Článek
Rezignace na vyvažování obsahu, zejména u témat, která formují hodnotové postoje celé společnosti, překračuje rámec pouhé komerční optimalizace. Média zde vystupují nikoli jen jako zprostředkovatelé informací, ale jako aktivní činitelé ve formování kulturního a morálního klimatu.
Ve veřejném prostoru existují témata, která jsou z podstaty citlivá, protože sahají hluboko do našich hodnot, představ o společnosti a mezilidských vztahů. Migrace, integrace uprchlíků a soužití s náboženskými a kulturními menšinami mezi taková témata nepochybně patří. O to větší odpovědnost nesou média, když o těchto otázkách informují – a o to závažnější je, když tato odpovědnost selhává.
V posledních letech lze v českých médiích, zejména na oblíbených zpravodajských portálech, pozorovat znepokojující trend: pod zdánlivě objektivními zprávami o dění v Německu se stále častěji objevují články, které rámují migraci a její důsledky téměř výhradně negativně. Vytváří se obraz „selhávajícího Německa“, které nezvládá integraci, čelí kriminalitě migrantů a je ohroženo „paralelními společnostmi“. Tento obraz je budován ne otevřenou nenávistí, ale latentními jazykovými a strukturálními prostředky: výběrem témat, výběrem slov, absencí kontextu i způsobem, jakým jsou články vystavěny.
Nejde zde o laciné „dezinformační weby“, u nichž čtenář ví, co může očekávat. Jde o mainstreamová média, která si uchovávají zdání serióznosti, a právě proto jsou jejich vliv a vliv jejich rétoriky tak zásadní. Pro značnou část čtenářů – zejména z nižších a středních vrstev – jsou tato média hlavním, často jediným informačním kanálem. A tato média, namísto aby působila jako nástroj kultivace veřejnosti a posilovala porozumění složitým tématům, rezignovala na svou výchovnou a společensky odpovědnou roli. Z čistě pragmatických důvodů – kvůli klikům, emocím a zjednodušení světa na „my versus oni“ – tyto platformy obsluhují zakořeněné předsudky a utvrzují stereotypy.
Je to trend o to nebezpečnější, že se odehrává skrytě, v jazyce a rámování, nikoli v otevřených výrocích. Tento typ diskurzu je nenápadný, ale účinný. Nepřesvědčuje, ale sugeruje. Nepřikazuje, ale opakuje. A právě proto je důležité jej rozpoznat, pojmenovat a analyzovat.
Střední Evropa má přitom s tímto typem normalizovaného, latentního ideologického diskurzu hlubokou historickou zkušenost. Ve 30. letech 20. století právě jazyk – novinové články, plakáty a banální poznámky o „cizích prvcích“ ve společnosti – sehrál klíčovou roli v přípravě veřejnosti na to, co by ještě před několika lety bylo nemyslitelné. Dehumanizace nezačíná plynem, ale jazykem. V postkomunistickém prostředí, které se dlouho potýkalo s autoritářskou manipulací skrze média, je o to paradoxnější, že právě nyní – ve svobodné společnosti – dochází k návratu téhož typu skryté indoktrinace. Tentokrát ne z příkazu shora, ale z poptávky zdola.
Je zcela legitimní, že poskytovatel médií – jako každý jiný podnikatelský subjekt – usiluje o efektivní monetizaci své činnosti, zejména v prostředí bezplatně dostupného obsahu, kde se pozornost čtenářů stává jedinou komoditou. Nelze však rezignovat na základní etickou rovinu mediální práce, jejímž úkolem není pouze informovat, ale i kultivovat. V případě tématu migrace a integrace je tato odpovědnost ještě naléhavější, protože právě zde se stírá hranice mezi popisem skutečnosti a vytvářením nálady ve společnosti.
Právě ve chvíli, kdy média systematicky tematizují jen problematické aspekty migrace, kdy cizinec – zejména v německém kontextu – figuruje výhradně jako hrozba, pachatel nebo obtížně integrovatelný „jiný“, a kdy zprávy o úspěšné integraci, sociální mobilitě nebo přínosech migrantů pro společnost zcela chybí, dochází k jednostrannému formování veřejného obrazu reality. Tento obraz však není odrazem skutečného stavu: drtivá většina migračních příběhů v Německu je buď neutrální, nebo pozitivní, a nesčetní lidé s migračním původem se stali platnou součástí společnosti – jako podnikatelé, zdravotníci, učitelé či řadoví občané, kteří obohacují kulturní i ekonomický život země.
