Devadesát drásavých minut v římské opeře: Inferno od Lucie Ronchetti

Znáte to, Řím, to je Koloseum… to už viděl každý, Tosčin Andělský hrad také – aktuálně všude zábradlí.

Ale – ve slavném římském operním domě Teatro dell'Opera di Roma v únoru 2026 uvedli premiéru něčeho skutečně nového – operu Inferno.

—

Italská skladatelka Lucia Ronchetti napsala operu Inferno v roce 2020 na objednávku frankfurtské opery. Vzhledem ke covidové krizi bylo provedeno pouze koncertní provedení a na plnohodnotné scénické uvedení nedošlo – to přišlo až nyní, a právě to bude dnešní téma. (Dílčí záznamy z původní verze jsou k nalezení na YouTube.) Skladatelka Ronchetti i dílo Inferno, pod kterým je tradičně podepsána jako autorka hudby právě ona, jsou ukázkou moderní operní a instrumentální tvorby.

Osoba skladatelky i sama ta „moderna“ je zajímavé téma, nicméně text se bude věnovat čistě dílu. A to především tak, jak ho přečetl autor těchto řádků. O obšírných myšlenkách tvůrců inscenace pojednává téměř dvousetstránkový program a prakticky vše detailně vysvětluje – nápadů je spousta a bude to i jeden z problémů díla – všeho je trochu moc. Protože se ale jedná o dílo scénické, a nikoliv filozofický traktát, budu se držet především toho, co zprostředkovala scéna a hudba.

Inferno představuje něco naprosto odlišného, než co český divák má šanci vidět a zažít v našich divadlech, jejichž dramaturgie ve třetí dekádě 21. století pro českého diváka znovu objevila Smetanovu Čertovu stěnu – Brno letos, Praha za rok, kdo se přidá dál? – ale alespoň se Raraši nebudou sami bát.

Opera Inferno vychází z první části Peklo (v originále Inferno) z eposu Božská komedie Danta Alighieriho. Jedná se o významné veršované dílo ze 14. století. Na základě Dantova díla vznikl také nespočet uměleckých děl, od obrazů přes sochy až po jiné básně a literaturu, a nyní se přidala i jedna moderní operní verze. Původní frankfurtská verze byla sestavena jednak z původních italských veršů Pekla, ale velkou část tvořil i jejich překlad do němčiny.

Římský operní dům Teatro dell'Opera di Roma si objednal u skladatelky zcela italskou verzi. Libreto je nyní celé složeno z původních „známých“ veršů Dantova Pekla – výběrem částí středověkého eposu. Závěrečný epilog, který vytváří příznačnou, byť neurčitou tečku za celým dílem, pak napsal Tiziano Scarpa – současný italský spisovatel.

Nabízí se otázka, proč skládat moderní operní dílo na verše ze 14. století napsané v rané italštině. Pro našince je Dantovo Peklo prakticky jen jedna věta u maturity a příslušné „známé“ verše jsou mu ve skutečnosti neznámé. Pro italského diváka mají však Dantovy verše zcela jinou kulturní váhu než pro publikum české – Božská komedie je v Itálii součástí školní výuky i národní literární tradice a její motivy – filozofické, teologické i historicko-politické – jsou obecně známé. Jde o významnou součást studia na středních školách a většina italské populace má o díle alespoň základní kulturní povědomí.

Možné srovnání s českým prostředím? Nabízí se Kytice Karla Jaromíra Erbena, Máj Karla Hynka Máchy či Babička Boženy Němcové. Málokdo si dnes vzpomene na konkrétní verše z Kytice, přesto jsou pro našince motivy Erbenova díla obecně známé. Podobně fungují Dantovy verše pro Italy, přestože význam jeho díla je pro místní ještě výraznější – Božská komedie je italský literární symbol a zároveň jeden z textů, který zásadně přispěl k formování moderního italského jazyka.

