Článek
Kdybyste měl vysvětlit někomu, kdo Senát zná jen z médií a nemá o něm hlubší informace, co dělá Kancelář Senátu, co byste řekl?
Kancelář Senátu je založena zákonem a ten o ní říká jednu větu. Lapidárně řečeno zajišťujeme odborné, organizační a technické zázemí pro činnost senátorek a senátorů. Tolik zákon. Pod tím je samozřejmě velká paleta činností.
Když začnu odbornou částí, jde o analytickou, právní a výkladovou podporu našich legislativců zákonodárcům. Ať už sami tvoří zákon nebo senátorskou iniciativu, nebo posuzují zákony, které sem přišly z Poslanecké sněmovny. Je to jakákoli právní podpora, kterou potřebují, aby si mohli říct, jestli je nový zákon nebo novela dobrá, nebo špatná.
K odbornosti patří i mezinárodní rozměr. Senát se věnuje takzvané parlamentní diplomacii, která je velice čilá. Moji kolegové a kolegyně z odboru zahraničního poskytují výborům, komisím, jednotlivým senátorům a senátorkám, předsedovi Senátu a místopředsedům podporu a zpracovávají pro ně analytické podpůrné materiály, odborné, výkladové, diplomatické i historické.
Další oblastí je provoz a organizace. Organizační odbor zajišťuje celý chod instituce. Když sem přijde zákon ze Sněmovny, má Senát ze zákona 30 dní na jeho projednání. Nesmíme to zmeškat, protože by se mělo za to, že se Senát zákonem nezabýval, zákon by procházel dál legislativním procesem k panu prezidentovi a Senát by se k němu nevyjádřil. Všechno se tedy musí odehrát do 30 dnů a organizační odbor určuje tu trasologii: kolik dní zbývá na projednání ve výborech. Nejdřív rozhoduje organizační výbor, což je takové srdce Senátu. Určí, který garanční odborný výbor se tisku věnuje a jak dlouho na to má, a kdy bude zasedat plénum, aby do sebe všechno zapadlo a nepřekročili jsme lhůtu 30 dní.
Senát se samozřejmě chová zodpovědně. Velké plenární zasedání, to nejvyšší, kde sedí všech 81 senátorek a senátorů, diskutují a hlasují o zákonu, nenecháváme nikdy na 30. den, protože se může cokoli stát, třeba technické problémy. Na poslední chvíli se také může objevit nová informace nebo údaj, který zvrátí uvažování a nastavení senátorů. Takže se to všechno odehrává tak ve 20 až 22 dnech.
Organizační částí naší práce je také protokol. Senátorky a senátoři mají mnoho návštěv na nejvyšší úrovni. Téměř každý týden je tu vrcholová návštěva, tedy předseda parlamentu z nějaké světové země, ať je to sněmovna, Senát, nebo jednokomorový parlament. Na úrovni výborů spolupracují zahraniční výbory se zahraničními z celého světa, bezpečnostní, hospodářské a tak dále. Moje kolegyně z protokolu připravují procesní a organizační stránku: jak správně přijmout hosty, jaké vlajky rozmístit, v jakém pořadí se přivítat a podobně.
A pak je tu technická část. Senát sídlí ve dvou nádherných palácích. Větší je Valdštejnský palác, menší Kolovratský palác. Kancelář Senátu tedy pečuje o národní kulturní památku, ale také o vymoženosti 20. století, tedy techniku, počítače, sítě, wi-fi, elektronickou komunikaci a vše, co s tím souvisí. Naše práce je tedy dělat servis a podporu pro zákonodárnou činnost.
Kolik zaměstnanců taková kancelář vůbec čítá?
Ve státní správě, a kolegyně a kolegové z veřejné správy mi budou rozumět, mluvíme o tabulkových místech. Máme jich 203. Přepočteně je teď obsazeno tuším nějakých 197, protože jsou tam částečné úvazky. Jedno místo je neobsazené a máme kolegyně na mateřské dovolené, takže nejsou ve stavu, ale vrátí se a už se na ně těšíme. Takže zhruba 203 zaměstnanců.