Tyto příběhy však v českém mediálním prostoru často neexistují, nebo jsou marginalizovány. A právě ony by přitom mohly sloužit jako inspirace, jako prostředek edukace a jako protilátka proti strachu, stereotypům a kulturní uzavřenosti. Volba, co bude tematizováno a co zůstane neviditelné, není nikdy neutrální. A právě proto je důležité, aby čtenář rozuměl nejen obsahu článku, ale i mechanismům, které tento obsah vytvářejí a proto vznikla tato metodika jako nástroj, který má čtenáři pomoci rozlišovat mezi informací a ideologickým rámcem. Nevede k cenzuře, ale k porozumění. Nezpochybňuje svobodu slova, ale upozorňuje na odpovědnost, která se s touto svobodou neoddělitelně pojí.
Jak rozpoznat latentní xenofobii a islamofobii v mediálním textu: Teoretická a praktická metodika pro čtenáře
U mnohých médií se dá skutečně vysledovat určitý vzorec, kde jsou články o Německu tematizovány ve stylu „důsledek otevřené imigrační politiky“, přičemž:
- Lexikálně se často používají výrazy se silnou negativní konotací („útoky migrantů“, „nezvládnutá integrace“, „paralelní společnosti“), aniž by byly podloženy širšími daty nebo kontextem.
- Strukturálně bývají články vystavěné na jednotlivých případech kriminality, které jsou pak implicitně spojovány s migrační politikou (např. „Afghánec napadl…“, místo neutrálního „muž napadl…“).
- Rámování často využívá Německo jako negativní kontrast k ČR, čímž podporuje implicitní představu, že „my“ jsme více kompetentní, rozumní či morálně opatrnější.
Přitom chybí:
- komparativní data, která by umožnila posoudit, zda jde o izolované případy nebo systémové selhání,
- hlas samotných migrantů nebo odborníků na integraci,
- a často i zmínka o úspěšných integracích, což vede ke kognitivnímu zkreslení.
Metodika umožní:
- Identifikovat a kvantifikovat latentní xenofobní či islamofobní tendence v mediálním diskurzu.
- Porovnat různé zdroje
- Zachytit vliv na čtenářskou percepci (např. skrze strukturu článku, výběr jazykových prostředků, absenci kontextu apod.).
A. Sleduj, co je říkáno – a co chybí
Polož si otázku:
- Je článek založený na ojedinělém případu, který je prezentován jako symptom selhání celého systému?
- Chybí kontext, např. statistiky, vývoj v čase, srovnání s domácí situací?
- Jsou v článku slyšet různé hlasy, nebo mluví jen policie, anonymní „zdroje“ a senzacechtivé titulky?
- Pozor: Pokud chybí názory odborníků, zástupců menšin, nebo citace původních zpráv ze zahraničních médií, je to podezřelé.
B. Zkoumej jazyk: slova nejsou neutrální
Zaměř se na:
- Emočně zabarvené výrazy: „horda“, „invaze“, „nezvladatelný příliv“, „kolaps“, „násilník z Afghánistánu“.
- Zvýraznění etnicity nebo náboženství, tam kde by u „českého“ pachatele nepadla zmínka (např. místo „muž zbil ženu“ čteme „Afghánec zbil Němku“).
- Metafory ohrožení: migrace jako „vlna“, „lavina“, „infekce“ nebo „časovaná bomba“.
- Tip: Pokud bys ten samý jazyk použil na „české bezdomovce“ a znělo by to jako neonacistický leták, máš problém.
C. Sleduj strukturu článku
Zeptej se:
- Je titulek clickbait? Např. „Migranti zničili park“ – ale v článku se dočteš, že šlo o dvě osoby a šlo spíš o nevhodné chování.
- Přichází nejdřív emoce, až pak fakta? Typický postup je: šok, strach, vyhrocení – a až v závěru pár slov o širších souvislostech.
- Je příběh vystavěn jako konflikt mezi „my“ a „oni“? Pokud se článek tváří jako reportáž, ale čte se jako varování před katastrofou, je to varovný signál.
D. Sleduj opakování témat
Přemýšlej:
- Jak často dané médium publikuje negativní zprávy o migrantech?
- Je tématem vždy násilí, kriminalita, selhání systému?
- Existují i pozitivní nebo neutrální příběhy o migraci? Pokud ne, čtenář je veden k jednostrannému obrazu světa.
- Pozor: Opakování není náhoda. Častým výskytem se buduje dojem, že „všichni migranti jsou problém“.
E. Propoj se: srovnávej, hledej alternativy
Doporučení:
- Najdi původní zprávu – např. na Tagesschau.de, Die Zeit, nebo Der Spiegel.
- Porovnej způsob, jak je událost popsána – kdo mluví, co říká, jaký tón je zvolen.
- Zeptej se sám sebe: kdybys článek četl v cizím jazyce bez citového zabarvení, vyvodil bys stejný závěr?
Čtenář jako spolutvůrce významu
Mediální texty nejsou zrcadla reality – jsou konstrukce. Tvým úkolem není „věřit nebo nevěřit“, ale rozumět tomu, jak je význam vytvářen. A právě tímto porozuměním narušuješ sílu latentní manipulace.