Pojďme nyní s Dantem sestoupit až na samé dno Pekla…

Děj sleduje Danteho cestu peklem v devíti obrazech jednoaktového moderního, až experimentálního díla. Tuto cestu podniká sám dávný básník. Dante je reprezentován hercem Tommasem Ragnem – promlouvá k divákům mluveným slovem.

Průvodcem mu tentokrát není římský básník Vergilius, ale de facto básník sám. Dante je doprovázen čtyřmi svými „vnitřními hlasy“, které již představují zpěváci. Dohromady je to plná paleta mužských hlasů: bas, baryton, tenor, kontratenor, ale i samotné mluvené slovo hlavního protagonisty.

Hlavním je herec Dante, na kterého reagují zpěváci. Někdy jsou v roli vnitřního hlasu, kdy rozvíjejí Dantovu repliku, jindy relativně přímo reagují na samotné jeho počínání. Jsou tedy nevyhraněnými průvodci Danteho na jeho poznávací cestě Infernem.

Ta zahrnuje osm obrazů a epilog. Zmíním jednotlivé obrazy, případně zajímavé části, které mě zaujaly. Pro základní orientaci uveďme, že Dante Alighieri peklo popsal a rozdělil do řady částí. Základní linii tvoří devět sestupujících soustředných kruhů (okruží) utrpení hříšných duší.

Dohromady to můžeme brát jako připomínku středoškolského učiva literatury – kupříkladu to, že nejhlubší hladina pekla je vyhrazena pro zrádce, je docela zajímavý detail…

Dante postupně prochází Peklem, kde potkává hříšné duše a „místní“ obyvatele. Promlouvá s nimi a oni mu v rámci svých veršů představí svůj hřích. Libreto pracuje s konkrétními postavami ze středověkého eposu – někteří mají delší výstupy, jiné jsou skoro zanedbatelné. Vzhledem k absenci kontextu pro českého čtenáře či diváka uvedu konkrétně pouze účinkující s větší či výraznější „operní“ rolí.

První scéna je úvodním vstupem – Dante ztratil cestu a vydává se někam dál, za něčím neznámým. Úvod je mimo jiné seznámením diváka s atypickým moderním přístupem, velice těžkou (středověkou) italštinou a stejně tak těžkou angličtinou na titulkovacím zařízení.

Ve druhé scéně se Dante setká s převozníkem Charónem a Mínósem, který soudí příchozí. Oba jsou nespokojeni s živým příchozím.

Třetí scéna, prakticky jediná, ve které lze mluvit o klasickém operním zpěvu, líčí příběh Francesky z Rimini (Laura Catrani, soprán). Zpěvačka začíná i končí vokalízou, která je přerušena ariózním výstupem, ve kterém líčí svůj důvod, proč skončila v pekle. Tím je zakázaná láska a tento motiv, spolu s klasickým operním zpěvem ve veristickém stylu, jsou pak jedinou připomínkou operní italské klasiky v tomto díle. Krásný výstup, doplněný sólovým (řekl bych) violoncellem.

Ve čtvrté scéně se Dante potká se čtyřmi hříšníky, kteří zastupují páté, šesté a sedmé okruží – zlobu (či hněv), kacířství a násilí. Pátá scéna je příchodem do osmého okruží Malebolge – sem přísluší podvodníci. Šestá scéna odkazuje na zloděje, který vyloupil sakristii, a od zloděje zazní zlověstná kletba. (Pěkně zvoleno vzhledem k současnosti.) Všechny tyto postavy jsou téměř zaměnitelné, rozsah jejich přítomnosti na jevišti je obecně menší. Zásadní je, že ke všem se Dante chová velmi odmítavě, s výrazným opovržením a až velmi hrubě.

Sedmá scéna je setkáním s Odysseem (v libretu pod archaickým jménem Ulysses, Leonardo Cortellazzi, tenor). V Dantově eposu Odysseus zastupuje falešné rádce a antický hrdina prezentuje nebezpečí používání rétoriky bez patřičné moudrosti. Odysseus touží po poznání, přesvědčí svou posádku o cestě do neznáma za poznáním a zavede ji až na konec světa, do místa, které lidem nepřísluší. Boží bouře a hněv je srazí do hlubin. Toto je poprvé, co Dante na hříšníka reaguje smířlivě, vlastně až s uznáním.