Když se bavíte se širší veřejností o své funkci nebo o Kanceláři Senátu, třeba i ve svém okolí, co lidi podle vašich zkušeností překvapí na práci úředníků v Senátu?
Nestává se mi to často, ale někdy je veřejnost překvapena tím, že Kancelář Senátu, tedy úřednická podpora, a myslím to v tom dobrém slova smyslu, ta odborná profesionální podpora, je totálně apolitická. Nevstupujeme do žádných politických rozhodovacích momentů ani do ovlivňování. Všechny výstupy i objednávky od senátorů se týkají čistě odborné stránky. Politický názor i to, jak se zákonodárci k zákonu přihlásí nebo jak ho změní, záleží čistě na nich. Někdy se mi říká: „Když pracuješ v Senátu, tak jsi vlastně napůl politik, ne?“ Absolutně, tohle není pravda.
A co se týká senátorů, málokdo ví, že Senát jede ve třítýdenních cyklech. První týden je obvodový. Senátor pracuje ve svém obvodu (je 81 senátorů a 81 obvodů), setkává se s občany, má tam svoji kancelář, přijímá je, jedná s institucemi a řeší problémy lokálního charakteru nebo problémy, které lokálně přesahují. Druhý týden je jednání výborů a komisí. Už jsem se o tom zmínil. Je to reaktivní část, kdy sem přicházejí zákony ze Sněmovny a výbory a komise k nim zaujímají stanovisko. Zvou si hosty: ministry, náměstky ministrů, odbornou veřejnost, neziskové organizace, zástupce firem nebo svazů, například Hospodářskou komoru, a tak dále. Kromě reaktivní práce dělají i práci, kterou si sami vymyslí. Senátoři si často organizují, nebo my pro ně na jejich zadání organizujeme, odborné semináře a konference k aktuálním tématům. A třetí týden je plenární, kdy práce z předchozích týdnů vrcholí. Senát se sejde, po diskusi a rozpravě se o senátním tisku, tedy o zákonu, hlasuje.
A ještě jedna informace, která někoho překvapí a mě také překvapila. Ustavující schůze Senátu byla 18. prosince 1996, takže letos v prosinci to bude 30 let od prvního jednání. Za těch necelých 30 let prošlo Senátem necelých 3 000 zákonů. Zhruba 650 jich bylo vráceno do Poslanecké sněmovny s pozměňovacími návrhy a nadpoloviční většinu těchto návrhů Sněmovna přijala. Senát tedy něco vylepšil nebo opravil. To málokdo ví. Často se říká, že Senát je slabý, že může zákon pouze vrátit a Sněmovna ho může přehlasovat. Může, ale stalo se to v těch 650 případech za 30 let a v nadpoloviční většině byly návrhy přijaty. Myslím si proto, že jeho funkce se prokázala jako užitečná.
Když se vrátím úplně na začátek vaší cesty, ve státní správě působíte od roku 1996. Co vás do státní správy přivedlo? Jaká byla vaše motivace?
Částečně to byla náhoda. Částečně to bylo i moje tehdejší nastavení, které mám vlastně doteď: jak jsem se profiloval, jak jsem si projektoval svoji budoucnost a užitečnost. Vystudoval jsem sociální práci na filozofické fakultě. Už za studia jsem v sobě objevil, že těžko, velice těžko a zodpovědně bych přebíral zodpovědnost za lidské osudy, když to tak řeknu. Práce sociálního pracovníka nebo terapeuta, tedy práce jednoho na jednoho, byla pro mě velice těžká. Těžko bych nesl, kdyby osud mého klienta dopadl špatně. Spíše jsem směřoval k řešením a uvažování celospolečenského charakteru, systémového, koncepčního a trvalého.