Obvyklým argumentem vydavatelů při obhajobě těchto trendů bývá tvrzení, že „čtenář si to žádá“. Že si prý přeje články, které ho zneklidní, které mu potvrdí jeho podezření, které mu v jednoduché naraci nabídnou viníka za složitý svět. Tento argument je ale falešný a záměrně manipulativní. Nejde o to, co si čtenář skutečně žádá – jde o to, co mu je opakovaně podsouváno, až tomu uvěří jako normě. Článek s titulkem „Migranti znovu zaútočili“ má vyšší šanci na klik než článek s titulkem „Sýřan otevřel úspěšnou dílnu a zaměstnává Němce“. Ne proto, že by čtenář ten druhý článek odmítl – ale protože ten první je napsaný tak, aby ho zaujal – znepokojil, rozzlobil, vystrašil. A právě tento efekt je snadno monetizovatelný.
Jde o clickbaitovou past, která však neprodává jen pozornost – prodává stereotypy, normalizuje strach a posiluje předsudečné vnímání celých skupin lidí. A pokud k tomu dochází v médiích, která si zachovávají punc serióznosti, jedná se o morální selhání a projev ryzího cynismu. Vydavatel, který vědomě obětuje společenskou soudržnost a kultivaci veřejného diskurzu ve prospěch krátkodobého zisku, není neutrální hráč na trhu informací – je aktivním spolutvůrcem kulturního rozkladu.
A pokud už dnes (nejen) česká mediální scéna není schopna zacházet zodpovědně se zprávami o migraci v sousedním státě, pokud není schopna rozlišovat mezi individuálním selháním a systémovým problémem, mezi emocionální zkratkou a věcným rámcem, pak si kladu naléhavou otázku: Jak bude tato společnost vůbec schopna integrovat budoucí vlny uprchlíků – například těch, kteří budou prchat z oblastí, jež se v důsledku klimatických změn stanou neobyvatelnými?
To, co se dnes jeví jako ideologický postoj, bude zítřejší realita. A pokud si zvykneme na jazyk strachu, na černobílé narace a na vylučování „jiného“ ze společnosti, bude pro nás zítřejší integrace nejen eticky těžká, ale prakticky nemožná.
Dovětek: Jak naše mysl spolupracuje s manipulací
Média nás neformují jen tím, co říkají, ale i tím, na co nás zvykají. A naše vlastní mysl jim v tom často nevědomky pomáhá – protože se řídí zkratkami, které evolučně dávaly smysl, ale v dnešním mediálním prostředí nás činí zranitelnými vůči manipulaci. Zde jsou tři hlavní psychologické mechanismy, které hrají roli:
1. Confirmation bias (potvrzovací zkreslení)
Máme přirozenou tendenci vnímat jako pravdivé to, co potvrzuje naše předchozí názory nebo obavy.
Pokud si myslíme, že migrace přináší problémy, snáze uvěříme článku o zločinu spáchaném migrantem – a článek o úspěšné integraci automaticky zpochybníme jako „propagandu“.
Proč je to problém?
Protože se tak uzavíráme do informační bubliny, ve které realita přestává být komplexní – a stává se potvrzením našich strachů.
2. Negativity bias (přednost negativních informací)
Negativní zprávy nás zasáhnou silněji než pozitivní – je to biologická adaptace, která měla chránit naše přežití.
Článek o útoku nás zaujme víc než článek o úspěšné integraci – prostě proto, že náš mozek vnímá hrozbu jako důležitější než běžné dění.
Proč je to problém?
Protože média tuto tendenci aktivně využívají, a tím vytvářejí falešný obraz světa jako místa plného neustálého ohrožení.
3. Availability heuristic (zkreslení na základě snadno vybavitelných příkladů)
To, co si snadno vybavíme z paměti, považujeme za časté.
Pokud si vzpomeneš na pět případů, kdy „migrant něco spáchal“, můžeš mít pocit, že se to děje „pořád“. I když statistiky říkají opak.
Proč je to problém?
Protože názor si pak neformujeme podle dat, ale podle dojmů, které jsou výsledkem mediálního výběru – ne reality.
Závěrem: Když chceš rozumět světu, nestačí jen číst – musíš pozorovat i sebe
Není třeba se obviňovat z toho, že naše mysl pracuje zkratkovitě. Je ale naší zodpovědností tyto zkratky poznat a reflektovat, pokud chceme být svobodní čtenáři a ne pouzí konzumenti informačních konstrukcí.
Zkus si příště u čtení zprávy o migraci položit tři jednoduché otázky:
- Co cítím – a proč? (strach, vztek, znechucení – je to článek, nebo moje představa?)
- Co v článku chybí? (druhá strana, statistiky, kontext?)
- Kdyby šlo o Čecha místo migranta – bylo by to napsané stejně?
Právě tímto typem všímavosti se začínáme osvobozovat. A jen svobodný čtenář je imunní vůči manipulaci.
