potřebám nějaké politické reprezentace, bude z toho jen přetahovaná o to, jestli mám pravdu já, nebo ty. Ničemu to nepomůže a my jako občané se nakonec stejně nedozvíme, co máme dělat.