Tehdy jsem zjistil, a byla to opravdu náhoda, že na Ministerstvu vnitra, na odboru prevence kriminality, je volné místo. Sociální patologie, nebo když to otočím, aby se lidem v České republice žilo lépe a bezpečněji, mě velice lákaly, a vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Díky otevřenosti tehdejší ředitelky odboru prevence kriminality, která chtěla odbor promíchat zkušenými lidmi a třeba i méně zkušenými, ale nadšenými, měla ke mně důvěru. Působil jsem tam 20 let a opravdu jsem se tam našel. Od malých, velmi prvotních analytických pokusů v 90. letech jsme přešli k legislativním návrhům. Tehdy to byl zákon o regulaci prostituce, která byla velkým problémem z hlediska bezpečnosti. Nabalovaly se na ni další a další jevy, které souvisely spíš se sociální a zdravotní stránkou, až třeba s ekonomickou. A došlo to až ke komplexnímu programu prevence kriminality, který jsme vytvořili a nabídli obcím a krajům.
Super bylo, že jsme v rámci preventivních aktivit na místní úrovni, s obcemi, neziskovými organizacemi, školami a policií, státní i městskou, vytvářeli pilotní projekty. Ověřovali jsme je a evaluovali, a když byly úspěšné, snažili jsme se je povýšit na centrální úroveň. Ne vždy se to povedlo, vzít projekt z malého měřítka a udělat z něj národní. Ale mohli jsme státu ukázat nějakou činnost nebo procesní záležitost, která ve veřejné správě chyběla, například že se vyplatí, aby orgány sociálně-právní ochrany dětí komunikovaly s lékaři, aby zjistily fyzické týrání dětí, a s policií, aby zjistily třeba záškoláctví. Takové vedlejší efekty, které se v rámci projektů ukázaly, mě moc bavily a posouvaly dál v přesvědčení, že má cenu pracovat ve veřejné správě. To byl asi ten začátek, a říkám, z poloviny náhoda.
Když se naopak podíváte do současnosti, co vás ve veřejné správě drží a co vás dál motivuje a naplňuje? Vidíte v tom nějaký hlubší smysl?
Vidím, a provázelo mě to celý pracovní život. Jak jsem zmínil, bylo to moje nastavení sloužit veřejnosti. Někdy to byli obyvatelé jednoho města, byť třeba milionového, jako je Praha, ale vždy to byl takový přesahový, nesobecký veřejný zájem. To mám i tady, i když z hlediska Kanceláře Senátu jsou naši zákazníci senátoři a jejich orgány. Dobře, budiž 81 senátorů, sdružených do nějakých orgánů. Ale co ti senátoři tvoří? Co je výsledkem práce Senátu? Už jsme zmínili legislativu, která má dopad na všechny občany. Zmínili jsme parlamentní diplomacii, která má dopad na naše občany, na Evropu i na celý svět, podle toho, jak se nastaví různé dohody, kontrakty, politická spojenectví nebo někdy i nespojenectví. To mě drží u toho, že ta práce má smysl. I když je vykonávána tady v Praze na Malé Straně, její dosah je národní až mezinárodní.
Věnujete se v rámci Senátu nějakým způsobem zavádění umělé inteligence? Pracujete s ní, zohledňujete ji ve své práci, je to pro vás výhledově důležitá věc?
Je to pro nás velice důležitá věc. Vnímám ji jako velkého pomocníka při automatizovaných procesech, stále opakovaných úkonech a také při práci s velkým množstvím dat. Už jsem zmínil, že za 30 let existence Senátu máme databázi necelých 3 000 zákonů, které Senátem prošly. To je velká databázová základna. U každého nového návrhu z určitého segmentu, například ze stavebnictví (teď je to stavební zákon, který opět bude hýbat republikou), by nám umělá inteligence pomohla zjistit, kolik takových zákonů tu bylo a jaké změny už se udály. To samozřejmě zvládne i lidská mysl. Kolegové sednou, vezmou archiv a projedou ho. Ale jeden z výstupů pro výbory nebo pro plénum Senátu může být třeba to, že stavební zákon byl od svého základu novelizován tolikrát, byly v něm takové a takové změny a Senát k nim zaujal takové a takové stanovisko. To je důležité i pro kontinuitu, politickou i odbornou.