V osmé scéně se Dante dostane do nejhlubšího bodu Pekla – devátého okruží určeného pro zrádce. Zde je Ugolino, který nakonec sám skončil zrazen. Byl odsouzen ke smrti hladem a zavřen do věže se svými dětmi. Zrádce, který skončil jako kanibal. Celý výstup je naprosto poklidný a Dante opět pouze nekriticky poslouchá.

Nakonec přichází padlý anděl – Lucifer.

Epilog je monologem Lucifera (Andreas Fischer) – basista dlouhým recitativním stylem odříkává své verše na téma neschopnosti se vyjádřit, jakožto právě toho Dantova pekla. Také by se to dalo vyložit tak, že kdo mluví, a přitom nemá co říci…

Většina scén je proložena výrazným sborovým zpěvem – dle programu uvedeným jako Voci dei Dannati – Hlasy zatracených. Některé výstupy jsou dlouhé (Odysseus), některé velmi krátké; například lichotník má pouhé čtyři verše a prakticky si nepamatuji, že by byl na scéně. (A tedy věřím programu, že tam byl.) To je jeden z problémů tohoto díla, viz následující část.

Scéna, kostýmy a inscenace

Každý obraz je pěvecky trochu odlišný, nicméně scéna, dekorace, kostýmy ani jejich charakter či koncept se prakticky neliší a vše přirozeně navazuje.

Autor předlohy Dante Alighieri popisuje postavy a scény ve fantaskním ztvárnění. Příkladem budiž lesy násilníků, kteří jsou proměněni ve stromy. Lucifer by měl mít tři hlavy, v jejichž tlamách věčně trýzní tři největší zrádce: Bruta a Cassia – strůjci zavraždění Caesara. Třetím, kterému jsou přisouzeny největší muka, je Jidáš Iškariotský; koho zradil, to snad všichni vědí…

Text libreta se sice drží předlohy ze 14. století, ale scéna a kostýmy ze zřejmých důvodů ne. Inscenační tým režiséra Davida Hermanna Dantovu cestu přesunul do současné kulisy a obecně jednoduchých stylizovaných kostýmů. Přenesení do současnosti není dle vyjádření režiséra současnou módní samoúčelnou tradicí operních inscenací. Scéna (Jo Schramm) by měla být moderní zcela záměrně a nést význam: peklo, hřích, současný svět a cesta skrz něj.

Na jevišti je třípodlažní budova. Budova je rozdělena výtahem na levou a pravou část a řadu místností – každá je jiná, některé se v průběhu hry lehce promění. Místnosti a jejich inventář reprezentují moderní bohatý životní styl. Svítidla by odkazovala spíše do 70. let, zbytek je neurčitě moderní. Spodní patro potom představuje zanedbané přízemí jinak bohaté budovy. Některé obrazy a protagonisté jsou přímo svázáni s konkrétní místností – kupříkladu scéna s převozníkem Charónem se odehrává v koupelně a Charón chvilku plave ve vaně. Jiné scény pak s konkrétní místností či jejím vybavením nesouvisí nebo jen zcela minimálně, až zaměnitelně. Některé postavy pak procházejí vícero místnostmi bez zřejmého vztahu k libretu. Vše je temně, ale jasně nasvíceno.

Dante se pohybuje mezi patry v bíle nasvíceném výtahu. Pohybuje se nahoru i dolů, a tedy bez symboliky cesty do hlubin pekla, která je přímo v Božské komedii zakomponována.