Takže automatizované procesy. Ročně nám přichází necelých deset tisíc, tedy 7 až 8 tisíc dotazů e-mailem nebo písemně. Odpovídáme na drtivou většinu, protože jsme veřejná instituce, otevřená a slušná, a každému občanovi se snažíme odpovědět. Neodpovídáme jen na podání, kdy si někdo chce jenom ulevit a je to prachsprosté, někdy ani ne prachsprosté, ale prostě sprosté. I tady se dá umělá inteligence využít.
Mým cílem určitě není nahradit lidskou práci, ale dodat kolegům dva základní benefity. Za prvé práci s velkým množstvím dat, analytické činnosti a další činnosti, které by trvaly hodně dlouho a do kterých se dnes třeba ani nemají odvahu pustit. Zrychlit a zkvalitnit tak výstupy, které dáváme senátorkám a senátorům. Za druhé ulevit kolegům v čase, který věnují rutinní automatizované činnosti, aby se mohli nadechnout a dodávali kreativní podměty nebo plnili úkoly, na které AI nemá, třeba návrhy na vylepšení a modernizaci.
Umělou inteligenci bych tedy rád využíval a zatím ji využíváme, řekl bych, takovým základním způsobem, ale chystáme systémové zapojení. Koneckonců jsem požádal dva mladé kolegy, jestli by nemohli být takovými světlonoši. Nazývají se ambasadoři umělé inteligence, ale kolegové to vylepšili a řekli: my budeme navigátoři umělé inteligence. Jsou dva. Každý odbor, kterých mám 11, by mohl mít ještě menšího ambasadora. Už samozřejmě vzniká, nebo vznikl, zásobník návrhů, kde by umělá inteligence mohla pomoci. Tuto fázi máme za sebou a teď řešíme, jak technicky udělat, aby umělá inteligence pomohla. Někdy to je na bázi agenta, který může být do prostředí umělé inteligence nasazen a naprogramován. Někdy jde o zakoupení softwaru od externí firmy, která by nám garantovala a zajišťovala ty nové automatizované činnosti.
Navigátoři začali pracovat nedávno. Vytvořili jsme i klub umělé inteligence, což je velmi neformální těleso všech zaměstnanců, kteří se chtějí něco dozvědět, vzdělat, naučit, nebo přijdou s nápadem: „Já jsem někde viděl, mohlo by to jít, rád bych to.“ Je to diskusní a přátelská platforma, od které se odrážíme. A pak to má i rovinu zdravého, bezpečného používání umělé inteligence. Na spadnutí je u nás interní směrnice, a dostávám se k tomu, že někdy je směrnice dobrá a někdy ne, ale tady je na místě, jak bezpečně používat AI. Já nejsem z těch lidí, kteří by zakazovali kolegům používat v práci free verze umělé inteligence. I kdybych to zakázal, stejně to nezkontroluju. Je hloupost zakazovat to, co nemůžu zkontrolovat, vede to jen k obcházení. Je to o tom, abys vždy myslel na to, jaký prompt dáš, jaká data použiješ a jak validní odpovědi dostaneš, když uděláš to a ono. Směrnice bude spíš v tomto duchu, o bezpečném používání umělé inteligence. Mí navigátoři na ní pracují s manažerem pro kybernetickou bezpečnost a s dalšími klíčovými pracovníky. Sami mi navrhli, že ji pak představí všem zaměstnancům, budou s nimi diskutovat, aby jí porozuměli, a interní akt doprovodí cyklem vzdělávání, který také povedou oni. V tom jsem maximálně spokojen a očekávám, co přijde v dalších měsících.
Co by podle vás pomohlo, aby byla státní správa atraktivnějším zaměstnavatelem, například v oblasti benefitů nebo péče o zaměstnance?
V té otázce kladete otázku, kterou by policie nazvala návodná. První část zní atraktivita veřejné správy a pak říkáte: pane kancléři, chci slyšet něco o benefitech a výhodách. Já nejsem úplně zastáncem toho, že práce má být zábava. Práce mě má těšit, mám cítit uspokojení, mám mít zpětnou vazbu o tom, co dělám dobře a co se podařilo týmu nebo mně jako jednotlivci a kde naopak ne. Ale není to úplně o zábavě. Když se tady zasměju, je to fajn, ale nejsem z lidí, kteří přijdou do práce, zahrají si pingpong, sednou si do sedacího vaku, vypijí litr kafe a v poledne jdou domů, nebo pracují celý měsíc na home office a přijdou se někam podívat jen proto, aby je viděli, že žijí, nebo aby jim do počítače natáhli nějaký nový antivir. To ode mě nečekejte.
Samozřejmě vnímám realitu 21. století, i když pracuju napříč několika obdobími. Benefity hrají významnou roli a mění se jejich význam, od stravenek v 90. letech po multikartu a po ty nejmodernější. Tam bych zařadil slaďování profesního a soukromého života. Je to citlivý přístup k ženám na mateřské nebo k mužům, kteří se starají o děti. Nemáme tu žádného, ale kdyby byl, rád to umožním. Nebo naopak ohled na sendvičovou generaci, kam se za chvíli asi zařadím i já. Starám se o děti, které jsou zletilé, ale nezaopatřené, a mám rodiče s nějakými zdravotními potřebami starých lidí. To je trend, který vnímám a rád bych ho podpořil.
A teď se vrátím k první části, k atraktivitě veřejné správy. Myslím si, že by ji veřejná správa získala tím, že by se víc ukazovala a víc otevírala komukoli: stážistům, nejen studentům, ale i formou práce na zkoušku, roční, půlroční nebo čtvrtletní smlouvou. Kdyby si mladí lidé, a nejen mladí, kdokoli, mohli tu práci vyzkoušet a říct si, že to je ono, nebo naopak ne. Měl jsem kolegy, kteří odešli ze středních nebo i vyšších manažerských pozic v komerční sféře s tím, že neviděli smysl své práce. Smysl své práce šli hledat do veřejné instituce a tam ho nalezli. Když jsem je přijímal, stokrát jsem se jich ptal, jestli si dobře rozmýšlejí, do čeho jdou a co ztratí. Říkal jsem jim limity naší práce. To dobro, které je třeba přetaveno v návrh zákona, trvá od myšlenky k realizaci roky. Napíšete za půl roku skvělý text, pak je připomínkové řízení, vláda, Sněmovna, parlament a tak dále, nebo se to nikdy nepodaří vůbec. Takže atraktivitu bych hledal v tom ukazovat tu práci a její smysluplnost a přitahovat lidi, kteří jsou na tom jako já. To znamená lidi, které těší, když mohou pomoci ostatním. A myslím tím nejen pomoc jednotlivcům, ale hlavně komplexní systémové, celospolečenské až nadnárodní efekty.
Jedna věc je atraktivita státní správy jako zaměstnavatele a druhá věc je samozřejmě konkurenceschopnost. Chápu, že vnímání benefitů je subjektivní, ale komerční svět nabízí oproti veřejné správě velké množství benefitů a různorodých, flexibilních nabídek. Moje otázka směřovala k tomu, jak být jako stát nejen atraktivním, ale i konkurenceschopným zaměstnavatelem.