Kostýmy (Maria Grazia Chiuri) jsou jednoduché, převažují černé a tmavé barvy doplněné nějakým symbolickým prvkem. Zajímavé je použití rudé barvy pro dvě postavy: Danteho a Lucifera, oba jsou také vyloženě moderně oblečeni. Celkem se na jevišti vystřídá třináct herců, polovina je ale zaměnitelná – vzhledem i celkovým projevem. Výjimku tvoří Dante, Lucifer, postava „stromu“ Pietro della Vigna a jediná ženská postava Francesca.

Většina výstupů je provedena recitativem a mluveným slovem – rozdělení má určitý smysl. To vše je doplněno o další zvuky – různé skřeky, křik, šepot… Jsou to vše mužské party a znějí dohromady velice podobně. Výjimku tvoří ariózní již zmíněný sopránový výstup a výstup Odyssea – až nečekaně příjemně zpěvný. Zajímavý byl i Aurelio Mandraffino v roli Pietra della Vigna. (Pro zajímavost: historicky je Petr z Viney považován za zrádce, který spáchal sebevraždu. V Infernu ale nepatří do devátého, nejspodnějšího patra, kam by jako zrádce měl náležet, a je umístěn do okruží násilí – proti sobě samému. Z toho plyne, že Dante pravděpodobně nevěřil v jeho vinu, a tak ho umístil „pouze“ do sedmého okruží Pekla.)

Hudba Lucie Ronchetti je poměrně pestrá, ale převažuje moderní struktura – experimentální a drásavá, ale není stále ani prvoplánově disonantní. Zcela odpovídá charakteru díla i jednotlivých obrazů, ale dohromady navozuje ucelený, tíživý až depresivní dojem. Sbor je umístěn hluboko v orchestřišti, což v rámci ozvuku vytváří lehce „kostelní“ dojem – chvílemi až gregoriánský chorál, ale minimálně v jednom případě i vyloženě disharmonický křik. V případě „vnitřních hlasů“ Danteho pak skladatelka sází na obecnou polyfonii – čtyři hlasy bez konkrétního řádu. Je to jediný zvukový prvek, který je však dohromady spíše samoúčelný, než aby přinesl něco „víc“.

Orchestrace (dirigoval Tito Ceccherini) staví především na smyčcovém kvartetu, žesťových a bicích nástrojích – toto je i velmi přiléhavě uvedeno v perexu díla. Naléhavé smyčce kombinované se silným, kovovým zvukem dechových nástrojů, doplněné hlubokými tóny bicích.

Originální to není, ale je to peklo – Inferno, jak má být.

Hudba je v zajímavém kontrastu se samotnou recitací představitele Danteho. Hercův hlas je amplifikován, důvodem bude právě výrazný orchestr. Poklidný a „smířený“ tón hlasu, který starší herec používá, je v silném rozporu se samotnou hudbou, která nedává prostor jeho veršům vyniknout. Přitom právě on je středobodem celé hry. Výrazné vstupy „vnitřních hlasů“ potom vyznění veršů ještě více překrývají.

Druhý zajímavý kontrast je zinscenované chování Danteho k největším hříšníkům – k Odysseovi a Ugolinovi. V případě Odyssea je to pochopitelné: Odysseus představuje řadu ctností – sílu, odvahu, věrnost a především pak touhu po poznání. Důvod jeho umístění v hlubokém pekle je vyloženě důsledkem středověkého výkladu jeho chování. Hrabě Ugolino je ale typický hříšník, zároveň je však také jediný, kdo byl de facto těžce potrestán již za svého života. Je právě toto důvodem smířlivého chování Danteho k největšímu z představených hříšníků – zrádci?

Ugolino je také jediný ve vyloženě dobovém renesančním – nikoli současném – kostýmu. Patří tato postava skutečně do Pekla, jako ti ostatní? Chce režie divákovi pouze zamotat hlavu?