Rozumím. Odpíchnu se od benefitů a od různých flexibilních úvazků, sdílených pracovních míst a stlačeného pracovního týdne. Stlačený týden ne, ale ostatní nabízíme. Tohle bych řekl, že je opravdu standard. Veřejná správa nemůže konkurovat tam, kde jsou benefity založeny na penězích. Můj benefitní fond je ze zákona tvořen 1 % prostředků, které mám na platy. Víc tam dát nemůžu. Dříve to byla 2 %, vláda i parlament pak schválily 1 %. Mám tedy malý finanční rozpočet a s ním tvořím benefity. Když mi pak kolegové, kamarádi a spolužáci, se kterými se bavím o benefitech v komerční sféře, řeknou, kolik na to mám, a já řeknu nějakou částku, zeptají se: „To máš na člověka?“ Já řeknu: „Ne, na všechny, na rok.“ A diskuse skončí. To je limit, který je systémový, takže se těžko prolamuje. Kdyby mi legislativa umožnila dát tam až 5 %, třeba kdyby řekla, že 1 % je minimum, které má každý, ale můžeš až pět, jen si to najdi ve svém rozpočtu, pak by benefity mohly zahrnout zaručené hlídání dětí prověřenou firmou, lékové poradenství, speciální lékařskou péči, tábory pro děti a podobně, řekl bych až nekonečné možnosti.
Vy jste zmínila atraktivitu z hlediska konkurenceschopnosti a směřujete zřejmě do platové roviny. Tam úplně nevím, jestli má stát závodit. Jsem přesvědčený, že nemá závodit, ale také nemá zavírat oči nad rozevírajícími se nůžkami. Ten závod nemůžeme vyhrát jako veřejná správa, nebo ho můžeme vyhrát, ale jsou to peníze, které bereme z velkého balíku z jiných činností. Dobře, dáme plat lékařům, ale nebudou mít kde léčit, když tam nebude světlo. Dáme plat učitelům, ale nebudou mít na pomůcky. Je to těžký balanc pro veřejnou správu a myslím, že ten závod nemůžeme vyhrát. Teoreticky bychom se mohli pustit do diskuse o tom, jak jsou tabulková místa svázána a které profese mají nůžky otevřenější než jiné. Mám i nějaké zkušenosti ze zahraničí, které směřují k tomu, že se řekne, že tahle a tahle profese ve veřejné správě dostane x-násobek toho, co mají ostatní. Pak se budeme bavit o tom, jestli je to spravedlivé, a nevím, jestli to vede k cíli přilákat kvalitní lidi. Takže tohle bych řekl, že nemá řešení a nejde na tom stavět. Mé několikrát opakované: plat je důležitý, ale dávám před něj dobrý pocit z té práce a užitečnost ve prospěch nějakého vyššího celku.
Když jen lehce nakousneme téma mýtů, o úřednících a veřejné správě kolují obrovské řady mýtů. Máte nějaký oblíbený, který rád vyvracíte třeba ve svém okolí? Potkáváte se s nějakými takovými mýty?
Potkávám. Lenost, pomalost, zbytečnost úředníků ve veřejné správě. Já ty mýty vyvracím, ale zároveň některým musím dát za pravdu. V této chvíli vláda přistoupila k tomu, že pravděpodobně budeme snižovat počty zaměstnanců. Z mé zkušenosti z jakékoli instituce je určitá skupina zaměstnanců, kteří nepodávají standardní výkon a jsou pod standardem, a ostatní na ně doplácejí. Mýty tedy vyvracím, ale zároveň mám zkušenost, že z drtivé většiny, nemá cenu tady dávat procenta, tedy z velké skupiny řadových zaměstnanců, expertů, profesionálů, manažerů až po náměstky na ministerstvech, nemluvě o mém managementu, si mohu říct, co se týká jejich kvalit, loajality, pracovitosti i kreativity, že za ně se vždycky budu bít. Mýty ale pravděpodobně pramení z toho, že se někdo setkal s tou druhou stranou. A tehdy můžu říct, ano, je to tak, není to převažující typ kolegů, ale jsou takoví a těch by se veřejná správa měla zbavit nějakým zdravě očistným procesem, nebo by měla mít procesy nastaveny průběžně, aby takoví lidé věděli, co je standard a kam by se měli dotáhnout. Jejich nejbližší manažer jim při hodnocení řekne, že tu je ještě nějaká šance, dáme ti k tomu podporu vzdělávání nebo koučinku, tutoringu a podobně, ale jestli ne, tak konec. Nejsme zaopatřovací ústav.
Takže mýty tohoto typu ano. A už jsem na začátku zmínil, že pramení z neznalosti. Proto je důležité otevření veřejné správy nebo nalezení nějakého standardního institutu ročních placených praxí. Velice rád vzpomínám na jeden, který je už bohužel zrušen. Když jsem se dostal do své pozice, velice živě jsem se o to zajímal. Někdy kolem milénia existoval institut (přesně nevím, jak se jmenoval), který sloužil pro mladé nezaměstnané, tedy lidi, kteří po střední nebo vysoké škole byli nezaměstnaní. Úřad práce jim platil rok absolventského místa. Byla to mzda na úrovni minimální mzdy plus něco, aby ti lidé přežili. Ale instituce, kde pracovali, neměla s těmito novými mladými kolegy a kolegyněmi výdaje. Zastali tam určitou práci a obě strany se mohly testovat. Instituce si mohla říct, že je dobrý, že na něj najde peníze a chce ho. A druhá strana si mohla říct, že veřejná správa je fajn, a když ne tady, tak už vím, že to stojí za to hledat jinde. Mohu říct, že jsem takovou jednu kolegyni měl a doprovázela mě třeba 10 let. Získal jsem ji z této pozice a když jsem ji získával, vůbec jsem netušil, jak to dopadne. Z mladé kolegyně, která byla na střední škole, se v průběhu roku či dvou stala skvělá asistentka. Z asistentky se stala skvělá expertka na určité téma. Až odešla do neziskového sektoru, kdy říkala, že tohle všechno je fajn, ale ráda by se věnovala něčemu, co veřejná správa z hlediska okruhů zájmů nenabízí. Například je jiná péče o děti bez domova v dětských domovech nebo v pěstounských rodinách z hlediska státu a jinak, když jste v tom v každodenním kontaktu. Ona dorostla k tomu, třeba ve svých 30 letech, že tohle je to, co potřebuje. Byl jsem za to rád. Ten začátek ale byl o tom, že jsem tu kolegyni získal v podstatě náhodou na nějaké doporučení, a po jednom roce (nebo jestli ten program trval dva roky) jsme pro ni našli peníze, a ty se státu vrátily x-násobně.
Když se ještě okrajově vrátím k mýtům, myslíte si, že by pomohlo, kdyby státní správa uměla o své práci mluvit otevřeněji a srozumitelněji?
Určitě. Tohle podtrhuju a podepisuju, mám s tím i osobní zkušenosti. Často jsem bral stážisty z vysokých škol nebo kolegy, kteří mě žádali, abych byl oponentem jejich diplomové práce. Stáž nebo dobrovolník je pro organizaci často cizorodý prvek, který by mě zdržoval a musel bych se mu věnovat. A pohled mých kolegů tehdy, když mi bylo 30 a jim třeba 50, byl takový, že jim ten nový uvidí pod ruce, uvidí, co dělají, jaká kouzla ve veřejné správě. Moje zkušenost ale byla taková, že nás nový člověk nikdy nezatížil. Naopak nám přinesl něco nového. A navíc, když jsme se k němu chovali otevřeně, slušně, nediskriminačně, rovným partnerským přístupem, tak jsme ho možná nalákali právě proto, že u nás nezůstane, ale půjde třeba do samosprávy. Když jsem byl v oblasti sociálních služeb a sociální práce, byl to někdo, kdo bude třeba terénním sociálním pracovníkem pro samosprávu.