Inscenace je dohromady kratší a není rozdělena přestávkou. Minimálně v poslední třetině se již dostavuje pocit monotónnosti – jednak hudební: opakují se stále stejné motivy, které jsou sice expresivní a výrazné, ale také jednoduché, a dohromady nakonec začnou znít víceméně totožně. Tmavá scéna, na které se vystřídá třináct herců a zpěváků, z nichž velká část splývá (už ve třetí řadě), k únavě ke konci představení také vyloženě pomáhá. Dialog s posledními hříšníky je obecně „smířlivý“.

Příchod Lucifera na konci je sice efektní, ale jeho dlouhý a pomalý monolog již příliš celkovému dojmu nepomůže – dílo ke konci ztrácí „drive“. Klasický dramatický vrchol se tedy nekoná, ale to ani není cílem, neboť Inferno není skutečným dramatem – je to skoro až filozofická pouť.

Luciferův závěrečný výstup – je to de facto árie provedená recitativem – se výrazně odlišuje od zbytku a nakonec je zvláštním anti-highlightem, neboť v porovnání s Dantovým dílem tyto moderní verše neobstojí – postrádají jistou archaickou lyričnost, kterou Dantovy verše oslovují. Moderní epilog ale jinak příznačně, až dekadentně, uzavírá tuto „cestu“. Závěrečná replika Lucifera a odpověď Danteho jsou skvělé; oboje není uvedeno v libretu, a proto je nebudu citovat – stojí za to vydržet až do konce.

Scéna, kostýmy i režie – bez ohledu na vznosné cíle režijní parafráze s realitou, v jaké žijeme – dohromady nepřinášejí nic nového. Moderní opera a samotná její inscenace ale v tomto případě rozhodně odpovídají zvolenému tématu – to je výrazné plus oproti obecné snaze operní režie modernizovat staletí stará díla, jejichž síla obecně spočívá úplně někde jinde. Chování herců, jejich projev i změny scény jsou zcela v souladu s hudbou a naopak.

Na hudební a pěvecké části je u skladatelky Ronchetti vidět snaha přinést něco nového – v případě tématu „pekla“ to funguje výborně. Je to zajímavý protiklad oproti klasické italské škole, podle které se utvářel obraz hudby ve zbytku světa. Pokud je to snaha o nový moderní operní směr obecně, pak upřímně doufám, že to nevyjde. Ale opera Inferno rozhodně stojí za vidění. Škoda jen, že se paradoxně trochu zapomíná na samotnou předlohu – na verše, kterými tento moderní Dante popisuje tu komedii, ve které žije… nebo snad: žijeme?

Opera-eXpErImEnTáLnÍ.

Lucia Ronchetti: Inferno

3. 3. 2026, 20:00, Teatro Costanzi, Teatro dell'Opera di Roma

Režie: David Hermann; Scéna: Jo Schramm; Kostýmy: Maria Grazia Chiuri; Sbormistr: Ciro Visco

Hlavní účinkující:

Dante – mluveným slovem Tommaso Ragno; Francesca – Laura Catrani; Ulisse – Leonardo Cortellazzi; Lucifero – Andreas Fischer; Dirigent: Tito Ceccherini

—

PS: Pohled i poslech ze třetí řady uprostřed. Sepsáno o následujícím víkendu zpaměti, dříve nebyl čas. Italové nespěchají… divadlo začalo o deset minut později.

PPS: Téma Pekla v Dantově eposu Božská komedie je náročné. Jedná se o velmi rozsáhlé veršované dílo ze 14. století ve středověké italštině. Vystupuje zde řada jmen a historických osobností, které běžnému českému divákovi (a nejspíš ani většině historiků) nic neřeknou. Samotný básník Dante Alighieri k tématu přistoupil s určitou mírou umělecké licence a řada konkrétních informací také nejspíš zmizela v propadlišti dějin. A protože já nechci skončit s Odysseem v osmém žlebu osmého okruží Pekla, tak tedy na vědomí dávám: text čerpá z české, anglické a italské Wikipedie (sem tam se informace rozcházejí). Dalším zdrojem je program k inscenaci – cca 180 stran, spousta fotografií a textu v italštině – velmi poctivé zpracování.