Vracím se k otevřenosti. Maximálně ji podtrhuju, protože pohled cizího člověka s určitými zkušenostmi, byť třeba jen teoretickými ze školy, je pro instituci velice osvěžující. Jsme zaběhnutí v procesech, které známe a ovládáme, a byť jsme otevření určitým směrem a hledáme příklady dobré praxe, tak otázky typu „Proč to děláte takhle a ne jinak? Já jsem četl, že v Americe…“ nás často přiměly nad tím mávnout rukou a po několika měsících jsme se k tomu často vraceli. „Pamatujete, jak tu byl ten student a říkal: ‚Hele, na tom něco je.‘“ Ve veřejné správě se nedějí žádná kouzla ani tajemství. A tato otevřenost je základem toho, abychom nalákali, přivedli a podchytili skvělé lidi, kteří budou ve veřejné správě pracovat.
Ale opět, já jsem ten systémový. Chtěl bych, aby to nebylo na individuální práci HR konkrétní instituce, ale abychom měli systém, který začíná třeba od ministerstva školství, středních a vysokých škol, a poskytuje nám taková vodítka, která nám pomohou se jich přidržet: co je dobré pro středoškoláky, co pro vysokoškoláky. A případně opravdu ne velký, ale nějaký malý rozpočet, který by pomohl studentovi nebýt nezaměstnaný na úřadu práce, nebo být na neplacené stáži, a umožnil by mu mít nějakou výplatu.
Máte nějaký vzkaz pro lidi, kteří zvažují kariéru ve státní správě, nebo spíš službu ve státní správě, jak jsme se o tom bavili na začátku, ale stále váhají?
To není jednoduchá otázka. Naformulovat takový vzkaz, ještě zatížený mojí 30letou praxí. Doporučoval bych všem zájemkyním a zájemcům o práci ve veřejném sektoru, aby se toho nebáli. Aby měli více variant, které jsou rovnocenné. Pokud mám v jednom sloupečku deset bodů v plusu a v druhém pět nebo čtyři, tak to nemá cenu. Ale když je to fifty fifty nebo je rozdíl jen jeden argument, ať to zkusí, ať se toho nebojí. Odejít mohou vždycky.
Na veřejné správě je lákavé, že se stanete součástí týmu, oddělení, odboru, sekce, ministerstva, úřadu nebo kraje, a vaše práce, výsledek vaší práce a vašich kolegů a celého úřadu, slouží veřejnému zájmu, slouží vašim sousedům, babičce, partnerovi, přírodě, dětem, komukoli, na koho si vzpomenete. Ta práce je z podstaty nezištná a z podstaty pozitivní v tom smyslu, že stát není založen proto, aby se nám žilo špatně nebo aby nám házel klacky pod nohy. Veřejná správa a úředníci na všech úrovních, samosprávných i státních, jsou tady proto, aby stát fungoval, abychom měli nějaká pravidla, abychom se v nich vyznali a aby se nám žilo dobře. Když to v sobě člověk najde, pak by neměl váhat.
To, jestli se to podaří, je asi konglomerát všeho, o čem jsme se bavili. Je to o nejbližším nadřízeném, o tom, jak úřad funguje, o zdravém prostředí, komunikaci, vedení týmu, osobním rozvoji, nediskriminaci a tak dále. Vyjmenoval bych půlku slovníku. To se musí podařit a někdy se to nepodaří, z různých důvodů. Ale vždy je šance, vždy je možnost se ctí odejít a říct, že se nedařilo. Přesto bych ty dveře nezavíral, protože ze zkušenosti vím, že se to nepodaří z různých, řekl bych lidských důvodů, aniž by představený úřadu, ministr nebo státní tajemník, nebo já jako kancléř, věděl, co se nepodařilo. V jiném úřadu to může být úplně jiné. Spíš o tom, co ten člověk chce dělat a kde vidí svoji roli, by se měl rozhodovat.
A jinak je veřejná správa, jak jsem zmínil na začátku, úplně stejná. Máme stejné počítače, ať se jmenují Apple, nebo jinak, to je úplně jedno. Prostě iPhony nebo Samsungy, to je šumák. Takže plus mínus facka, jsme na tom podobně. A jde o efekt, o cíl, o motivaci, co by v životě ten, kdo by rád, chtěl dokázat.
